Zpytování svědomí (pro velikonoční dobu)

Mnozí mají výčitku svědomí, že přehlíželi páteční posty – v závodní jídelně se o dni, kdy si připomínáme Ukřižování Páně, třeba oblažili řízkem a tento defekt kajícnosti pak nevyrovnali, jak katechismus stanovuje, ani dobrým skutkem ani modlitbou.
A jistě není nic špatného na tom mít takto přísné svědomí. Jen je třeba se ptát, zda nejde o přísnost selektivní. Pokud mě trápí nedostatek pátečního postění, trápí mě stejně tak i nedostatek nedělního slavení? Vždyť oslava neděle je mi přikázána Bohem a toto oslavování patrně znamená víc než jen „jít na mši a nepracovat“. Beru požadavky Páně stejně vážně i tehdy, kdy nejsem shůry pobízen k výkonům a sebezáporům, ale naopak k tomu, abych se zastavil a přestal se hnát k zítřkům?
Neděle neznamená jen to, že na pár hodin přestanu vydělávat peníze a hrát sousedům na cirkulárku, znamená především to, že poodstoupím od nároků budoucnosti a zkusím si skrz bytí v přítomnosti nacvičovat věčnost. Proto jsou různé přípravy na zítřejší školu nebo zaměstnání těmi nejméně nedělními činnostmi – upoutávají mou pozornost k tomu všemu, v čem bude třeba obstát a co přitom brzy pomine.
Ale což o to, nedělní slavení bych možná i nějak zvládnul. Mnohem nadlidštější výzvou je však celá doba velikonoční – ta teď o své čtvrté neděli není ještě ani v půlce. Co si s jejími padesáti dny vlastně počít? Postní počínání je poměrně jasné: obsahuje (pochopitelně) postění, zintenzivnělé modlení, přispívání na charitu a kárání se za to, jak se nic z toho nedaří. Do zpovědnice pak nosím mrtvoly svých předsevzetí – nechť je páter povzbudivým slovem vzkřísí, chce-li, anebo ať mi alespoň pomůže vyrovnat se s jejich skonem.
Ale neměl bych analogicky ve velikonočních dnech zpytovat svědomí s ohledem na radost? A pak se v budce vyznávat z toho, jak jsem se se svým bližním neposetkal, jak jsem s ním neseslavil a svého Pána nezavelebil?
Není něco špatně, pokud uplynuly pouhé tři týdny velikonoční doby a ze mě je zase ono upracované, vystresované, pilné a posmutnělé monstrum? Pokud jsem zase tou bytostí, co opírá svou hodnotu o výkony a nikoliv o to, jak je milována – jako by Kristovy smrti a zmrtvýchvstání ani nebylo potřeba? Není něco špatně, pokud podobná měřítka uplatňuji i na bytosti kolem sebe, zvláště na děti? Aby z nich něco bylo, přece. Jenže kéž by z nich a z nás byly především bytosti schopné vnímat slávu stvořeného světa, schopné vidět, slyšet, chutnat, hmatat, čichat a za to všechno Pána vzývat a radovat se a děkovat. Kéž bychom si uměli hrát a dovedli se modlit. Ty ostatní, méně důležité činnosti nám budou ostatně už za okamžik – ve chvíli smrti – vzaty.
P. Štěpán Smolen