Prvního října slaví svátek sv. Terezka, učitelka církve. Tvrdil-li by někdo, že první část jejich autobiografických spisů Dějiny duše, popisující dětství světice, lačně pozřel na posezení během několika málo hodin, asi bych se neubránila podezření z neupřímnosti. Má vlastní čtenářská pozornost byla pod ofenzivou tropů a figur zralá na poslední pomazání už po pár stránkách. Onehdy ji však nečekaně oživila slova adresovaná Terezčině starší sestře Marii-Pavlíně – matce Anežce od Ježíše: „Má milovaná matko, to Vás si Ježíš vyvolil, aby si mě zasnoubil.“ Tento malý exkurz do mého čtenářského deníku ale není jen tak. Hledala jsem totiž oslí můstek, abych se od připomenutí, že nastal měsíc říjen, dostala ke sv. Terezce a k jejímu pojetí vděčnosti za lidi, které jí Pán poslal do života.
Přístup světice k vděčnosti byl jedním z klíčových aspektů její spirituality. Věřila, že vše, co dostáváme, je darem od Boha, a proto mu za vše vděčíme; a to nejen za věci příjemné, za živé, vřelé vztahy pulzující vzájemnou náklonností, ale také za všechny těžkosti, pocity osamění i za lidi, kteří si v našem srdci nacházejí místo obtížněji. V jejím pohledu byla každá osoba, třebas i nesympatická, nástrojem Boží milosti. Nástrojem, jehož prostřednictvím ji Pán vedl k duchovnímu růstu. K posílení víry a lásky. A co je hlavní; Terezka se na všechny dívala pohledem člověka, který miluje v Kristu, a neváhala lásku, která, jak píše, nezáleží v citech, každodenně proměňovat ve skutky. Pokaždé, když přišla v komunitě do kontaktu se sestrou, o níž doslovně napsala: „má talent, že se mi v ničem nelíbí“, modlila se za ni k Bohu a obětovala mu všechny její ctnosti. Byla-li v pokušení být k ní nevlídná, o to laskavěji se chovala. Dotyčná řeholnice tak dokonce nabyla přesvědčení, že k ní její sestra chová zvláštní sympatie.
Předpokladem všednodenní blíženecké lásky sv. Terezičky bylo plné a pokorné přijetí mimořádných milostí – hluboké poznání Boží lásky a vlastní nicotnosti. I my sami však můžeme (s Boží pomocí) naše srdce lépe disponovat, aby se stalo otevřenějším pro druhé, a to odvahou. Odvahou milovat. Odvahou vydávat se. Vždyť nejčastější výzva v Písmu zní: „Nebojte se.“
Nakonec si dovolím parafrázovat jedno farářské klišé: ačkoliv nový školní i akademický rok už začal, dobrou zprávou je, že do (Terezčiny) školy lásky jsme – jako údy jednoho Těla – povoláni všichni, a to bez ohledu na věk či nejnižší dosažené vzdělání.
Sabina Dočekalová
