 „Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království.“ (Mt 21,31) To jsou Ježíšova slova, ze kterých mrazí a naskakuje husí kůže a vedou člověka k zamyšlení, jestli není něco zásadního v nepořádku. Nutno dodat, že těmto slovům předchází Ježíšova diskuze s veleknězi a staršími lidu (Mt 21,23–31), která vrcholí Ježíšovým dotazem, „který ze synů splnil otcovu vůli pracovat na jeho vinici“. Tedy zda ten, který sice nejprve řekl „ano“, ale pak nikam nešel, či ten, kterému se nejprve nechtělo, pak toho ale litoval a šel pracovat? Jako následné zdůvodnění říká Ježíš, že když přišel Jan Křtitel, mnoho celníků i nevěstek se obrátilo, litovali svých špatných skutků a změnili svůj život k lepšímu. Proti tomu mnoho lidí, kteří slova Jana Křtitele slyšeli, svůj život nezměnilo. Nepovažovali se za adresáty Janových slov, neměli podle svého přesvědčení žádné výčitky svědomí ze svých skutků. Mnohdy se asi považovali za ty jediné pravověrné, kteří jsou ti dokonalí a jejich životní náboženské a církevní rituály a příslušnost k té jediné správné církvi jsou dostatečnou vstupenkou do Božího království. Výjimečnost židovské tradice, zbudovaný jeruzalemský chrám, mohla a skutečně i vedla k duchovní pýše mnoha věřících, zejména těch nejvýše postavených, ale i těch na střední úrovni. Dodržování velkého počtu příkazů a zákazů, jejichž autorem nebyl ani Hospodin ani Mojžíš či jiní proroci, mělo být podle představy židovstva jediným vzorovým řešením správného života. Svým přátelským a vstřícným vztahem k příslušníkům jiných, nežidovských národů Ježíš naznačuje, že přišel pro všechny a samotné dodržování všech rituálů, včetně dobře míněných „ano, věřím…“, není pro něj jediným „hodnoticím kritériem“. Zároveň vůbec neumenšuje význam a hodnotu všech náboženských obřadů, svátostí, duchovního života. Ani náhodou – ty ale mají být vztahem, sdílením, „odrazovým můstkem“ a posilou pro praktický život. Z příkladů oněch celníků a nevěstek je patrné, že Bůh nežádá naši absolutní dokonalost, ale změnu zaměření celého života. Životní program naznačuje Ježíš na jiném místě: „Milosrdenství chci, a ne oběti.“ (Mt 9,13) Mnohdy musí člověk s úctou „padnout na kolena“, když vidí některé velkorysé dobré skutky či celoživotní práci či oběti lidí „nekostelových“ nebo těch, které sám možná považuje za „celníky a nevěstky“. Bylo by smutné či tragické stanout jednou před Božím soudem s rukama sice čistýma, ale prázdnýma. Slavnosti všech svatých i vzpomínka na všechny věrné zemřelé jsou pro nás dobrou pozitivní výzvou. Jan Suchánek
|
