DVĚ INVAZE ZE SLOVENSKA
I letos v srpnu se během městského festivalu Jablonecká Perle proměnilo Horní náměstí z parkoviště na místo setkávání. Část programu se obvykle konává i v kostele. Dosud pro mě bylo snadné oněm varhanním vstupům žehnat. Letos však organizátoři přišli s přáním uspořádat koncert slovenské šansoniérky Szidi Tobias. Skvělá zpěvačka, nepochybně, ale stejně jsem zalapal po dechu. V místě, kde se denně zpřítomňuje Kristova oběť na kříži, bych nechtěl slyšet ani Boba Dylana. Ne snad proto, že by nebyl výtečný zpěvák, ale proto, že jeho pění nemíří přímo k bohochvále, zatímco nejen bachovské varhanní hřmění, ale třeba i dětské cvrlikání songu „Kdo stvořil kuňkající žáby“ ano. Mezi pastoračními rádci však zaznívaly také mnohé hlasy toužící otevřít kostelní dveře trochu víc dokořán. I uradili jsme se, že to zkusíme, farníky pozveme a zjistíme, kde na škále od nadšení po pohoršení se pohybují naše emoce.
Napsala mi farnice, že v kostele má naše pozornost cílit k svatostánku, ne k lidské performanci. Mluvila mi z duše. Napsala také dlouho neviděná spolužačka ze ZŠ, nekatolička: „Díky, žes do kostela vpustil hudbu i jinou než přísně kostelní. Považuji to za jednu z cest, jak se otevřít lidem, kteří by jinak do kostela nepáchli, protože je to přece místo divné, cizí, a tedy nebezpečné.“ A já se zaradoval, že to ji a jejího manžela zas trochu pootevřelo věcem Božím.
Debata pokračuje. Jedni volají „Nádhera!“, druzí „Svatokrádež!“. A farář jen doufá, že rozdílnost názorů nepovede farníky k stavění barikád, ale třeba k tomu, aby spolu zašli na pivo a přátelsky se pohádali na téma „identita a otevřenost“. Katolictví je ve své šíři totiž bytostně nesektářské. Byť je postaveno na sdílení téže nauky, svátostí a morálky, přeci v něm zůstává obrovský prostor pro osobní i komunitní hledání, pro to, co není ani ve škatulce „musíš“ ani ve škatulce „nesmíš“, ale v tom složitém terénu mezi.
Slovenská šansoniérka vzbudila různorodé emoce. Dobře tak připravila cestu dalšímu slovenskému nájezdu. Od 13. do 17. října nás totiž po dvou letech zase přijedou duchovně nakopnout otcové řeckokatolíci a jejich tým. Budou farní misie. Tentokrát s tématem, které je přímo pozváním ke snášení jinakosti těch druhých: „Hle, jak je dobré a jak milé, když bratři přebývají pospolu.“ (Ž 133,1) Prosím, přiložte při přípravě ruku k dílu a především přijďte.
Štěpán Smolen
Mohlo by Vás také zajímat
Při slově rozjezd se mi vybaví jeden z neúspěšných pokusů o absolvování autoškoly. Byl jsem tehdy o jmenovaný úkon požádán a udělal vše proto, abych žadateli vyhověl. Nicméně koordinace všech čtyř končetin se nedostavila a následovalo potupné vysednutí. Když se mi při jednom z dalších pokusů přece podařilo uvést plechové monstrum do pohybu, komisař pochopil, že skoropáter za volantem jedoucího auta je něco ještě děsivějšího než tentýž za volantem stojícího. Usoudil, že podruhé by se mu to mohlo stát osudným, a papíry mi přiklepl.
Číst dál
Životní dílo spisovatele Alexandra Solženicyna shrnuje nejen zážitky jeho osmi let v sovětských kriminálech, ale také historii celé společnosti od cara k Leninovi, přes Stalina až po Chruščova ve dvacátém století. Patří mezi sto nejvýznamnějších knih 20. století.
Číst dál
Po čtyřiceti dnech postní cesty a padesáti dnech velikonoční radosti slavíme v měsíci červnu v našem společenství Slavnost Seslání Ducha Svatého – Letnice. Je to vyvrcholení období, kdy jsme se učili naslouchat Bohu v tichu, radovat se z Kristova vzkříšení a otevírat srdce novému začátku. Letnice nejsou jen připomínkou dávné události, ale živou skutečností, která nás proměňuje a povzbuzuje k odvaze, spolupráci i otevřenosti. Duch svatý, kterého nám Ježíš slíbil a seslal po vystoupení k Otci, je stále přítomný mezi námi – učí nás, připomíná nám Ježíšova slova a dává sílu k novému životu.
Číst dál
Zeptali jsme se sedmi katechumenů, kteří byli v naší farnosti pokřtěni letos o velikonoční vigilii, na důvody jejich rozhodnutí.
Číst dál
Starověká poezie a zbožnost zobrazovaly Tě, Pane, jako pelikána, který si zobákem rozdírá prsa, aby nasytil svá mláďata. Jsme právě taková neopeřená mláďata a shromažďujeme se kolem kříže, z něhož vyléváš životodárný proud krve. Pijeme, abychom nezemřeli. Žene nás k tomu naše žízeň, volá nás Tvá láska, která nechce nic jiného než se dávat.
Číst dál
Hrabu shnilé listí a nadávám. Proč se musím dřít? Proč si nemůžu dělat jen to, co mě baví?
A k tomu ještě ta postní doba! Jako by i bez ní nebylo to křesťanství samo o sobě tak náročné. Komu by vadily půlroční Vánoce a po nich hned Velikonoce? Půl roku cukroví a zbytek roku vajíčka a klobásky…
Není to nic jednoduchého, byť zdánlivě samozřejmého, odpustit někomu, kdo nám ublížil. Oběti válek, koncentračních táborů, kriminálů, pozůstalí příbuzní nevinně zavražděných či zabitých, oběti týrání a zneužívání všeho druhů by mohli vyprávět. Nespravedlivě odsouzení v komunistických kriminálech pochopili, že se nemohou na své žalářníky a soudce hněvat, že by tím především ublížili sami sobě. Nenávist by je totiž ničila zevnitř. Nelze ale odpouštět jménem jiných obětí, bez upřímného přiznání a prosby o odpuštění viníka. Je totiž žalostné, pokud oběť cítí z omluvy viníka jeho neupřímnost nebo vypočítavost.
Číst dál
Farář remcal, že má během vánočního oktávu jet až na druhý konec světa, do Litoměřic, aby tam byl povinně účasten zahájení jubilejního roku, jehož smysl navzdory pastýřským listům dosud nerozluštil. Remcal, ale jel. Když totiž papež a biskup zavelí, je lépe poslouchat než brblat. K cestě se povzbudil myšlenkou na úprk Svaté rodiny před Herodem do Egypta, což také nebyla výprava, na kterou by se někomu chtělo. Nakonec se to ukázalo být výtečné. Ostatně, farář měl tak nízká očekávání, že nemohl být překvapen jinak než mile.
Číst dál
Nejsem si úplně jist, zda to přímo souvisí s mou ženou, ale fakt je, že od doby, kdy jsme se vzali, se čas od času v našem bytě záhadně objeví nové dítě. Během let tato nenápadná invaze malých lidí dorostla do značných rozměrů, že jsem si jich chtě nechtě všiml i bystrý já.
