Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou  
•   Home  •  Downloads  •  Your Account  •  Forums  •
Nabídka

· Bohoslužby
· Bude
· Bylo

· Oznámení
· Archiv
· Úvodník FL
· Poděkování

· Letní tábory
· Pronájem prostor

· Úmysly
· Historie farnosti
· Verze k tisku

· Fotogalerie
· Soubory ke stažení

· Smíření

· Kontakty
Hledat


Pokročilé vyhledávání
Dnešní titulek odkazuje na někomu nesrozumitelná písmena a skupiny písmen v hlavičce Farního listu. Ano, jde o římskou číslovku 100. Koncem září 2007 (přesně 27. září, přestože v tiráži stojí datum 30. 9.) vyšel poprvé Farní list v této podobě, na které se podíleli Pavel Akrman a Pavel Kusala. Na titulu byly fotografie Martina Kohuta a Johannese Förstera, posledních dvou zahraničních dobrovolníků na jablonecké faře. Šlo vlastně o číslo nulté, takže nynější jubilejní sté vydání (které shodou okolností vychází jako vánoční) je ve skutečnosti 101. Sebechvála smrdí, ale i tak pokorný člověk, jakým byl pedagog Josef Hrbotický, emeritní ředitel obchodní akademie a náš farník, vybízel autory úspěšných řešení, aby se s nimi pochlubili. Zdůvodňoval to zhruba slovy: „Dobré zboží se chválí samo, tak běž a představ to světu.“ Z různých reakcí rovněž víme, že Farní list čtou i lidé, které bychom rozhodně jako své čtenáře nečekali. Aspoň část farníků nás rovněž sama od sebe upozorňuje na informace, události či výročí, která jsou pro zveřejnění vhodná. Nepřerušená řada měsíčních zpravodajů (o prázdninách dvouměsíčních) od nesmělých začátků v roce 2007 dodnes snad dokazuje, že šlo o myšlenku životaschopnou a pro farnost potřebnou. Pouze v několika případech se redakci nepodařilo dokončit zpravodaj ve slibovaný čas před začátkem nového měsíce, ale to nevedlo k celkové rezignaci na vydání příslušného čísla a snad i postupnému rozkladu. Za tento úspěch je třeba pochválit zvláště jedinou dámu v našem kolektivu: Jindra Drábková nám s železnou pravidelností každý měsíc připomíná naše povinnosti při redakční uzávěrce. A nejen to – je to ona, kdo musí naše zpoždění svou prací při sazbě a tisku kompenzovat mnohem větším nasazením. Přestože jsme v začátku vydávání vyjádřili naději, že se nám pro Farní list a zpravodajství ozvou další spolupracovníci, nestalo se tak. A co kdybychom tuto výzvu nyní zopakovali? Za sebe zájemcům mohu říci svoji zkušenost: Pravidelně se věnovat těmto malým a neviditelným (snad i „zákulisním“) věcem je pracné, ale má to smysl. Jak asi všichni cítíme z práce na Farním listu, stále platí: Dodržuj řád a řád tě podrží. Čtenářům děkujeme za věrnost i povzbuzení a vzhůru do další stovky. Za redakční kolektiv Borek Tichý
Vložil(a): Leoš Beran - Čtvrtek, 01.12. 2016 - 08:53:22 (723 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Svoboda je jednou z vlastností našeho trojjediného Boha. Bůh dále tuto svobodu nabízí jako dar člověku. Nebýt nezdravě závislý na někom či něčem mimo nás je velkou hodnotou. Každý ji většinou ocení až zpětně ve chvíli, kdy tuto svobodu ztratí. 
Kromě patologických závislostí typu drogy, alkohol apod. je mnoho závislostí, které souvisí s naším životem, např. ekonomická závislost, pracovní postavení, potřeba společenského uznání, popularita, ale i různé módní a zvykové trendy. Není lehké být nezávislý na pohodlí a všech životních vymoženostech.
Je velmi těžké a často i bolestné být ve svém konání a řečech nezávislý na svém osobním prospěchu. Je někdy těžké měnit své zvyky a rituály, nebýt závislý na svých představách a plánech, když se před nás staví různé situace a výzvy. Přestože se máme snažit dělat vše nejlépe a s cílem dobrého výsledku, měli bychom být nezávislí na skutečném výsledku našeho snažení. Je velkým projevem svobody, pokud se člověk rozhodne pro správnou a pravdivou věc, bez ohledu na to, zda tím něco ztratí. Svoboda znamená i otevřenost změnit svůj názor, přijmout kritiku. Je velkou statečností udělat něco, co není úplně v souladu s právem, ale přesto je to morálně správné.
Je těžké být nezávislý na tom, co si o mě pomyslí ti druzí, vždyť „není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem“. Je těžké projevit svůj názor a zastat se druhého člověka, říci pravdivou, ale nepříjemnou věc jakékoliv autoritě či druhým lidem, zvláště pokud je to proti jejich většinovému názoru. Je mnoho věcí, které jsou legální i společensky obvyklé a tolerované, ale někdy je zapotřebí velké odvahy, oběti, hrdinství, přijetí rizika očerňování a pomluv, někdy i riskování vlastního života nejít s davem a zachovat se odlišně.
Jak je častokrát pohodlnější mlčet ke zlu, nezastat se bližního, neupozornit na bezpráví – zvláště vůči těm slabším a bezbranným, nedělat si zbytečné problémy, častokrát pod
argumentem podřízenosti, poslušnosti či skutečného či zdánlivého dodržování práva. I Bible nám dává radu: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“ (Exodus 23, 2). Proroci Starého zákona i Jan Křtitel v Novém zákoně dokázali říkat nepříjemné pravdy obyčejným lidem i státní a církevní vrchnosti. Co by se stalo, kdyby Ježíš přišel na tento náš svět až v současné době a říkal nám všem společně nebo každému jednotlivě pravdu o našem životě? Někteří lidí se bojí, že bychom jej odsoudili, umlčeli a odstranili podobně jako před dvěma tisíci roky.
Jan Suchánek 
Vložil(a): Borek Tichý - Sobota, 29.10. 2016 - 22:47:00 (620 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Asi nejvíce mne v letním období oslovil i potěšil článek – zamyšlení kněze Jana Rybáře, SJ s názvem „Není lehčí být adventistou?“. Byl publikován na více místech (např. Katolický týdeník č. 37/2016) nebo stránky jezuitů www.jesuit.cz), takže kdo jej náhodou ještě nečetl, lehce si jej opatří. Jen stručně zopakuji obsah: Netrávíme zbytečně mnoho času akademickými řečmi o mnoha věcech, které se našeho života tak úplně netýkají? A doslovně cituji finální pointu: „Bože, mají to ti katolíci starosti! Není lehčí být adventistou? Ti mluví pořád jen o tom Ježíšovi…“
Je mnoho věcí, které nám mají pomáhat, v životě, práci, ve víře. Ale ty věci přeci nejsou ten hlavní cíl, mají nám nepochybně pomáhat něco zobrazovat, symbolizovat, ale nejsou hlavními cíli, jen pomůckami, natož aby nás různost názorů na ně měla rozdělovat. A je smutné či tragické, kolik témat a odlišnost názoru dokáže lidi, kteří by si mohli být či byli vzájemně blízko, rozdělit. Přitom kolik je toho, za co můžeme společně neustále děkovat, obdivovat, radovat se z toho, kolik je věcí, na kterých je bezproblémová shoda.
A není to jen o řečech, ale i o životě. Mají vždy v naše životě přednost život a Ježíšova evangelia? Co by asi nám řekl Ježíš, kdyby přišel opět na svět? Mezi jaké lidi by nás zařadil? Má přednost náš bližní nebo formální dodržování práva, zvyků a ideálů, jak občanských tak církevních? A pokud víme, že nejsme schopni ty předpisy a ideály dodržet, tak se aspoň navenek tváříme, že vše je v pořádku. Ježíš byl milosrdný ke všem, zejména k hříšníkům, kteří své viny vyznávali a měli snahu svou situaci řešit. Na druhou stranu byl ale velmi přísný k farizeům, kteří si zakládali na náboženském formalismu, a přísný byl i k zákoníkům, kteří ostatním mnohdy svévolně určovali, co je správné, jak mají ostatní žít, ale sami se tím často neřídili. V evangeliu říká Ježíš: „Milosrdenství chci a ne oběti.“ (Mat 9,13) Říká se, že právě když si je člověk ve všem sebejistý, že má vždy pravdu a má na každou situaci hned jasný definitivní názor a neklade si žádné otázky, něco není správně.
Myslím, že jednou budeme Bohem souzení nikoli za své verbální znalosti a názory, ale naopak za činy, které vzešly ze životních situací a výzev, které se nás bezprostředně osobně či našeho nejbližšího okolí dotýkají. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Borek Tichý - Pátek, 30.09. 2016 - 20:01:11 (807 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Při jednom hovoru jsme narazili na osobnost a život svatého Augustina. Velký teolog, jeden z církevních otců, intelektuál, myslitel, bojovník proti kristologickým bludům, spisovatel, pilíř Církve, velký vzor. Dodnes se na něj v mnoha věcech odvoláváme. Jeho dílo mnohanásobně přesahuje prostor tohoto úvodníku. A přece, jak málo stačilo a o žádném svatém Augustinovi bychom se nikdy neučili, natož abychom věděli, že vůbec žil. Často totiž naše svaté chápeme idealisticky, ba nereálně, někdy si jejich život uměle zkrášlujeme.
Augustin patřil mezi ty, kteří byli od Boha obdařeni mnohými dary, velkým intelektem, hlubokým uvažováním, schopnostmi řečnickými i spisovatelskými, dovedností plastických
přirovnání, měl rovněž schopnost vést lidi. Ve svém mládí ale velkou část svých hřiven promrhával rozmařilým životem, společnost jeho přátel rozhodně nebyla vzorem ctností, jejich životní zájmy byly veskrze světské, ba přímo poživačné. Augustin žil dlouhá léta (údajně 14 let) v nemanželském svazku se svou družkou, kterou hluboce a opravdově miloval, a zplodil s ní syna Adeodata. Mnohdy se z úcty nezmiňujeme o slabších stránkách našich světců, určitě je nechceme dehonestovat, vždyť jednou se snad s nimi potkáme tváří v tvář.
Vždyť i o pádech a selháních apoštolů si čteme pravidelně v Evangeliích.
Všemocný Bůh svým působením a pro neustávající modlitby Augustinovy matky svaté Moniky dokázal naprosto proměnit Augustinův život. Na nátlak své matky se musel Augustin se svou milovanou životní družkou rozejít s tím, že Augustin se o svého syna Adeata dále staral. Faktické vyhnání Adeodatovy matky, tedy odtržení syna od jeho matky (a současně matky od syna), bylo pravděpodobně tím nejhorším proviněním a současně trvalou Augustinovou bolestí.
Velikost Augustinova díla nebránila Církvi, aby jej i přes jeho „divoké mládí“ prohlásila za svatého a zařadila ho právem mezi své velikány. Je ale otázkou, zda bychom jej každý sám za sebe (kdybychom měli tu moc) vpustili do bran nebeských a ještě mu přiznali status svatosti. Nebo zda bychom se nad Augustinem z perspektivy zdánlivé lidské dokonalosti pro jeho bouřlivé mládí nepohoršovali. Nad nikým nemůžeme a ani nemáme „lámat hůl“, natož jej odsuzovat. Každý dostává příležitost ke svému obrácení. Boží milosrdenství je vždy větší, než naše lidské rozumování. Naopak nám mohou být svatí svým životopisem velmi blízcí, vždyť: „Komu bylo mnoho odpuštěno, ten je i mnohem více vděčný.“ a „U Boha není nic nemožného“.
Jan Suchánek 
Vložil(a): Borek Tichý - Čtvrtek, 30.06. 2016 - 22:38:06 (829 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Chci se ještě vrátit ke slovům biskupa Jana Baxanta v pastýřském listu k Roku milosrdenství: „Na odpuštění od Boha i církve bychom všichni měli odpovědět odpuštěním všem, kteří se nějak provinili proti nám. Měli bychom spustit uzdravující lavinu odpuštění. Rok milosrdenství nás zve, abychom ukončili staré spory, odpustili staré křivdy a smířili se se všemi. Odpouštění je síla, která křísí k novému životu a vlévá naději. Odpuštění je základním rysem křesťanské kultury, je nejzřetelnějším výrazem milosrdné lásky a barometrem věrohodnosti naší víry. Odpuštění je však třeba žít každý den i v maličkostech. Při odpuštění se nemusíme ptát, jestli si to dotyčný zaslouží. Odpuštění je přece nezasloužený dar!“
Tedy nejen Bůh prostřednictvím svých biskupů a pověřených kněží, ale přímo my sami se můžeme zapojit do projevů milosrdenství vůči našim bližním. Jsme ochotni připustit, že nejen my, ale i ten druhý má ve své lidské přirozenosti „právo“ na selhání, poklesky i hříchy? Je až neuvěřitelné, jakou velkou moc má každý člověk, když odpouští, o jak veliký čin se jedná. Ježíš odpustil na kříži svým popravčím. Odpuštění nelze nijak vynutit nebo nařídit. Jak velikou hodnotou je, pokud se nám podaří změnit svůj vztah byť jen k jedinému člověku.
Říká se, že chybovat je lidské, ale odpouštět je božské! Odpuštěním již nezměníme to, co se stalo kdysi, můžeme alespoň dojít ke vzájemnému smíření, uzdravení naší duše. Je ale s podivem, jak vynalézavý Bůh mnohdy dokáže proměňovat a využívat i to naše slabé, lidské a hříšné ve svůj a náš prospěch. Odpuštění v nebi dle mého názoru nemůže spočívat jenom v tom, že nám odpustí Bůh, ale že i my sami odpustíme všem ostatním.
Myslím, že naše odpuštění, milosrdenství, dobročinnost vůči druhým lidem, které vznikají ze situací, které si sami nevybíráme, mají větší hodnotu než různé námi zvolené sebezápory, posty a cvičení. Někdy k tomu odpuštění nemusí vést jednoduchá cesta, mnohdy to může být dlouhý vnitřní boj i zvažování. Odpuštění není nic samozřejmého. Kéž nám Bůh odpustí, s jakou samozřejmostí bereme jeho draze vykoupenou nabídku odpuštění. Ale myslím, že i naši kněží by nám měli odpustit, s jakou samozřejmostí někdy bereme jejich kněžskou službu, skrze níž zprostředkovávají boží milosrdenství, a jaké své představy a nároky na ně automaticky klademe. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Borek Tichý - Čtvrtek, 26.05. 2016 - 21:56:17 (905 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Antonín Bratršovský se do hledáčku tajné policie dostal již za studií bohosloví. Dopisoval si s cizinou a nad to se v hostinci jeho otce „nedávno pilo na navrácení soukromého hospodaření“ (1961). Jeho primice byla bedlivě sledována. A tak víme, že „rodiče Bratršovského zabíjí dvě prasata, desítky kačen, slepic ap., aby mohli všechny pozvané pohostit“ a že se primiční mše svaté zúčastnilo asi 5000 lidí (1966).
Ještě v září 1989 je předvolán na operativní pohovor po svém návratu z NSR. Moc sdílný ale nebyl: „jméno místního kněze nezná“ … „údajně nic neví“ … „naprosto odmítal, že by znal kohokoliv ze zahraničních představitelů církve“. I tak si ale činí StB poznámku: „Sledovat další případné výjezdy do kapitalistických států … při vycestování provést opatření na státní hranici.“
Tolik řeč archiválií. Zatímco policie se o Padreho – jak většina z nás otci Bratršovskému říkala – přestala zajímat již dávno, z našich vzpomínek nevymizel ani nyní, deset let po své smrti. 
Jeho nejvýznamnějším rysem byla apoštolská horlivost. „Nic se nesmí přehánět, ovšem kromě následování Pána Ježíše,“ řekl mi jednou. Tuto svoji zapálenost pro Pána Padre rozdával plnými hrstmi. Jeho hlavní apoštolskou cestou byla důvěra v druhé a svěřování odpovědnosti. Kolik jen apoštolských děl inicioval a s důvěrou svěřil druhým. Mnohá z nich dodnes žijí a přivádí duše k Bohu.
V prosinci 2005 byl Padre ještě zcela zdráv, ale snad již tušil, že se blíží konec. Svěřil mi 1000 dolarů s přáním, abych po jeho smrti nechal po dobu deseti let za něj sloužit na první pátky v měsíci mši svatou, a to u kněze z okruhu Kněžské společnosti svatého kříže (Opus Dei). Deset let nyní uplynulo – a tak bych rád poděkoval otci Jaroslavu Miškovskému, že se této úlohy věrně zhostil.
V posledních dnech života svoji energii Padre postupně ztrácel. Když jsem s ním sepisoval závěť, již pouze slabě šeptal a nedokázal se ani podepsat – pouze kýval hlavou na znamení, že jeho poslední vůle je zaznamenávána přesně. Nakonec dokázal již jen naznačit znamení kříže. Stal se tak opět malým dítětem. A jako malé milující dítě jej jistě krátce po jeho smrti objala Panna Maria.
Při svém nedávném svěcení vzpomněl novokněz Vít Machek na otce Bratršovského, jak ho svým kněžským životem inspiroval. Těch, které Padre inspiroval, nasměroval, povzbudil či jinak ovlivnil na životní pouti, je požehnaně. Věřím, že od 16. května 2006 je jeho podpora účinnější, než kdy dříve. 
Jakub Kříž 
Vložil(a): Borek Tichý - Pondělí, 02.05. 2016 - 18:36:52 (829 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Máme doma na památku dvě fotky šťastných usměvavých batolat. Tyto děti u nás strávily dobu, kdy neměly nikoho, ani mámu, ani tátu. Vypiplali jsme je, vymazlili, prožili jsme s nimi první rok jejich života, všechno, jako by byly naše, dali jim notnou dávku lásky, něhy, bezpečí. Říká se tomu pěstounská péče na přechodnou dobu.
Pro první dítko se našli noví trvalí rodiče snadno. Mohlo být osvojeno, bylo zdravé, většinového etnika, ještě ne roční. Pro druhé dítko se noví rodičové nenašli. Osvojeno být nemohlo, zdravé sice bylo, ale minulost zanechala svoje drápky, kterých se údajně noví rodičové bojí. Takže pro roční dítě stát nařídil ústavní výchovu. Polilo nás horko. Že se dlouhodobí pěstouni nenajdou pro tmavé děti, chápu, ale pro malou, roční, krásnou holčičku? Neuměli jsme si představit, že tu naši Sazeničku vezeme do kojeňáku. Netrpím iluzí, jak to tam chodí, dítě se musí podřídit systému a na jeho individuální potřeby, které u nás má přirozeně naplňované, se nebude brát zřetel. A na potřebu lásky k jedné hlavní osobě se rezignuje rovnou. A je malá, nic jí nelze vysvětlit. Za minutu dvanáct, Božím zázrakem se našla širší rodina. Nebezpečí ústavní péče, dalšího potencionálního nešťastného osudu citové deprivace, zažehnáno.
Zůstává však problém, který je větší, než se zdá. Jsme poslední zemí v Evropě, kde jsou děti v ústavech, a následně se pak marně bojuje se začarovaným kruhem citové deprivace a jejích celoživotních následků. Proto je současná snaha nahradit ústavní péči tzv. náhradní rodinnou, především zatím u dětí do 3 let. Idea krásná. Ale nejsou lidi. Začalo se v roce 2013 s tzv. přechodným pěstounstvím. Vycházejí o tom články, pořady v TV, často zkreslující a kritizující, jak už to tak bývá. Trochu se tím pádem sebral vítr z plachet dlouhodobým pěstounům, takže po první vlně, kdy ještě nějací byli, začíná jejich počet nebezpečně klesat a dětem z přechodné péče hrozí, že pro ně nejsou dlouhodobí pěstouni.
Přemýšlím, co lidem brání přijmout domů cizí dítě. Otevřít svůj život a svůj domov něčemu, co nemá úplně pod kontrolou, co je neznámé, co znamená větší obětavost, rizika, zřeknutí se dosavadních výhod a zvyků. Myslím, že je to strach. Strach z dítěte, z neznáma, a společenské a sociální předsudky. My přechodní strach zažíváme také, musíme totiž ze dne na den přijmout jakékoliv dítko. Ale není to tak hrozné. Okoření, obohatí to život, který dostane úplně jiný směr. 
Žijeme jen jednou. Kdo můžete, přemýšlejte, kdo chcete, pojďte ho žít nejmíň dvakrát pro děti, které čekají ve frontě na domov. Odkazy s bližšími informacemi o pěstounské péči: www.chcemebytpestouny.cz, www.pravonadetstvi.cz.
Jana a Michal Křížkovi 
Vložil(a): Borek Tichý - Pátek, 01.04. 2016 - 22:44:21 (824 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Pokračujeme v citaci z pastýřského listu našeho biskupa Mons. Jana Baxanta k Roku milosrdenství. V minulém úvodníku jsme zmiňovali mimořádné možnosti rozhřešení hříchů, které jsou jinak vyhrazeny jen biskupům či samotnému papeži. Tyto mimořádné možnosti se asi netýkají každého věřícího, ale rozhodně všem jsou určeny následující výzvy:
„Na odpuštění od Boha i církve bychom všichni měli odpovědět odpuštěním všem, kteří se nějak provinili proti nám. Měli bychom spustit uzdravující lavinu odpuštění. Rok milosrdenství nás zve, abychom ukončili staré spory, odpustili staré křivdy a smířili se se všemi. Odpouštění je síla, která křísí k novému životu a vlévá naději. Odpuštění je základním rysem křesťanské kultury, je nejzřetelnějším výrazem milosrdné lásky a barometrem věrohodnosti naší víry. Odpuštění je však třeba žít každý den i v maličkostech. Při odpuštění se nemusíme ptát, jestli si to dotyčný zaslouží. Odpuštění je přece nezasloužený dar! Milosrdenství se má projevit i ve skutcích tělesného i duchovního milosrdenství, v účinné charitativní pomoci skutečně potřebným, nuzným, bezdomovcům, jak prosí papež František např. do farních obcí adoptovat rodiny křesťanských vyhnanců, aby u nás, v zemi s hlubokými křesťanskými kořeny, nalezli nový domov, event. aby posilněni se v budoucnosti mohli vrátit zpět do své vlasti.“
Jistě by se dalo o každé větě dlouze přemýšlet. Někdy stačí málo: Podat sklenici vody nestojí skoro žádnou námahu, je to často jen projev dobré vůle, žíznivému to ale může zachránit život. Častokrát si člověk připadá bezmocný proti záplavě utrpení, bídy a zla v okolí. Není v našich silách změnit celý svět a přemoci veškeré zlo. Můžeme ale udělat aspoň to málo, co se nám nabízí, či co si bezprostředně říká o naši pomoc. Pro většinu z nás asi není povoláním jezdit do zemí strádajících bídou. Jak málo peněz ale často stačí, aby byl někde na druhém konci světa zachráněn či uzdraven člověk. A přiznejme si, že většina z nás může stále rozdávat ze svého nadbytku. Blahoslavení ti, kteří vidí, jak mnoho dobra je v jejich moci vykonat.
Bylo by nedostatečné, kdyby se naše víra omezila jen na „chození do kostela“ a neměla přesah do našich skutků a života našich bližních (viz list sv. Jakuba 2, 14). Zpravidla není potřeba měnit náplň našeho života. Jak ale řekl kdosi moudrý: „Dělej, co děláš, ale dělej to jinak, vše co konáš má i duchovní rozměr.“ Stačí jen reagovat na výzvy a potřeby, které jsou kolem nás.
Jan Suchánek 
Vložil(a): Borek Tichý - Neděle, 28.02. 2016 - 21:22:18 (804 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Vrtalo mi hlavou, v čem tkví hmatatelné jádro onoho Svatého roku milosrdenství vyhlášeného papežem Františkem. Vzpomněl jsem si, že to vlastně zaznělo v pastýřském listu biskupa Jana Baxanta na 1. neděli adventní 2015. Protože se jedná o výjimečnou událost, která není souměřitelná s akcemi, jako jsou jiné tematicky zaměřené roky, významné slavnosti, poutě či setkání všeho druhu, považuji za vhodné našeho pana biskupa alespoň částečně citovat:
„Aby Rok milosrdenství měl v naší diecézi zřetelnou podobu, vybízím všechny, kdo nebyli u sv. zpovědi už delší dobu, třeba několik let, nebo církev opustili, či upadli do církevních trestů, aby využili mimořádné možnosti získat odpuštění svých hříchů a obnovit tak přátelství s Bohem. Všem zpovědníkům pro tento Svatý rok dávám právo rozhřešit hříchy vyhrazené biskupovi. I hříchy vyhrazené papeži budou mít od začátku postní doby možnost rozhřešit vybraní kněží „misionáři milosrdenství“ v katedrále a třech vybraných svatyních.
Mimořádnou příležitost nabízím všem, kteří nemají pokřtěné děti pro jakékoliv komplikace (manželství, která nebyla uzavřená v kostele; děti svobodných matek; jakákoliv zanedbání, rodinné neshody, různé předsudky, jež způsobily oddálení křtu dětí apod.). Duchovní správce vybízím, aby přípravu na takové křty velkoryse a s pastýřskou moudrostí přizpůsobili dané situaci žadatelů a těm rodičům, jimž samotným chybí náboženská výchova, nabídli pomoc. Stejně tak, aby otevřeli své náruče dospělým, aby, pokud možno, všichni dostali příležitost přípravy ke křtu, svátosti smíření, svátosti biřmování a přijetí Eucharistie.“
Napadají mne velká biblická podobenství o milosrdném otci a marnotratném synu (Lk 15, 11–32). A podobenství o hospodáři, který se slitoval a svému nehodnému služebníkovi odpustil miliardové dluhy, které by nebyl do konce života schopen splatit on ani generace jeho potomků (Mt 18, 23–27). Bůh ale nemůže odpouštět bez zapojení se samotného hříšníka, každý z nás je zodpovědný za svůj život, své skutky a bude z nich souzen. Odpuštění hříchů není zadarmo, nefunguje jen tak automaticky, bez naší účasti. Předpokládá od každého z nás vyznání hříchů před sebou samotným, ale i zpovědníkovi. Je velkou milostí poznat ošklivost našich špatných skutků. Ke zpovědi je potřebná účinná lítost i pokání. Na to navazující je rozhodnutí o obrácení života, odvrácení se od hříchu a zaměření na Boha. Pastýřský list dále obsahuje výzvy pro všechny věřící, kterých se asi netýkají ony mimořádné zpovědní dispenze citované výše, to ale až příště.
Jan Suchánek 
Vložil(a): Borek Tichý - Pátek, 29.01. 2016 - 20:06:01 (836 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Stalo se mi, že jsem chtěl jednomu ze svých dětí udělat radost, pomoci mu s něčím potřebným. Asi každý rodič zažil, jaké to je, když jeho dítě nabízenou ruku nepřijme, neocení, nepoděkuje, ale naopak rodiče netečně přehlídne. Přitom rodič se nechce vnucovat, čeká až si ho dítě všimne a zareaguje. Ale dítě nic; nevidí, neslyší. 
A přesně tak se asi cítí Bůh ve vztahu vůči nám, když odmítáme jeho dary, nabídky odpuštění, neděkujeme za všechny milosti, vše bereme jako samozřejmost – vždyť na většinu z toho všeho máme stejně právo. Přitom Bůh nám sám nadbíhá, připraven nám sloužit, pomoci, být nám partnerem, ochráncem, vést nás k sobě. Vždy připraven odpustit, smilovat se a zahladit naše viny. Mnoho lidí ví, jaké soužení a utrpení působí zamilovanému mládenci či děvčeti neopětovaná, přehlížená či odmítnutá láska. Proč by to mezi Bohem a člověkem mělo být zásadně jinak?
Bůh nám zde na zemi i na věčnosti nabízí sám sebe. Není v naší moci a silách si tento dar jakkoli zasloužit, ani tím nejspravedlivějším  životem. Bůh nás stvořil, miluje a vykoupil, a přestože dobře věděl, jací budeme, chtěl, abychom byli, a zamiloval se do nás. Nezbývá než nabízený dar přijmout. Jedinečnost naší osoby, naší duše, je pro Boha důležitější než všechny naše hříchy, jakkoli strašné. Pokud se člověk poctivě podívá na svůj život, tak většinou musí přiznat, že mnoho věcí a povinností v životě nezvládá, nedokáže, nestíhá, jsou silnější než on.
Člověk naší moderní doby se mnohdy snaží být nezávislý. Na svém okolí, rozhodně na lidech, někdy i na Bohu. Podle svých sil, zdraví, vzdělání a dalších možností se mu proto na vrcholu jeho sil může zdát, že tomu tak skutečně je. V okamžiku smrti, přechodu z našeho světa, budeme úplně neschopni sami ze svých sil něco změnit, ovlivnit. Nebude možno vrátit špatné myšlenky, slova a skutky, které jsme v životě řekli a uskutečnili. Jedinou naší možností bude vydat se do náruče Ježíšova milosrdenství a přijmout nabízenou spásu. Ježíš své milosrdenství nevnucuje, nechce jej někomu vnutit proti jeho vůli. Milosrdenství není automat. Když člověk něco skutečně chce, zpravidla vytrvalým úsilím a nadšením, ale i neustálým vyprošováním, či dokonce žebráním toho zpravidla dosáhne. Často se jedná o věci  hodnotné, ale přesto pomíjivé. O co více bychom se měli snažit o cíle věčné, co nejopravdověji odpovědět na nabízené milosti, lásku a odpuštění.
Měli bychom usilovat o to být jako Bůh a podobně jako on být milosrdní vůči našim viníkům. Bůh dává zdarma, dávejme taky.
Jan Suchánek 
Vložil(a): Borek Tichý - Středa, 06.01. 2016 - 21:42:28 (867 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
107 článků (11 stránek, 10 článků na stránku)
[ 3 | 4 | 5 ]
Přejít na:
Teplota
Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
7 °C
1.12.2019
Aktuality
Aktuality | Archív aktualit |
26. 09. 2019 - Farní list na prosinec ve formátu PDF je ke stažení zde.
25. 03. 2019 - Aktuální informace k jabloneckým varhanám a přípravě jejich opravy najdete zde.
26. 06. 2017 - Fotky - Kněžské svěcení Cyrila Tomáše Matějce zde
23. 06. 2017 - Fotky - Biřmování a Boží Tělo 2017 zde
22. 06. 2017 - Fotky - požehnání Wallerovy kapličky na Rádle v neděli 19. 6. 2017 zde
05. 09. 2016 - Předběžný rozvrh náboženství pro rok 2016/17 naleznete zde.
08. 06. 2011 - Zde si můžete stáhnout seznam knih, které jsou k dispozici ve farní knihovně.
Počítadlo


Přihlášení do administrace
Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou
Horní náměstí­ 12 466 01 Jablonec nad Nisou
Powered by Copyright © UNITED-NUKE CMS. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.15 sekund
:: fisubsilver shadow phpbb2 style by Daz :: PHP-Nuke theme by coldblooded (www.nukemods.com) ::