My lidé máme nepříjemný zlozvyk stavět do centra dění sebe. Je to vcelku pochopitelné a mnozí se nad tím ani nepozastaví. Vychází to koneckonců z přirozenosti člověka, jehož hlavním úkolem bylo přežít a případně zajistit, aby jeho rod přežil i po něm. Prioritizace sebe samého je tedy pro člověka neduchovního nezbytností, bez které se nelze obejít, natož ji vědomě odmítnout. Moc ráda bych blahosklonně pokývla hlavou se slovy, že křesťané se tohoto egocentrického pohledu na svět s nechutí zřekli a rozhodli se do centra postavit trojjediného Boha, jenže často to tak bohužel není. Ve chvíli, kdy odhalíme Pravdu (nebo si to alespoň myslíme), dostáváme neodolatelnou chuť rozšířit tento náš úsudek do svého okolí, aniž bychom si uvědomovali, že nejvyšší přikázání nezní: „Pouč každého souseda o tom, co ty považuješ za správné,“ ale: „Miluj svého souseda jako sám sebe.“ A tak se ochotně ujímáme role spravedlivého soudce, který ve jménu Boží pravdy nemilosrdně kosí všechny modloslužebníky, farizeje a zkorumpované preláty. Vytrhujeme Ježíši z rukou bič a oháníme se s ním nejen po obchodnících v chrámě, nepříjemných spoluobčanech a zkažených rodinných příslušnících, ale i po kněžích, biskupech a papeži. Mluvíme hodně a mlčíme málo. Copak je na tom něco špatného? Je přece naší svatou povinností poukazovat na zlo, a na to uprostřed církve obzvlášť!
Bohužel si často neuvědomujeme, že nejsme Mesiáši. Že nás Hospodin nepovolal k tomu, abychom sami spasili celé lidstvo, k tomu byl vyvolen někdo jiný. My máme za úkol pouze šířit Evangelium, Dobrou zprávu, která je zároveň pravdivá i láskyplná a která nás učí ono zrcadlo, jež tak rádi a pohotově nastavujeme všem okolo, obrátit nejprve sami k sobě. Seď v tichosti a poslouchej, říká nám, nevkládej Bohu do úst svá vlastní slova, ale přijmi za své to jeho.
Můžeme tak s tou nejlepší intencí kázat o pravdě, ctnosti a svatosti a úplně přehlédnout, že se nám z toho mezitím vytratila láska. Nahlédneme-li do historie, uvidíme, že snaha o šíření pravdy bez lásky končí zpravidla velmi bídně.
Vraťme tedy onen bič do rukou „toho, který soudí spravedlivě” (1 Pt 2,23). Zkusme se na chvíli oprostit od všech moudrých řečí a třeba v tom tichu zaslechneme něco, co budeme moci říct i těm vedle nás. Anebo taky nezaslechneme nic, jen ono: „Miluj…” Možná, že to je nakonec ta jediná pravda, za jejíž šíření jsme zodpovědní.
Eliška Čížková