To, že církev je v mimořádné nové situaci, na kterou nikdo nemá odpověď, je fakt. Schůzka na faře jen naznačila šíři různých přístupů, obecně malou

míru informovanosti i připravenosti a možnosti reagovat. Možná je škoda na moje slova plýtvat místem ve Farním listu, ale když jsem na setkání

poslouchal někdy značně se míjející myšlenky, vzpomněl jsem si na upozornění papeže Františka, že „ďábel vchází přes peněženku“. I když se někomu může

zdát, že otázka financování farnosti je zejména odborný problém, a diví se, „proč se ten druhý tak nepochopitelně chová?“, domnívám se, že jde

především o zkoušku naší pospolitosti a důvěry. Nejen té lidské, vzájemné, ale zároveň s Tím, kdo nás má rád. Protože právě díky Němu a kolem Něho se 

má naše farní rodina scházet. Možná jsme si – zejména v naší církvi – zvykli žít v určité setrvačnosti, že to „nějak“ jde (vlastně ani moc nevíme jak)

a také to „nějak“ půjde dál. Z této pohody nás ekonomická opatření biskupství důrazně probouzejí. Ale i v této – nebo právě v této – chvíli platí, že

farnost není v první řadě firma, ekonomická jednotka, projekt nebo podnikatelský záměr. Farnost je rodina. A rodina, která drží pohromadě, dokáže

přestát i doby nedostatku – i když si nemůže dovolit přepych a ledasčeho se musí zbavit. Ale správný otec se přece nepřestane starat. Rodinu neopustí

a podle možností pokračuje i ve velkorysejších záměrech, které tím víc rodinu posilují naději a dávají společenství vyšší smysl. A to právě díky tomu,

že nejsou přízemní. Jsou horší věci než nedostatek peněz. My děti se nemáme začít hašteřit, ale dělat to, co je v našich silách – a přitom nezapomínat

zpívat. Třeba sv. Zdislavě k 800. narozeninám; ty se hned tak neopakují.

Borek Tichý

K 29. lednu je ve mzdovém fondu 22 196 Kč.

Není záměrem tohoto úvodníku zabývat se historií této lodi a příčinami její katastrofy. Námětem úvodníku je lidská představa či reklamní slogan, že

ona loď byla prostě nepotopitelná, nikdo na její palubě se nemusel (a to z dobrých důvodů) obávat o svou bezpečnost. V podobné představě mne napadla

myšlenka, s jakou samozřejmostí někdy přijímáme vše, co je součástí našeho života: že (stále) žijeme a dožili jsme se určitého věku, žijeme v míru,

žijeme v prostředí víry ve vztahu s Bohem, prožíváme naše vztahy v rodině i okolí, máme většinou přiměřené zdraví, bydlení a prostředí, ve kterém

žijeme, zaměstnání a finanční zabezpečení, s čím jsme v rámci možností více či méně spokojení. A hlavně předpokládáme, že to všechno bude přiměřeně

pokračovat dále, v ideálním případě se bude zlepšovat, v krajním případě se nebude moc zhoršovat. Ale rozhodně předpokládáme, že se nám v brzké

budoucnosti nemůže stát nic špatného. 

Zkušenost v okolí nás opakovaně poučuje, že nic v životě není nebo nemusí být trvalé, že změny, a to i ty nemilé, přicházejí někdy postupně, ale někdy

i skokem a nenadále. Žádný člověk nemá pevně v moci svůj život. Nic na světě netrvá věčně, neexistuje žádný nárok na to, aby se vždy a vše dařilo.

Vše je pomíjivé, jak praví kniha Kazatel. Velká část věcí se nedá opakovat, vzít zpět, udělat jinak. Lze být jen pozornější ke znamením doby a ke 

svému okolí. I na palubě Titaniku mohla být posádka vnímavější a reagovat včas na výjimečnost situace. Pokud dnes člověk něco neudělá, zpravidla

nikdo jiný to za něj neudělá a později už bude pozdě. Velké i malé věci může každý z nás konat, pokud vidí jejich potřebnost a přijme výzvu. Jsme

součástí velkého příběhu a můžeme činit věci, které se mohou zdát malé či nevýznamné.

Za vše dobré je třeba děkovat. Můžeme věřit, že i to špatné má nějaký smysl a musíme to přijmout. Není určitě jenom naší zásluhou, pokud se nám 

všemožně daří a vše funguje, jak má (člověče, přičiň se, Bůh ti pomůže). Je zjevné, že čas, který je před námi, nedokážeme sami určit, možná si ho

případným nezdravým životem dokážeme zkrátit, ale ne prodloužit. Nikdo nám nemůže garantovat, že můžeme počítat s dalšími 60, 40 či 20 roky života,

jakkoli to podle průměrných roků dožití může statisticky vycházet. Čím je člověk starší, tím více ale může vidět, jak jeho život i přes všemožné 

pády, těžkosti, ztráty a bloudění vytváří ucelený příběh. A Bůh v tom příběhu člověka vzdělává a vede k sobě. 

Jan Suchánek 

Se začátkem nového roku přinášíme statistické údaje z farního obvodu Jablonec nad Nisou.

V roce 2019 přijalo svátost křtu 26 farníků (22 v Jablonci n. N., po dvou v Janově a v Lučanech). Biřmováno bylo 14 farníků. Tři páry se rozhodly pro

manželství uzavřené před Bohem. Pomazání nemocných přijalo 31 věřících. V jabloneckém farním obvodu bylo 14 pohřbů (13 v Jablonci a 1 v Lučanech). 

Rádi bychom poděkovali všem, kteří se podíleli 23. prosince na přípravě a výzdobě jabloneckého kostela na vánoční svátky.

V letošním adventu jsme opět navázali na tradici staročeských rorátů, adventní české „speciality“. I když se jednalo opravdu o brzkou ranní mši svatou

od 6 hodin, návštěvnost opět lámala všechny rekordy. 

V úterý 31. prosince krátce po jedenácté hodině večer se ke slavení mše svaté pod širým nebem blízko rozvalin Hojerova domu v odlehlém koutu

Jizerských hor téměř u polských hranic sešlo jedenáct poutníků. Mši svatou tentokrát sloužil salesián Jiří Nibowaka Veselý, jemuž moc děkujeme.

Ve středu 1. ledna doputovalo na Dobrou Vodu do kaple Panny Marie velké množství poutníků. Bylo nádherné počasí, takže i procesí ke sjezdovce bylo

dlouhé. Nad Jabloncem se tak linuly prosby farníků a nakonec P. Oldřich Kolář požehnal městu do dalšího roku.

V pondělí 6. ledna oslavíme třetí vánoční slavnost – Zjevení Páně (Tří králů). Při mši svaté v 18 hodin se bude podle tradice žehnat voda, křída a 

kadidlo, případně zlaté předměty.

V okruhu slavnosti Zjevení Páně probíhá v našich farnostech žehnání domovů. Abychom mohli celou tuto akci dobře zorganizovat, žádáme Vás o včasné

zapsání do seznamu v sakristii s uvedením kontaktu, a to do 10. ledna.