 Je to velmi užívaná omluva, spíše výmluva. Pokud vím, že dělám něco, co bych dělat neměl (či nedělám něco, co bych měl), ale vím, že mnoho jiných lidí či někdo známý to taky dělá (nedělá), je to zdánlivě velmi „praktická“ výmluva. Proč bych měl být jiný či lepší než ten druhý? Je pochopitelné, že většina lidí se snaží od těch druhých příliš neodlišovat, a pokud ano, tak z velmi silných či obhajitelných důvodů. V extrémních případech je ona výmluva „ten druhý taky“ holý nesmysl. Přece pokud někdo krade, vraždí, lže, neznamená to, že my můžeme taky. A taky že je jistě neméně lidí, kteří nekradou, nevraždí a nelžou, ty musíme vzít rovněž v potaz a z těchto lidí si vzít příklad. Trochu jiná situace je, pokud se jedná o skutky či jednání, které nejsou tolik vyhrocené. Oni ti svatí a spravedliví mohou být nejen vzorem k následování, ale i naším špatným svědomím. Každý z nás je plně odpovědný za svůj život. Nemůžeme navíc vědět, co vše stojí za činem druhého, který se nám nepozdává a na který se chceme „vymlouvat“. Odpovědnosti za rozlišování našeho jednání nás nikdo nezbaví. Vymlouvat se sám před sebou, před druhým, či dokonce před Bohem, že sice vím, že něco se dělat nemá, ale já to přesto dělám, protože to dělá ten druhý, je vlastně souhlas se špatným konáním toho druhého, a to souhlas nejen slovem, ale skutkem. Naši odpovědnost za špatnost tak přehazujeme na někoho jiného. Místo aby se špatné činy počtem zmenšovaly, tak se násobí a stávají se společenskou normou. Jako by se člověk namísto spoléhání na své svědomí a úsudek snažil napodobovat ty druhé. Hraničí to s nedospělostí, alespoň s tou duchovní. Neměli bychom chtít být v našem životě jen průměrní a splývající s ostatními, zvláště pokud nám svědomí říká, že lze něco udělat jinak a lépe. Pokud vůbec se s někým porovnávat, tak určitě s těmi lepšími. A to si je ještě nesmíme idealizovat, protože i oni měli svůj vývoj, i oni padali a hledali, nebyli vždy tak dokonalí, jaké si je představujeme či jací jsou nám předkládáni. Dávat dobrý příklad je ale naší povinností. Je totiž současně zjevné, že lidé nedospělí, děti, mládež, hledající, bloudící i jiní usuzují o církvi i křesťanství právě podle chování jejích členů. Sami nevíme, kolik lidí nás sleduje a z našeho příkladu usuzuje nejen o pravdivosti naši víry, ale vůbec o „předmětu“ naší víry, tedy samotném Bohu. Sám Ježíš říká: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ (Marek 9,42) Jan Suchánek
|
