„Kněz je láska Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.“ To znamená: V knězi a skrze kněze chce Kristus, Syn Boží, který se stal člověkem, nadále působit ve světě pro spásu duší.
Kněz je nejen zástupce Kristův, ale i někdo, kdo může jednat v osobě Ježíše Krista. (…) Kněz je udělovatel milosti Boží ve svátostech katolické Církve. To je také vlastní tajemství katolického kněžství. Kněz je povolán k samotě a musí si samotu zamilovat. Samotu, volnost srdce pro všemohoucího Boha.
Kněz nezískává jen úřad, ale i svěcení. Biskup na něho vkládá ruce, čímž se vysvěcený stává majetkem Božím. Bůh tak nevlastní jen to, co kněz má, ale i to, čím je, Bohu patří celá jeho osoba. Tím se v kněžském svěcení uskutečňuje akt úplného odevzdání. Neboť když muž přistoupí ke kněžskému svěcení, je si vědom toho, že nedává jen „něco“, ale sebe sama; a skrze své „Adsum!“, své „Zde jsem!“ jasně dává najevo, že je připraven Bohu tuto oběť úplného odevzdání přinést.
Pokud jednou k tomuto úplnému odevzdání došlo, není z něj cesta „zpět“. Platí to o odevzdání se při uzavření sňatku před oltářem Božím, platí to právě tak pro odevzdání se Bohu při kněžském svěcení. Člověk má jen jedno srdce, může se pouze jednou úplně odevzdat.
Fakt, že se kněz stává zcela majetkem Božím, se uskutečňuje vtisknutím nesmazatelného kněžského znamení, kněžského charakteru do duše vysvěceného. Skrze tento kněžský charakter se vysvěcený také bytostně podílí na kněžství Ježíše Krista. Vstupuje v tajemné spojení s naším Pánem Ježíšem Kristem, které je tak niterné, že je tento muž od okamžiku vysvěcení schopen jednat v osobě Ježíše Krista. Neříká při proměňování ve mši svaté: „Toto je tělo Kristovo,“ ale: „Toto je moje tělo! Toto je kalich mé krve!“ Ve svaté zpovědi neříká: „Kristus ať ti udělí rozhřešení od tvých hříchů,“ ale říká: „Já ti uděluji své rozhřešení…!“ – Tak niterně je tedy vysvěcený kněz spojen s Kristem, že v něm (v jeho osobě) Kristus pokračuje v díle, které sám na zemi započal.
Svaté je, co bylo obětováno Bohu – kalich, se kterým kněz slouží mši svatou, byl dán Bohu, byl zasvěcen Boží službě. Bylo by tedy zneuctěním, ba rouháním se, kdyby jej někdo používal ke světským účelům. Stejným způsobem je také kněz jako člověk zasvěcen Bohu, dán Bohu, proto všechno, co myslí, mluví a koná je buď svaté, nebo je to rouhání, vzpoura proti Bohu.
Hřích kněze má mnohem větší závažnost než hřích laika.
(Z kázání na kněžské primici)