TRANSSUBSTANCIACE
Tajemné latinské slovíčko, jímž katolická teologie označuje proměnění, tedy změnu substance, podstaty, kdy se z chleba a vína stávají během konsekračního obřadu ve mši svaté skutečné pravé a živé tělo a krev Ježíše Krista. A to i přes to, že vzhled, vůně, chuť či vlastnosti chleba i vína se po proměnění nezměnily. Student libovolného věku může očekávat pochvalu či jedničku do žákovské knížky, aniž by vůbec musel domyslet velikost i hloubku popsaného jevu a osobní rozměr této proměny ve vztahu mezi Bohem a člověkem.
Při studentské mši v Minnesotě (USA) dne 14. září 2026 na svátek Povýšení svatého Kříže se sloužícímu knězi Brentu Bowmanovi při proměňování vína v Krev stalo toto: Kalich mu po slovech „to čiňte na mou památku“ náhle v rukou ztěžkl tak, že jej musel položit na obětní stůl. Mladý kněz pak asi celou minutu usedavě plakal, vzlykal, hluboce dojatý a skloněný nad kalichem s Krví Páně. Kněz podle svých slov ucítil reálnou přítomnost Ježíše, hloubku a poslušnou odevzdanost jeho výkupné oběti za nás při prolévání jeho Krve. Pocítil Ježíšovu vroucí lásku k nám lidem, milovaným hříšníkům.
Nejednalo se o další eucharistický zázrak, tedy jev, při kterém se chléb nebo víno při mši promění ve viditelné a rozpoznatelné lidské maso a krev. Tentokrát se stalo něco jiného: Tento mladý kněz (dva roky po vysvěcení) „jenom“ dostal milost vidění, s jakou pokorou, blízkostí a láskou vůči nám proléval Kristus svou převzácnou krev. To je asi dle mého ještě více než eucharistický zázrak, snad Bůh chtěl pohnout naším stále nechápavým srdcem. Nebyl to žádný domnělý důkaz svatosti onoho kněze, kněz si dle svých slov ani nebyl vědom, že se mše nahrává.
Každá mše svatá je jedinečným eucharistickým zázrakem, i když při ní nedochází k úkazům lidskému oku viditelným. Zázrak se opakuje při každé mši svaté. A nejedná se přitom o nějaký čistě chladný, mechanický či automatický jev. Přes nepředstavitelnou rozdílností mezi člověkem a Bohem je ješ-tě více fascinující, že byl a stále je člověk Bohem zrozen, vykoupen, posvěcen a milován. Navzdory své nedostatečnosti.
Jan Suchánek
Mohlo by Vás také zajímat
I letos v srpnu se během městského festivalu Jablonecká Perle proměnilo Horní náměstí z parkoviště na místo setkávání. Část programu se obvykle konává i v kostele. Dosud pro mě bylo snadné oněm varhanním vstupům žehnat. Letos však organizátoři přišli s přáním uspořádat koncert slovenské šansoniérky Szidi Tobias.
Číst dál
Jaro roku 1893 přineslo Jablonci dvě novinky: v rámci skromné slavnosti byla otevřena nová okresní nemocnice, řadící se toho času se sto třiceti lůžky a několika pavilony mezi nejlépe vybavené v Čechách, a město obdrželo cenný import v podobě sedmi sester boromejek, příslušnic kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, které se v nově zbudované nemocnici ujaly péče o nemocné a následně zde více než padesát let sloužily.
Číst dál
Motto: „Kolem Davida se v jeskyni Adulám shromáždili všichni utlačování, všichni stíhaní věřitelem a všichni, jejichž život byl plný hořkosti“ (1Sam 22,1).
Číst dál
Zkrácená verze svědectví našich novokřtěnců.
Číst dál
Svatý František z Assisi píše ve svém Listě všem věrným křesťanům: „… jsou syny nebeského Otce, jehož díla konají, jsou také nevěstami, bratry a matkami našeho Pána Ježíše Krista..."
Číst dál
Bylo to téma na růžencové setkání u paní Jarušky Kernerové. Abych se na ně trochu připravil, dovolil jsem si v rámci vyležení rýmičky během víkendu ten luxus skoro patnáct hodin času strávit čtením článků a posloucháním videí o svatém Tomáši. Byl to krásný zážitek, duchovní lázně, všem vřele doporučuji.
Číst dál
Všechno je blbě! Venku blbá zima, člověk se blbě vyspal a musí blbě vstávat. Světoví vůdci už zblbli totálně. Energie jsou blbě drahé, topení se zdražuje. K čemu máme na střeše baráku pár blbých solárních panelů, když jsou stejně zasypané sněhem a žádná elektřina z nich neteče? Navíc meteorologové nemají ani začátkem blbého února s na kost zmrzlými Jablonečáky soucit a nepředpovídají slunečné dvacítky.
Číst dál
Milí farníci,
ve chvíli, kdy dostáváte tento úvodník do rukou, jste již nepochybně pořádně bramborově zasalátovaní, ukapření, procukření a hovíte si ve svých pohovkách, neboť se na vás snesla doba vánoční. Naproti tomu na faráře ve chvíli, kdy se s tímto úvodníkem moří, se dosud vánoční doba nesnesla. Sám právě snáší dobu adventní, a je proto nesnesitelný. Liturgií je totiž pobízen k bdění, zatímco by po brzkém ranním rorání raději spal. Každopádně doufá, že se v blízké budoucnosti máte zlatě, a věří, že tam za vámi ze svých fialových dnešků časem dorazí.
Rok je zase u konce a Vánoce se blíží. Budou to první Vánoce, které prožiji jako pokřtěná katolička.
Číst dál
Často čekáme, že Bůh udělá něco mimořádného – že zasáhne, když si nevíme rady, a stane se zázrak. Ale co když zázrak už dávno trvá? Co když tím zázrakem je samotný svět kolem nás – vzduch, který dýcháme, světlo, které se ráno probouzí, lidé, které potkáváme? Možná jsme si na to všechno příliš zvykli, a proto už nevidíme, že právě v tom je Bůh stále přítomen. Máme rádi jistoty a vysvětlení. Věříme, že všechno má svou příčinu a následek. Boha, který by „zasahoval“, si často neumíme představit – jako by tím porušoval zákony, kterým rozumíme. Jenže tím ztrácíme schopnost vidět svět jako dar – gratia. Z milosti, nikoliv nároku. Zapomínáme, že všechno, co máme, jsme dostali gratis. A když se vytratí děkování, svět se nám jeví chladný, vzdálený, bez naděje.