Křížová cesta v děkanském kostele v Jablonci nad Nisou

Křížové cesty jsou mezi lidmi velmi oblíbenou formou pobožnosti. Nejde však o závazný liturgický prvek. Jejich tradice je stará, inspirace některých zastavení nepochází z Bible, ale z tradice, a díky tomu jsou i jejich formy různé. Přestože se v naší době vyskytuje nejčastěji jeden typ této pobožnosti se 14 vybranými zastaveními, není to forma jediná – ať již se jedná o počet zastavení, nebo jejich výběr.
Původně vznikly křížové cesty jako venkovní, byly budovány v krajině, která měla v ideálním případě „napodobovat“ vzdálenosti a profil původní (domnělé) cesty v Jeruzalémě. Jejich „správci“ zodpovědnými za jejich budování byli františkáni, což původně vyplývalo z jejich funkce kustodů Svaté země a s tím související první takové křížové cesty v Jeruzalémě.
V době osvícenských reforem byly lidové pobožnosti zakazovány a jejich konání „zaháněno“ za zdi kostelů, pryč z veřejného prostoru. Přesto se nikdy nestaly povinným nebo nedílným prvkem kostelního prostoru či liturgie. Jsou tedy kostely, kde křížové cesty nejsou. Jejich rozšíření je spojeno i s růzností kulturních okruhů v naší pestré církvi.

Po prostudování dostupné stavební korespondence ke stavbě kostela (roky 1929–1935) a souvisejících materiálů (dochované architektonické skici, plánová dokumentace, věstník Pfarramtliche Nachrichten, slavnostní tisk k dokončení a svěcení kostela aj.) lze konstatovat, že při navrhování nového jabloneckého kostela tehdejší duchovní správce, děkan Vogel, s umístěním křížové cesty v našem kostele zřejmě nepočítal. Je to možná překvapující informace, ale tak to vyplývá z dokumentů. Přitom je potřeba zdůraznit, že autor stavby, architekt Josef Zasche, snad nejlepší tehdejší český architekt německého jazyka, byl velmi zkušený, poctivý a detailistický tvůrce, který hluboce promýšlel stavbu a její celkovou funkci i estetické a duchovní působení na Boží lid – a to ve všech detailech. Samozřejmě respektoval všechny požadavky stavebníka, kterým bylo jablonecké děkanství a především děkan Karl Vogl a přísný a liturgicky náročný katecheta Josef Eisen. Zasche s nimi do hloubky řešil všechny otázky, návrhy a požadavky, často za cenu velmi trpělivého vysvětlování, co je architektonická nutnost a jakým způsobem je třeba ji dát do souladu s jistě legitimními liturgickými představami stavebníka, který ale neměl zkušenost s působením tak velkorysého nového prostoru, který teprve vznikal. Zasche řešil tedy – kromě hlavního oltáře a tehdy obvyklých a dnes nepoužívaných bočních oltářů – umístění zpovědnic, křtitelnice, kaple – původně to měla být kaple křestní –, vybavení „apoštolskými svícny“, velikost vstupního prostoru, umístění a tvar kropenek atd. atd. (Na doplnění budiž jako ilustrace tehdejší situace uvedeno, že návrh od neznámé osoby ze strany farnosti umístit do kostela obraz Krista v hrobě také nebyl naštěstí realizován – došlo by k nekoncepčnímu rozbití prostoru.) Navíc musel Zasche věci často měnit, protože z důvodu nedostatku prostředků na stavbu a prohlubující se krize (stavba byla projednána ještě před černým pátkem na newyorské burze 1929, smlouva podepsána na přelomu roku 1929/1930, a nikdo netušil, jak hluboká krize bude a Zasche musel neustále hledat levnější a levnější řešení…). Jako zodpovědný a renomovaný architekt měl pochopitelně zájem odevzdat dílo dokonalé a jablonecký kostel je označován za jeho nejzávažnější dílo. Usiloval tedy o to, aby jak v detailu, tak v celkovém působení byl kostel vybudován jako skutečně duchovní a nadčasová stavba, jakýsi moderní Gesamtkunstwerk. (To se mu bohužel vinou nedostatku prostředků a nevůli některých důležitých mecenášů i samotného duchovního správce nepodařilo úplně.) V žádném dochovaném dokumentu se však nevyskytuje umístění křížové cesty. Pokud by tuto záležitost Zasche řešil, jistě by o tom byla alespoň nějaká zmínka, neboť cestu je potřeba rozmístit tak, aby nebyla v konfliktu s jinými stavebními prvky a např. aby se kolem ní mohl pohybovat průvod.

Dalším zajímavou indicií je fakt, že se pobožnost křížové cesty nevyskytuje ani ve vlastním zpěvníku jabloneckého vikariátu, který byl v souvislosti se stavbou vydán v roce 1933 a ve kterém jsou uvedeny nejen písně všeobecné a místní, ale i další zde obvyklé pobožnosti a modlitby, vztahující se přímo k farnosti (např. k Srdci Ježíšovu, ke sv. Anně, ale i k tehdy velmi oblíbenému sv. Antonínovi). Lze se tedy domnívat, že křížová cesta buď nebyla v Jablonci v té době obvyklá, nebo se konala jiným způsobem, který ale zřejmě nebyl duchovní správou považován tak naléhavý, aby byla křížová cesta vtělena i do nového reprezentativního svatostánku farnosti. (Nelze přitom zapomínat na skutečnost, že i po dostavbě nového kostela byl stále hojně využíván původní farní kostel sv. Anny, kde křížová cesta umístěna byla – byť také ne právě ideálním způsobem – ale přesto z hlediska pohybu průvodu vhodněji.)
Výskyt křížové cesty v kostele ve třicátých letech nedokumentují ani vzácné pohlednice z té doby. To, že tak velkorysý a jednotný projekt nepočítal s křížovou cestou je jistě věc hodná zamyšlení.

Pamětníci jsou již pryč, ale ze vzácných zbytků fotodokumentace lze vyčíst, že obrázky (umělecky nijak zvlášť kvalitní) křížové cesty byly po válce umístěny na boční sloupy, nad původní „apoštolská světla“ (jejichž podoba i rozmístění bylo navrženo architektem). Pro konání pobožnosti to nebylo umístění ideální, protože v těsné blízkosti jsou lavice a průvod se vlastně nemohl postavit před většinu těchto zastavení. Kromě sloupů po stranách lodi byly dva obrázky ještě po stranách kněžiště. I esteticky – pro působení hlavní lodi kostela jako čistého prostoru – to bylo řešení velmi nevhodné.

 

 

Fotografie z 50. let zachycuje rozmístění jednotlivých zastavení nad „apoštolskými světly“.
Interiér kostela má ještě původní „předkoncilní“ koncept členění sakrálního prostoru.

 

 

 

 

Detail jednoho ze zastavení. Fotografie ze 70. let.

 

Taková byla situace až do 90. let, když P. Antonín Bratršovský (pravděpodobně s ohledem na neuspokojivou kvalitu a problémy s pohybem kolem zastavení) objednal u tehdejší pražské karmelitky sr. Terezie a Spiritu Sancto novou křížovou cestu v moderním pojetí. Ta byla v roce 1992 umístěna do postranních lodí, což všichni pamatujeme. Tato cesta nebyla v provedení pro Jablonec provedena podle původního návrhu autorky a vlastně nikdy dokončena, což byl nedostatek jejího výtvarného působení (navíc kromě nevhodného osvětlení). Původní záměr totiž počítal s kvalitním tvrdým dřevem (dub), který byl proveden i na menším vzorku. To ale vzhledem k vysokým nákladům nemohlo být nakonec realizováno a bylo použito lacinější dřevo měkké, méně kvalitní. Navíc pozadí těchto keramických obrazů/reliéfů měla být potažena hrubou tkaninou. K tomu nedošlo z důvodu vysoké vlhkosti v kostele a pravděpodobnému vzniku plísně. I to byl jeden z důvodů, že tato cesta působila podivně syrově, nedokončeně. Navíc i zdi na pozadí byly po čase poškozeny vlhkostí. Tato cesta byla navržena přesně do výklenků a její rozměry byly tomu přizpůsobeny. Svoji výtvarnou myšlenku měla v jednom konkrétním obraze, že Kristus je obilné zrno, které padne do úrodné půdy a musí odumřít, aby vydalo úrodu. To byla pro řadu lidí bez vysvětlení nečitelné. Ani výtvarné pojetí této křížové cesty nekorespondovalo s architekturou kostela (90. léta vs. 30. léta). (U křížových cest je vždy problém, aby zůstaly ve svém sdělení dostatečně univerzální – pokud se spojují s konkrétním časovým obdobím nebo stylem, může to na jejich duchovním působení velmi ubrat. Tím spíše, když provedení nekoresponduje s architekturou kostela – může být v napětí, ale toto napětí musí být tvůrčí a vést k duchovnímu hledání, nikoliv problematizující a kladoucí spíše estetické otázky.)

 

90. léta, interiér kostela s křížovou cestou, umístěnou pod emporami, 

Při poslední výmalbě kostela byly při opravě omítek odstraněny nefunkční přizdívky, které do původního interiéru nepatřily, a architekt je tam doplnil dodatečně kvůli zakrytí tehdy instalovaných teplovzdušných rour, které byly nakonec nefunkční. Tím došlo k vyčištění prostoru do původní podoby, ale také ke zmenšení ploch, na kterých byla předtím křížová cesta umístěna. Výsledný rozměr je tedy menší než šířka obrazů. Po vymalování nemohla být proto zastavení vrácena na svá původní místa. Bohužel také došlo neopatrným zacházením během malování navíc také k poškození některých reliéfů, přičemž oprava není vůbec jednoduchá a laciná.

 

Vedení farnosti s bývalou farní pastorační radou opakovaně projednávalo otázku křížové cesty v děkanském kostele. Byla zvážena mnohá pro a proti. V úvahu bylo vzato např.:

• Křížová cesta nemusí nutně být na očích celý rok – je zvláště vhodná pro období postu, ale trvalým „vystavením“ se může banalizovat, okoukat, „opotřebovat“ a ztratit na své závažnosti.
• Dnešní společnost nemá jednotný „kánon“, výrazové pojetí jak vyjádřit myšlenky, které by měly být společné. Co jednoho nadchne, druhého může naštvat. Vázat hluboké rozjímavé myšlenky jednotlivých zastavení k jednoznačnému vyjádření – ať již stylovému nebo dokonce časově-situačnímu (např. vypodobnění bolestí aktuální doby, třeba závislost na drogách) je problematické. Vhodným řešením ale není ani abstraktní umění.
• Při bohatství tváře kostelů existují i různá „technická“ provedení (vč. např. umístění na podlaze nebo v podlaze), která nám možná také mohou být inspirací pro hledání.
• Pokud není cesta pevně vázána na trvale umístěná zastavení, umožňuje volnější pohyb po interiéru kostela (mobilní řešení).
  
  

• Do kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova křížovou cestu do budoucna chceme.
• Nechceme situaci řešit násilně tím, že vezmeme nějakou nepoužívanou cestu „z půdy“, nebo ji koupíme v obchodě s „církevním uměním“, rešerše dnes komerčně nabízených cest podává tristní obraz toho, jak poklesl vkus a jak se oddělilo umění od lidí – ale i lidé od umění :-(
• S ohledem na náklady a vysokou míru rizika výtvarného nepochopení nebude farnost vypisovat soutěž nebo zadávat vytvoření zcela nové křížové cesty.
• Průběžně hledáme inspiraci na jiných místech, případně možnost realizovat duplikát existující křížové cesty, která by byla „provozně“ (rozměr, pojetí) i esteticky vhodná pro náš kostel a zároveň byla ekonomicky dostupná.
• Nejde o naléhavou otázku života či smrti liturgie, ale na druhou stranu každá osvědčená modlitba má být podporována pokud možno kvalitně – proto jsme ochotni věnovat dobrému a do Jablonce padnoucímu řešení čas a křížovou cestu zatím liturgický provádět bez pevných zastavení – nakonec nejdůležitějším symbolem všech zastavení je kříž (který nás neopouští vlastně nikdy).

K tomu ještě poznámka. Jak jsem psal na začátku, dnes nejrozšířenější typ pobožnosti se 14 jednoznačnými zastaveními není jediný. Je i možné a pravděpodobné, že se křížová cesta bude vyvíjet – tak jako např. byla relativně nedávno doplněna modlitba růžence o tajemství světla.

Bylo by tedy škoda, kdyby jednotlivá zastavení (byť jsou některá samozřejmě zásadní a „nezměnitelná“) zůstala natrvalo svázána s nějakým konkrétním „obrázkem“. Rozhodující pro pobožnost je totiž slovo, text – nikoliv jeho zpodobení. A pokud možno „volná“ souvislost umožňuje bohatší a pestřejší provedení křížových cest s větším duchovním účinkem. Důležitost křížové cesty není v jejích jednotlivých dílčích částech (ať se již jedná o obraz nebo slovo), ale ve svém celku jako inspirativní účast na působení Ježíše Krista v našich životech.

 

Borek Tichý