Jaro roku 1893 přineslo Jablonci dvě novinky: v rámci skromné slavnosti byla otevřena nová okresní nemocnice, řadící se toho času se sto třiceti lůžky a několika pavilony mezi nejlépe vybavené v Čechách, a město obdrželo cenný import v podobě sedmi sester boromejek, příslušnic kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, které se v nově zbudované nemocnici ujaly péče o nemocné a následně zde více než padesát let sloužily.
Příchodu sester boromejek do Jablonce předcházela jednání týkající se podmínek výkonu jejich služby, jež později vyústila v uzavření smlouvy mezi městem a kongregací; každá ze sester neměla za práci pobírat ročně více než 60 zl., měla nárok na velmi jednoduché ubytování, stravu a čisté prádlo. Personál dále sestával z lékařů, portýra s ročním platem 300 zl., tří zdravotních bratrů, tří mladších ošetřovatelek, dvou služebných a dalších tří pomocných sil. V prvním roce chodu pojala nemocnice již 1400 pacientů. Roku 1897 byly, mimo jiný personál, přijaty další dvě boromejky. Téhož roku rovněž získala sestra Benedicta Brinz definitivu jako vrchní. Stalo se tak poté, co prozatímní vrchní sestra s. Regina Basel na vlastní žádost odstoupila.
Všeobecná okresní nemocnice nebyla pro boromejky jen pracovištěm, ale také místem slavení mše svaté. Jablonecký děkan P. Gustav Kügler obdržel v dubnu 1893 povolení biskupské konzistoře, aby posvětil nemocniční kapli. Oltář neměl být nijak zvlášť těžký, a to kvůli přenosnému portatilu. Na děkanovo přání měla v kapli často zaznívat bohoslužba slova. Mše svatá se slavila minimálně jednou týdně (i v období letních prázdnin).
Závěrem tak surově deskriptivního článku se čtenáři jistě vtírá myšlenka: „No a co?“ Sestry boromejky už přece v Jablonci pěknou řádku let nepůsobí… Za sebe se domnívám, že vhodným prizmatem vedoucím ke snazšímu strávení tohoto textu je vděčnost. Vděčnost sestrám za jejich službu a oběti. Co my víme? Možná právě díky nim náš ustavičně nervní praprastrýček, kterého jeho nervní kůň trefil zadní nohou do tváře, odešel na věčnost nejen opečováván, ale také v pokoji s Pánem.
Sabina Dočekalová
