Když člověk slyší spojení těchto dvou slov, vybaví se mu spousta otázek, představ, myšlenek, vzpomínek… Rodina, rodiče, vlastní otec, kterému někdo říkal táto, tatínku a někdo možná nikdy ne. Vybaví se vztah. Možná spolehlivý, bezpečný přístav, ale možná také bolestné ticho a neviditelné zdi, které rozdělují. Snad dokonce důvěra v troskách, samota a snaha zasloužit si uznání, koupit si lásku za výkon… jako bys byl sirotek.

Mnohokrát jsem četla, že „Bůh je láska“ a chápala jsem ta slova, jako je jistě chápe každý, kdo například prošel přípravou na náboženství. Ale toto sdělení pro mě zůstávalo jen silným slovem v hlavě. Nepohnulo mým srdcem. Kolikrát jsem v kostele slyšela o nekonečném milosrdenství Božím a sama zde zpívala o Jeho lásce k nám a přitom mé srdce ještě nezažilo, co rozum už poznal, že Otec vyhlíží své dětí, aby jim daroval svou blízkost. Nezakoušela jsem vztah bezpodmínečné lásky, v níž je přijetí a „pokoj, který svět nemůže dát ani vzít “ (Jan 14,27).
 
Tak jako mnozí posluchači Božího slova i já jsem věděla, čím končí příběh o marnotratném synu. Radovala jsem se z návratu jednoho z potomků a litovala druhého, který sice měl své synovství „v kapse“, ale neznal Otcovo srdce. Chtěl se mu přehnaně zalíbit, podmiňoval získání lásky perfektní službou. Nenapadlo ho, že může vystoupit ze svých zaběhlých představ, přestat hledět na sebe, že smí zvednout oči k Otci a v tomto setkání pohledů se nechat milovat. V evangeliu se nepíše o tom, zda takovou šanci dostal, ale já upřímně věřím, že ano. Věřím tomu tím spíše poté, co jsem na semináři Otcovo srdce, pořádaném před sedmi lety libereckými františkány, něco takového sama zakusila. Zažila jsem proměnu srdce zraněné snaživé služebnice v milovanou dceru nebeského Tatínka, který je „milostivý a soucitný, shovívavý, nesmírně trpělivý, velmi laskavý a který od zla upouští“ (Jonáš 4,2).
 
Otec „objal a políbil“ (Lk 15,20) mladšího ze synů, sám k němu běžel, když byl navrátilec ještě daleko. Takové objetí a takový polibek má i pro své „starší“ syny a dcery, pro ty, kdo vždycky byli v Jeho domě, ale Jeho lásku dosud nezažili.
 
Regina Matulová