Svatý František z Assisi píše ve svém Listě všem věrným křesťanům: „… jsou syny nebeského Otce, jehož díla konají, jsou také nevěstami, bratry a matkami našeho Pána Ježíše Krista. Jsme nevěstami, když se věrná duše mocí Ducha svatého sjednocuje s naším Pánem Ježíšem Kristem. Jsme jeho bratřími, když konáme vůli Otce, který je v nebesích. Jsme matkami, když jej nosíme v srdci a ve svém těle skrze božskou lásku a čisté svědomí, rodíme jej skrze svaté skutky, které mají druhým zářit jako příklad. Ó jak je svaté, jakou útěchu působí, jak je krásné a podivuhodné mít takového Ženicha! Ó jak je svaté a drahocenné, příjemné, pokorné, pokojné, sladké, láskyhodné, jak převyšuje jakoukoli věc mít takového bratra a takového syna, našeho Pána Ježíše Krista, který daroval svůj život za své ovce…“
Tento text může působit vzdáleně. Ve skutečnosti je však znepokojivě konkrétní. František popisuje skutečnost, do které je pozván každý křesťan.
Dřív než můžeme Krista nést, musí v nás přebývat. Než začneme zářit druhým, musí se s námi spojit. František to nazývá „být Kristovou nevěstou“. A právě tady se ukazuje často přehlížený směr eucharistie: ten, který je přítomen ve svatostánku, chce přebývat i v srdci člověka. Kristus není jen před námi, ale v nás. Kristus, kterého přijímáme, nechce zůstat uzavřený. Chce se stát naším životem. A právě zde se rodí vztah bratra. Stáváme se jeho bratry tehdy, když konáme vůli Otce, když vstupujeme do stejného pohybu lásky k Otci, ve kterém žil Kristus.
Třetí a možná nejpřekvapivější obraz je obraz matky. „Rodíme jej skrze svaté skutky,“ říká František. To, co se děje uvnitř, se projevuje navenek, nemůže zůstat skryté. Kristus tak není jen adorován, ale stává se viditelným. Ten, kterého přijímáme, chce být nesen dál skrze náš život.
Co nám František svým životem otevírá? Kristus jednou zemřel za své ovce – za nás. Tento čin je jedinečný a neopakovatelný. František není volán tuto smrt opakovat. A přece na něm vidíme, že Kristův kříž se může stát vnitřní skutečností člověka, že Kristova láska, která se jednou vydala až k smrti, může v člověku hořet tak
silně, až se zapíše do jeho těla i života. František se nestává „druhým Kristem“, ale člověkem, v němž je Kristus znovu viditelný. Smrt na kříži a zmrtvýchvstání nejsou uzavřeny v minulosti. Víru nelze zúžit jen na uchovávání toho, co bylo. Je živým vztahem a účastí na tom, co Bůh koná nyní. Na Františkovi se ukazuje, že víra není jen úcta k tomu, co se odehrálo kdysi. Je to účast: účast na životě Krista, který chce přebývat v člověku, vést jeho život a skrze něj se stávat viditelným v životě těch, kdo žijí jako děti nebeského Otce.
Třetí a možná nejpřekvapivější obraz je obraz matky. „Rodíme jej skrze svaté skutky,“ říká František. To, co se děje uvnitř, se projevuje navenek, nemůže zůstat skryté. Kristus tak není jen adorován, ale stává se viditelným. Ten, kterého přijímáme, chce být nesen dál skrze náš život.
Co nám František svým životem otevírá? Kristus jednou zemřel za své ovce – za nás. Tento čin je jedinečný a neopakovatelný. František není volán tuto smrt opakovat. A přece na něm vidíme, že Kristův kříž se může stát vnitřní skutečností člověka, že Kristova láska, která se jednou vydala až k smrti, může v člověku hořet tak
silně, až se zapíše do jeho těla i života. František se nestává „druhým Kristem“, ale člověkem, v němž je Kristus znovu viditelný. Smrt na kříži a zmrtvýchvstání nejsou uzavřeny v minulosti. Víru nelze zúžit jen na uchovávání toho, co bylo. Je živým vztahem a účastí na tom, co Bůh koná nyní. Na Františkovi se ukazuje, že víra není jen úcta k tomu, co se odehrálo kdysi. Je to účast: účast na životě Krista, který chce přebývat v člověku, vést jeho život a skrze něj se stávat viditelným v životě těch, kdo žijí jako děti nebeského Otce.
Viktor Mikeš
