Fotografie v sobě ukrývají zvláštní moc. Obsah, který zachycují na nich, totiž často vypadá lépe než originál. Před nějakým časem jsem si tak prohlížel fotografie původního mobiliáře z našeho chrámu. Dřevěné části oltáře a různé ozdobné řezby kolem ikon vypadaly tak, jako by právě vyšly z řezbářské dílny. A při tom se už na nich zub času docela slušně podepsal. Když se na ty předměty podíváte na živo, spatříte dírky po červotočích a další defekty, které přímo volají po rukou restaurátora. Vzdálenost záběru fotografie nebo i vzdálenost pohledu na živo pořádně změní dojem z toho, co vidíte. Čím jste blíže, tím více nedokonalostí se vám odkrývá.
Z jaké vzdálenosti se díváte na svůj vlastní život? A teď nemyslím na zevnějšek. Máte čas hledět na svoje nitro? Na své srdce? Ježíš na tento paradox našeho života upozorňuje nádherným obrazem. Jak je možné, že v oku svého bližního vidíš malinkou smítku a hned se ji chystáš vytáhnout, ale trám ve svém vlastním oku nevidíš? Takže opakuji otázku. Z jaké vzdálenosti se díváš na svůj život? Vidíš chyby? Potřebuje tvůj život ruce Mistra?
V minulém čísle vašeho Farního listu otec Štěpán použil výrazy jako mimozemská invaze či mudrci z východu :). Víte, kdo se k vám chystá? Lidé, kterým Bůh pomáhá hledět na svůj život zblízka a neleknou se toho, co na sobě vidí. Hříšníci, které před rokem přivedla do vaší farnosti touha po vlastní obnově. Oslovily nás totiž knihy, které otec Štěpán napsal, a tak jsme ho požádali, jestli by nebyl ochoten udělat duchovní obnovu pro nás. Jsme společenství kněží, které spojuje každodenní adorace Nejsvětější eucharistie a také modlitba posvátného růžence. Kromě toho se setkáváme v bratrském společenství. V Jablonci jsme našli bratra, který nás přijal, posloužil nám a pozval nás i na další rok s myšlenkou těchto farních misí.
Nejsou to však první mise řeckokatolických kněží zde v severních Čechách. V poválečných padesátých letech minulého století byla naše Řeckokatolická církev spoluprací státní moci a Pravoslavné církve zrušena a postavena mimo zákon. Přes dvě stě osmdesát našich kněží, kteří odmítli podepsat přestup do Pravoslavné církve, bylo buď uvězněno, nebo i s rodinami vysídleno právě do těchto příhraničních oblastí do Sudet. V podřadných pracích a ponižujících podmínkách k bydlení i se svými rodinami a malými dětmi přinášeli svůj život jako oběť Pánu. Věřím, že nám i oni z nebe budou žehnat a vyprošovat milost obnovy našich životů. Ať jsme na tom ve skutečnosti lépe, než naše foto :).

otec Marek Kolesár, farář v Ľubovci