Přislíbil jsem Farnímu listu úvodník, nechal ho na poslední chvíli a teď nastala Popeleční středa, což je pro psaní úvodníků velmi hloupý den. Hrozí, že si jakožto člověk zdevastovaný dvanácti hodinami hladu, vybiji hněv na čtenářích, a hrozí to tím spíš, že jsem byl letos zklamán popelcem. Zatoužil jsem ho totiž dostat taky. Jenže sám sobě ho farář udělit nemůže. Jel jsem si pro něj tedy za kamarádem knězem až do středních Čech. A kamarád kněz mi palcem udělal úplně ubohý pidiflek kamsi vysoko nad levý nadočnicový oblouk (do míst, kterým hodní lidé říkají vysoké čelo a ti ostatní pleš). Povzdechl jsem si, že tohle mám fakt za pokání, a záviděl pak cestou zpět svým farníkům, na nichž jejich páter popelem nešetřil a většinu z nich poznačil pěticentimetrovým křížem patrným i z druhého konce Horního náměstí.

Řítil jsem se tedy po tom neúspěšném popelení k severu a záviděl jabloneckým faráře. Kromě toho mě však také zaplavila podivuhodná radost z liturgického roku. Je to totiž výtečná věc žít v rytmu slavností a postů. Nebozí nekatolíci nevědí, jak barevné mohou být dny, když čas není určován především diářem a hodinkami, ale církevním kalendářem. Takovému času nevládnou z displeje na zápěstí data dní a čísla hodin, jimiž tyranizován se člověk žene stále vpřed, aby podával lepší a lepší výkony, dokud celý udýchaný nedoběhne smrt. Takový čas není křivka strmící směrem k zítřkům, ale kruh – velký kruh roku složený z menších kruhů týdenních. Zde kromě nynější záměrně popelavé středy není žádný den šedý. Pátky jsou krvavě červené, neboť patří Kristovu utrpení, soboty světle modré, neboť Mariiny, neděle bílé a zlaté ke slávě Vzkříšeného. A pokud se nějaký den zdá být bezpříznakově mdlý, znamená to, že člověk špatně zkoumal kalendář. Takto se nedávno na faře jedna zdánlivě obyčejná středa stala důvodem k velkolepé oslavě nezávazné památky blahoslaveného Bedřicha Bachsteina a druhů mučedníků.

Svou barvu – svou chuť, vůni a tvar – mají také období liturgického roku. Tyto smyslové zážitky nikdo z hodinek ani diáře nevyčte, ale katolík je na vlastní kůži zná. Noří se každý rok znovu na Velký pátek s Kristem do tmy a na Bílou sobotu do ticha a ví, jak se celé stvoření rozjásá o neděli Zmrtvýchvstání Páně – bez ohledu na případné haldy sněhu za oknem.

Zmrvenému popelci navzdory se tedy raduji, že mohu žít s církví, že smím hrát tu úžasnou postní hru na sebezapíranou, a už teď se těším, jak o Velikonocích budu hrát hru jinou, ještě lepší – na jásanou. Baví mě, že mi čas života nerozměřují mrtvé stroje, ale že kalendář mě pojí k živému Bohu a jeho andělům a svatým. Věřím, že vás to baví taky. Znáte to: katolictví je tím zábavnější, čím vážněji ho člověk žije.

P. Štěpán Smolen