 Na dvou místech v evangeliích je použito toto urážející a neuctivé oslovení. Nejprve jej používá Jan Křtitel vůči farizeům a saduceům, kteří k němu přicházejí k Jordánu (Mt 3,7–10). A pak sám Ježíš ve své dlouhé řeči k farizeům a zákoníkům (Mt 23,26–36). Velmi drsné a nečekané oslovení. Asi ještě chápeme, když je Ježíš použil vůči farizeům a zákoníkům, kteří si z náboženství udělali nástroj pro svou intelektuální a morální nadřazenost a cítili se zbožní, dokonalí, vážení, lepší než všichni ostatní, kteří už vlastně žádné hříchy nemají a Boha téměř nepotřebují, protože všechny povinnosti si vzorně plní. Dalo by se říct, že Ježíšova slova byla sice pravdivá, ale zato necitlivá, tvrdá, nevhodně veřejná, nelaskavá, možná i zbytečná, protože šance, že by se někdo z oslovených změnil, byla asi jen teoretická. Skoro by se dalo říct, že to bylo proti všem doporučovaným zásadám, které platí pro případy poukazování na nějaký problém bližního. Ale proč použil stejná slova i Jan Křtitel v podobné situaci, když za ním farizeové a saduceové dobrovolně přišli k Jordánu, i když asi ne s úmyslem své vnitřní proměny? Možná přišli jen, že Jan vypadal hodně exoticky, jeho slova měla váhu, proto asi přišli zkontrolovat situaci. Asi zde byla větší šance, že dotyční změní své smýšlení. Tvrdá slova Jana Křtitele, pokud padla na úrodnou půdu, měla určitě větší šanci někoho změnit než možná korektní a uctivé upozornění. Občas člověk potřebuje, aby s ním něco otřáslo. Buď se ještě více zatvrdí, nebo bude uvažovat o změně. Přitom Ježíš i Jan adresují svá slova duchovní elitě a výkvětu národa, vzdělaným učitelům, teologům (a samotné vrchnosti), lidem, kteří se mohou účinně bránit. Vystoupit s takovými slovy vyžadovalo velkou osobní statečnost. Není jednoduché přijmout výtku, kritiku, upozornění na nějakou chybu, hřích. Je ale i povinností říct druhému, když koná nějakou nepravost, zvláště když třeba ubližuje bezbranným, dětem, ženám, starým, chudým, abychom nebyli pasivními spoluviníky. Není to na obou stranách psychologicky příjemné. Je tolik lákavé být s každým zadobře, vzájemně si notovat, nemít s nikým žádné rozepře. Určitě je známkou pokory přijetí nějaké výtky. Jeden svatý na otázku, zda by chtěl vidět Ježíše, odvětil, že by chtěl hlavně vidět své skutečné hříchy. Klíčové Janovo doporučení je: „Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.“ Jan Suchánek
|
