Krásné Ježíšovo podobenství o plevelu (Mat 13, 24–30), který roste společně s pšenicí, a chudák zemědělec řeší, jak se k tomu postavit, by totiž mělo doslova znít „Podobenství o jílku mámivém“. Tak lze totiž přesněji přeložit řecké slovo „zizani“, které onen plevel označuje. Bohužel „jílek mámivý“ není jen neškodná či neužitečná rostlina. Jílek mámivý je k nerozeznání od pšenice, roste spolu s ní, jejich kořeny jsou vzájemně propojené a kořeny jílku mámivého jsou silnější než kořeny pšenice. Proto je nemožné během společného růstu od sebe obě rostliny oddělovat. A co je nejhorší: ten jílek mámivý je jedovatý. Útočí totiž na centrální nervový systém člověka a na jeho játra. Tedy proti neužitečnému a neškodnému pleveli je tato rostlina symbolem aktivního škodicího zla. Navíc zla, které na sebe bere podobu dobra – užitečné pšenice. V případě záměny jílku mámivého s pšenicí může svého konzumenta omámit, v krajním případě skutečně otrávit. Podle římského práva bylo na vysazení jílku mámivého na pole někoho, komu se chci pomstít, pamatováno speciálním paragrafem. Byl to přímo trestný čin.
Tuto agronomickou zajímavost lze jistě v duchovní rovině interpretovat více způsoby. Osobně mě zaujímá motiv záměny dobra a zla. Aby zlo dokázalo přelstít člověka, nesmí se vydávat za sama sebe (zlo totiž poctivý a vzdělaný člověk většinou odmítne), ale naopak, musí navenek působit jako dobro a být od něj k nerozeznání.
Každý člověk hřeší, každý člověk dělá chyby. Ctnosti, dobrá vůle, snaha a poctivost žijí vedle hříchu, lhostejnosti, nezájmu a sobectví. Rozumný člověk nemůže nerozlišovat, hodnotit, snažit se pochopit, co vedlo jeho bližního k určitému jednání. Ale hlavní je neodsuzovat, nezatracovat předem, počkat až na žence, kteří oddělí dobré od zlého a třeba i odhalí skutečné motivy a úmysly toho druhého. A třeba se ten druhý změní. Nebo jsem třeba nevěděl všechno. Nebo ten můj bližní nevěděl všechno, byl nějak vychován…
Někteří kazatelé interpretují „jílek mámivý“ jako falešnou zbožnost, tedy nepravou zbožnost, která se tváří jako pravá, ale ve skutečnosti se s Bohem míjí, když zaměňuje věci podstatné od těch méně podstatných, například tím, že dává přednost formě před obsahem. Je špatné považovat svůj vlastní způsob zbožnosti či spirituality za ten jediný správný, a dokonce odsuzovat druhé, že mají jiný způsob. Proto Ježíš tolik napomínal farizeje, přestože se vlastně tolik snažili o „dokonalý život“. Vždyť i na kříž nedostali Ježíše Římané, ale jeho vlastní národ, „zbožní lidé“.
Jan Suchánek
Tuto agronomickou zajímavost lze jistě v duchovní rovině interpretovat více způsoby. Osobně mě zaujímá motiv záměny dobra a zla. Aby zlo dokázalo přelstít člověka, nesmí se vydávat za sama sebe (zlo totiž poctivý a vzdělaný člověk většinou odmítne), ale naopak, musí navenek působit jako dobro a být od něj k nerozeznání.
Každý člověk hřeší, každý člověk dělá chyby. Ctnosti, dobrá vůle, snaha a poctivost žijí vedle hříchu, lhostejnosti, nezájmu a sobectví. Rozumný člověk nemůže nerozlišovat, hodnotit, snažit se pochopit, co vedlo jeho bližního k určitému jednání. Ale hlavní je neodsuzovat, nezatracovat předem, počkat až na žence, kteří oddělí dobré od zlého a třeba i odhalí skutečné motivy a úmysly toho druhého. A třeba se ten druhý změní. Nebo jsem třeba nevěděl všechno. Nebo ten můj bližní nevěděl všechno, byl nějak vychován…
Někteří kazatelé interpretují „jílek mámivý“ jako falešnou zbožnost, tedy nepravou zbožnost, která se tváří jako pravá, ale ve skutečnosti se s Bohem míjí, když zaměňuje věci podstatné od těch méně podstatných, například tím, že dává přednost formě před obsahem. Je špatné považovat svůj vlastní způsob zbožnosti či spirituality za ten jediný správný, a dokonce odsuzovat druhé, že mají jiný způsob. Proto Ježíš tolik napomínal farizeje, přestože se vlastně tolik snažili o „dokonalý život“. Vždyť i na kříž nedostali Ježíše Římané, ale jeho vlastní národ, „zbožní lidé“.
Jan Suchánek