Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou  
•   Home  •  Downloads  •  Your Account  •  Forums  •
Nabídka

· Bohoslužby
· Bude
· Bylo

· Oznámení
· Archiv
· Úvodník FL
· Poděkování

· Letní tábory
· Pronájem prostor

· Úmysly
· Historie farnosti
· Verze k tisku

· Fotogalerie
· Soubory ke stažení

· Smíření

· Kontakty
Hledat


Pokročilé vyhledávání
Evangelia, tak jak byla napsána, Ježíšovy vyvolené apoštoly vůbec nešetří. Budoucí první papež – svatý Petr opakovaně zapřel svého Mistra, když se několik hodin předtím zapřísahal, že s ním půjde do vězení i na smrt. Někteří biblisté říkají, že Petr jako obchodník s rybami byl navyklý obchodnímu jednání, kdy se mnoho tvrzení v rychlosti prohlašovalo bez ohledu na jejich pravdivost, jen aby se dosáhlo potřebného výsledku, viz např. událost, zda Ježíšovi učedníci platí daně (Mt 17, 24–27). Na druhou stranu podstoupil Petr vědomě šílené riziko, že se vypravil do „vlčího doupěte“ – a riskoval své prozrazení na dvoře velekněze, když před tím mečem napadl veleknězova sluhu. Petr mohl mít pro své selhání mnoho psychologických výmluv, např. že jednal ve strachu, nepřipraven a ve zkratu, v noci a zimě. Naštěstí Petr po kohoutím zakokrhání a Ježíšově pohledu nehledá žádné výmluvy a popravdě přiznává a lituje svého selhání.
Podobně jednal i ukřižovaný lotr Dismas – visící na kříži po Ježíšově pravici. Téměř v poslední chvíli, ale přeci jen, dostal čas a možnost obrácení. Veřejně a pravdivě vyznal svoji hříšnost. Jeho život byl asi plný násilí, loupeží, nikoli poctivé práce. Měl ale aspoň smysl pro pravdu a ve svých posledních okamžicích pravdivě zhodnotil svůj život a přijal svůj pozemský trest. Ba co více, měl ještě tu „troufalost“ požádat Ježíše, aby na něj ve svém království pamatoval. Kupodivu Ježíš mu asi k překvapení většiny okolostojících slibuje bez dalších podmínek ráj. Kolik z nás by radši takového lotra vidělo v pekelných plamenech, a to se zadostiučiněním, že spravedlnost zvítězila?
I my si můžeme pravdivě přiznat, že nemalou část života, při své nejlepší vůli nejsme ti praví dokonalí. Utápíme se ve svých hříších, slabostech, závislostech, nevyužíváme náš čas, neděláme, co máme dělat. Přestože se asi nedopouštíme „dramatických hříchů“, že bychom např. veřejně zrazovali Ježíše jako Petr nebo někoho fyzicky zabíjeli jako lotr Dismas, musíme sami sobě přiznat, že mnohdy naše činy, myšlenky, úmysly jednoduše nejsou dobré. Naše naděje neleží v těch dobrých věcech, které se nám snad s Boží pomocí, posilou a ochranou povedou, ale v Božím milosrdenství.
Teoreticky to máme z katechismu jistě naučené, ale teprve když se zbavíme zdání své dokonalosti, dokážeme to i lépe prožít. Pokud Ježíš odpustil Petrovi a kajícímu lotrovi přislíbil nebe, což to není dobrá zpráva pro všechny věřící?
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 28.04. 2017 - 14:52:44 (553 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Pro poselství k letošní postní době nám papež František předložil svoji úvahu o boháči a Lazarovi jako text, který by nás mohl provázet tímto obdobím (Lk 16, 19–31). Svým náročným způsobem nabízí několik bodů k zamyšlení a hlubšímu rozjímání.
Drama celého příběhu se odehrává nejprve zde na zemi, kdy jsou představeny obě hlavní postavy – nemocný chudák jménem Lazar (= Bůh pomáhá) a bezejmenný boháč, oba žijí téměř pod jednou střechou. Boháč však Lazara přehlíží a je zaujat nebo spíše zajat láskou k penězům, marnivostí a svojí pýchou. Jeho okázalost ale ukazuje na vnitřní prázdnotu, kterou se snaží zaplnit. Žije pouze ve svém světě permanentní oslavy a užívání. Děj se pak proměňuje, oba umírají a oba dostávají svoji odměnu. Boháč se stává trpícím chudákem a Lazar spočívá v lůně Abrahámově, tedy obdržel věčnou odměnu. V čem byl rozdíl? Ve slepotě boháče vůči bližnímu, vůči Božímu slovu a i vůči samotnému Bohu, kterého v životě nepotřeboval. Abrahám dokonce dvakrát v rozhovoru s ním odkazuje na „Mojžíše a Proroky“ (verše 29 a 31) – tedy na Boží slovo, které nás vede k pochopení dvojjediného přikázání lásky, na těch dvou spočívá celý Zákon i Proroci (srov. Mt 22, 34–40). A papež uvádí, že pravým problémem boháče bylo to, že nenaslouchal Božímu slovu, což jej dovedlo k nelásce k Bohu a pohrdání bližním.
Doba postní není smutná, nemusí být ani vážná ve smyslu nedostatku úsměvu a radosti. Ale jistě je závažná a závazná. Závažnost nás vede ke zvážení života. Na jednu stranu pomyslných vah dáme evangelium (tj. radostnou zvěst) a na druhou stranu svůj život (opakuji svůj, nikoliv někoho jiného, to se někdy rádo i u věřících plete). Je-li vše v rovnováze, pak je to v pořádku, pokud ne, chybí pravdivost života. Závaznost – tedy něco zavazujícího, nikoliv však svazujícího. Jistě víme, jaký je rozdíl mít zavázané boty a být připraven vyjít na cestu, nebo mít boty svázané, pokusit se udělat krok a rozbít si… :) Boháč byl svázán svým šarlatem a kmentem (verš 19), jeho denní řád byl jen hodování a zábava. Ačkoliv byl zavázán vírou v Boha, na kterou se na věčnosti odvolával (srov. verš 24), nežil podle ní.
Papež nás vybízí, abychom vyšli na cestu postní dobou vedoucí k bezpečnému cíli zmrtvýchvstání Krista, a to především v setkání s živým Kristem: ve slově, ve svátostech a v bližních, abychom se nedostali do boháčovy situace na věčnosti. Čas této doby je možné nově uspořádat do dobrého denního řádu, který bude vyplněn právě setkáním s Ježíšem Kristem – možností je mnoho.
Duchu svatý, veď nás, abychom šli po cestě obrácení a znovu objevovali dar Božího slova a tak byli očištěni od hříchu, který nás oslepuje a sloužili Kristu v potřebných bratřích. (Srov. Poselství papeže Františka.)
Radúz Drozen
Vložil(a): Leoš Beran - Pondělí, 27.02. 2017 - 10:19:38 (624 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Během druhé světové války si jeden americký senátor pustil jazyk na špacír a vytroubil novinářům, že ve válce v Pacifiku mezi USA a Japonskem jsou ztráty amerických ponorek naprosto minimální, neb americké ponorky se dokáží ponořit do větší hloubky než Japonci předpokládají. Japonci si to z amerického tisku přečetli a přenastavili tlakové spínače svých hlubinných pum z 45 metrů (což byla hloubka, o které do té doby předpokládali, že jsou americké ponorky  schopny se ponořit) na hloubku větší – asi 100 metrů. Ztráty amerických ponorek začaly okamžitě skokově narůstat.
Onen senátor jistě nechtěl škodit vlastní zemi. Asi se chtěl jen pochlubit tím, co ví, či se radostně rozdělit o dobrou zprávu. Možná nedomyslel, co říká, a neuvědomil si nebezpečí zneužití takové informace a nepředpokládal, že by se to nepřítel dozvěděl. Možná jen po něm novináři chtěli, aby něco řekl, tak se pochlubil prvním, co ho napadlo. Možná chtěl na veřejnosti zvýšit svoji popularitu a být poslem dobrých zpráv. Můžeme oprávněně předpokládat, že kdyby znal důsledky svého jednání, určitě by o té informaci, kterou se jistě dozvěděl z titulu své funkce v senátu, rád pomlčel. Přesto je bohužel smutným konstatováním, že onen senátor měl přímý podíl na smrti mnoha amerických vojáků a ztrátě vojenské techniky. Mimochodem, každá válka je v první řadě soubojem o získání informací.
I v době míru bychom měli každý zvažovat komu, co a jak řekneme. Je mnoho věcí, které je správné vzájemně diskutovat a hodnotit jejich správnost či nesprávnost. Často není na první pohled zjevné, co je dobré či nikoli, takže vzájemná diskuze je potřebná. Více hlav – tedy více názorů a tedy větší šance dobrat se pravdy. Mnohdy se dojde k pravdě až po dlouhé spirále vývoje vlastních a cizích názorů. Ale ony by to hledání, diskuze a pravda či tříbení názorů neměly ublížit. Většinou není úmyslem někoho poškodit, i když se jedná o pravdivou informaci. Nikdy ale nevíme, jak bude informace dále putovat a jakým zkreslením či zjednodušením bude upravována. Jsme neustále shora „odposloucháváni“.
Každý si většinou dobře rozmyslí a po sobě přečte, když má něco podepsat či dokonce sám napsat, protože ví, že takto podepsaný text je současně důkazem autenticity jeho projevu. U mluvených projevů toto bohužel mnohdy neplatí, přestože průkaznost je pouze osobním svědectvím posluchačů. Přestože textové dokumenty by měly mít z tohoto hlediska větší váhu, bohužel u mluveného projevu se těžko vysvětluje, že jsme něco řekli ve spěchu či ve stresu nebo to mysleli jinak.
Jan Suchánek
Vložil(a): Leoš Beran - Čtvrtek, 02.02. 2017 - 14:01:43 (631 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Letos uplynulo 40 let od vyhlášení „Charty 77“. Cílem této protestní akce v tehdejším Československu bylo upozorňovat na nedodržování a porušování zákonnosti a lidských práv, a to včetně práv náboženských ze strany vládnoucího komunistického režimu. Listina Charty 77 byla potajmu zveřejnována mezi disidenty a odvážní jednotlivci k ní v případě souhlasu a s vědomím velkých rizik připojovali své podpisy. Podpisů přibývalo pomalu, český národ měl bohužel negativní zkušenost z roku 1968, kdy naději na změnu systému vládnutí udusily tanky pěti států Varšavské smlouvy.
Režim reagoval rychle a tvrdě. Pronásledování, výslechy, trvalý policejní dohled či zatýkání těch, co podepsali, či aspoň znemožnění zaměstnání a uvrhnutí „provinilých“ a jejich rodin do existenční nejistoty. Jednou z režimních protiakcí byla tzv. Anticharta, kdy známí umělci, spisovatelé, výtvarníci, herci a zpěváci veřejně v Národním divadle i na dalších místech demonstrovali a svými podpisy stvrzovali před zraky televize a novinářů svoji loajalitu režimu. Příznačné bylo, že přítomní současně protestovali vůči oné Chartě 77, aniž by vůbec znali její text. Až na několik výjimek, pro většinu pozvaných to mělo být hluboké ponížení a zneuctění – navíc veřejně zaznamenané. Kdo mohl, rád by se tomu vyhnul, ale ne každý měl neprůstřelnou omluvenku, většina zvažovala, zda podepsat či nikoli a přemýšlela o následcích. Výsledkem bylo, že většina pozvaných se dostavila, zúčastnila a podepsala. Někteří z těch, co podepsali, se následně hájili, že nevěděli co podepisují; údajně se mělo jednat jen o prezenční listinu veřejné akce.
Není mým cílem glorifikovat chartisty a dehonestovat antichartisty. Ale z těch tisíců lidí, kteří Antichartu podepsali, se ví jen o třech – herci Miloš Kopecký a Michal Pavlata a divadelník Zdeněk Svěrák, kteří se později veřejně národu omluvili, že se za svůj podpis stydí – z důvodů nejistoty jejich dalších působení, obavy zákazu jejich činnosti, protože měli prostě strach o sebe a své nejbližší. Nechci ani přemýšlet, jak bych se já sám v jejich pozici zachoval. Proto je mi jejich přiznání velmi blízké, pravdivé a sympatické. I statečné! Řekli o sobě pravdu takovou, jaká byla – bez přikrašlování a omluv.
Říci pravdu – zvláště tu nepříjemnou těm navrchu – vyžaduje vždy kus hrdinství. I v době svobody. Kam se člověk podívá, spíše se cení poslušnost, podle okolností i tolerování toho špatného. Nemlčet ke zlu, zastat se potřebného bližního, něco pro něj udělat je ale vždy naší povinností.
Jan Suchánek
Vložil(a): Leoš Beran - Pátek, 06.01. 2017 - 14:10:22 (588 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Dnešní titulek odkazuje na někomu nesrozumitelná písmena a skupiny písmen v hlavičce Farního listu. Ano, jde o římskou číslovku 100. Koncem září 2007 (přesně 27. září, přestože v tiráži stojí datum 30. 9.) vyšel poprvé Farní list v této podobě, na které se podíleli Pavel Akrman a Pavel Kusala. Na titulu byly fotografie Martina Kohuta a Johannese Förstera, posledních dvou zahraničních dobrovolníků na jablonecké faře. Šlo vlastně o číslo nulté, takže nynější jubilejní sté vydání (které shodou okolností vychází jako vánoční) je ve skutečnosti 101. Sebechvála smrdí, ale i tak pokorný člověk, jakým byl pedagog Josef Hrbotický, emeritní ředitel obchodní akademie a náš farník, vybízel autory úspěšných řešení, aby se s nimi pochlubili. Zdůvodňoval to zhruba slovy: „Dobré zboží se chválí samo, tak běž a představ to světu.“ Z různých reakcí rovněž víme, že Farní list čtou i lidé, které bychom rozhodně jako své čtenáře nečekali. Aspoň část farníků nás rovněž sama od sebe upozorňuje na informace, události či výročí, která jsou pro zveřejnění vhodná. Nepřerušená řada měsíčních zpravodajů (o prázdninách dvouměsíčních) od nesmělých začátků v roce 2007 dodnes snad dokazuje, že šlo o myšlenku životaschopnou a pro farnost potřebnou. Pouze v několika případech se redakci nepodařilo dokončit zpravodaj ve slibovaný čas před začátkem nového měsíce, ale to nevedlo k celkové rezignaci na vydání příslušného čísla a snad i postupnému rozkladu. Za tento úspěch je třeba pochválit zvláště jedinou dámu v našem kolektivu: Jindra Drábková nám s železnou pravidelností každý měsíc připomíná naše povinnosti při redakční uzávěrce. A nejen to – je to ona, kdo musí naše zpoždění svou prací při sazbě a tisku kompenzovat mnohem větším nasazením. Přestože jsme v začátku vydávání vyjádřili naději, že se nám pro Farní list a zpravodajství ozvou další spolupracovníci, nestalo se tak. A co kdybychom tuto výzvu nyní zopakovali? Za sebe zájemcům mohu říci svoji zkušenost: Pravidelně se věnovat těmto malým a neviditelným (snad i „zákulisním“) věcem je pracné, ale má to smysl. Jak asi všichni cítíme z práce na Farním listu, stále platí: Dodržuj řád a řád tě podrží. Čtenářům děkujeme za věrnost i povzbuzení a vzhůru do další stovky. Za redakční kolektiv Borek Tichý
Vložil(a): Leoš Beran - Čtvrtek, 01.12. 2016 - 08:53:22 (689 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Svoboda je jednou z vlastností našeho trojjediného Boha. Bůh dále tuto svobodu nabízí jako dar člověku. Nebýt nezdravě závislý na někom či něčem mimo nás je velkou hodnotou. Každý ji většinou ocení až zpětně ve chvíli, kdy tuto svobodu ztratí. 
Kromě patologických závislostí typu drogy, alkohol apod. je mnoho závislostí, které souvisí s naším životem, např. ekonomická závislost, pracovní postavení, potřeba společenského uznání, popularita, ale i různé módní a zvykové trendy. Není lehké být nezávislý na pohodlí a všech životních vymoženostech.
Je velmi těžké a často i bolestné být ve svém konání a řečech nezávislý na svém osobním prospěchu. Je někdy těžké měnit své zvyky a rituály, nebýt závislý na svých představách a plánech, když se před nás staví různé situace a výzvy. Přestože se máme snažit dělat vše nejlépe a s cílem dobrého výsledku, měli bychom být nezávislí na skutečném výsledku našeho snažení. Je velkým projevem svobody, pokud se člověk rozhodne pro správnou a pravdivou věc, bez ohledu na to, zda tím něco ztratí. Svoboda znamená i otevřenost změnit svůj názor, přijmout kritiku. Je velkou statečností udělat něco, co není úplně v souladu s právem, ale přesto je to morálně správné.
Je těžké být nezávislý na tom, co si o mě pomyslí ti druzí, vždyť „není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem“. Je těžké projevit svůj názor a zastat se druhého člověka, říci pravdivou, ale nepříjemnou věc jakékoliv autoritě či druhým lidem, zvláště pokud je to proti jejich většinovému názoru. Je mnoho věcí, které jsou legální i společensky obvyklé a tolerované, ale někdy je zapotřebí velké odvahy, oběti, hrdinství, přijetí rizika očerňování a pomluv, někdy i riskování vlastního života nejít s davem a zachovat se odlišně.
Jak je častokrát pohodlnější mlčet ke zlu, nezastat se bližního, neupozornit na bezpráví – zvláště vůči těm slabším a bezbranným, nedělat si zbytečné problémy, častokrát pod
argumentem podřízenosti, poslušnosti či skutečného či zdánlivého dodržování práva. I Bible nám dává radu: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“ (Exodus 23, 2). Proroci Starého zákona i Jan Křtitel v Novém zákoně dokázali říkat nepříjemné pravdy obyčejným lidem i státní a církevní vrchnosti. Co by se stalo, kdyby Ježíš přišel na tento náš svět až v současné době a říkal nám všem společně nebo každému jednotlivě pravdu o našem životě? Někteří lidí se bojí, že bychom jej odsoudili, umlčeli a odstranili podobně jako před dvěma tisíci roky.
Jan Suchánek 
Vložil(a): Borek Tichý - Sobota, 29.10. 2016 - 22:47:00 (582 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Asi nejvíce mne v letním období oslovil i potěšil článek – zamyšlení kněze Jana Rybáře, SJ s názvem „Není lehčí být adventistou?“. Byl publikován na více místech (např. Katolický týdeník č. 37/2016) nebo stránky jezuitů www.jesuit.cz), takže kdo jej náhodou ještě nečetl, lehce si jej opatří. Jen stručně zopakuji obsah: Netrávíme zbytečně mnoho času akademickými řečmi o mnoha věcech, které se našeho života tak úplně netýkají? A doslovně cituji finální pointu: „Bože, mají to ti katolíci starosti! Není lehčí být adventistou? Ti mluví pořád jen o tom Ježíšovi…“
Je mnoho věcí, které nám mají pomáhat, v životě, práci, ve víře. Ale ty věci přeci nejsou ten hlavní cíl, mají nám nepochybně pomáhat něco zobrazovat, symbolizovat, ale nejsou hlavními cíli, jen pomůckami, natož aby nás různost názorů na ně měla rozdělovat. A je smutné či tragické, kolik témat a odlišnost názoru dokáže lidi, kteří by si mohli být či byli vzájemně blízko, rozdělit. Přitom kolik je toho, za co můžeme společně neustále děkovat, obdivovat, radovat se z toho, kolik je věcí, na kterých je bezproblémová shoda.
A není to jen o řečech, ale i o životě. Mají vždy v naše životě přednost život a Ježíšova evangelia? Co by asi nám řekl Ježíš, kdyby přišel opět na svět? Mezi jaké lidi by nás zařadil? Má přednost náš bližní nebo formální dodržování práva, zvyků a ideálů, jak občanských tak církevních? A pokud víme, že nejsme schopni ty předpisy a ideály dodržet, tak se aspoň navenek tváříme, že vše je v pořádku. Ježíš byl milosrdný ke všem, zejména k hříšníkům, kteří své viny vyznávali a měli snahu svou situaci řešit. Na druhou stranu byl ale velmi přísný k farizeům, kteří si zakládali na náboženském formalismu, a přísný byl i k zákoníkům, kteří ostatním mnohdy svévolně určovali, co je správné, jak mají ostatní žít, ale sami se tím často neřídili. V evangeliu říká Ježíš: „Milosrdenství chci a ne oběti.“ (Mat 9,13) Říká se, že právě když si je člověk ve všem sebejistý, že má vždy pravdu a má na každou situaci hned jasný definitivní názor a neklade si žádné otázky, něco není správně.
Myslím, že jednou budeme Bohem souzení nikoli za své verbální znalosti a názory, ale naopak za činy, které vzešly ze životních situací a výzev, které se nás bezprostředně osobně či našeho nejbližšího okolí dotýkají. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Borek Tichý - Pátek, 30.09. 2016 - 20:01:11 (752 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Při jednom hovoru jsme narazili na osobnost a život svatého Augustina. Velký teolog, jeden z církevních otců, intelektuál, myslitel, bojovník proti kristologickým bludům, spisovatel, pilíř Církve, velký vzor. Dodnes se na něj v mnoha věcech odvoláváme. Jeho dílo mnohanásobně přesahuje prostor tohoto úvodníku. A přece, jak málo stačilo a o žádném svatém Augustinovi bychom se nikdy neučili, natož abychom věděli, že vůbec žil. Často totiž naše svaté chápeme idealisticky, ba nereálně, někdy si jejich život uměle zkrášlujeme.
Augustin patřil mezi ty, kteří byli od Boha obdařeni mnohými dary, velkým intelektem, hlubokým uvažováním, schopnostmi řečnickými i spisovatelskými, dovedností plastických
přirovnání, měl rovněž schopnost vést lidi. Ve svém mládí ale velkou část svých hřiven promrhával rozmařilým životem, společnost jeho přátel rozhodně nebyla vzorem ctností, jejich životní zájmy byly veskrze světské, ba přímo poživačné. Augustin žil dlouhá léta (údajně 14 let) v nemanželském svazku se svou družkou, kterou hluboce a opravdově miloval, a zplodil s ní syna Adeodata. Mnohdy se z úcty nezmiňujeme o slabších stránkách našich světců, určitě je nechceme dehonestovat, vždyť jednou se snad s nimi potkáme tváří v tvář.
Vždyť i o pádech a selháních apoštolů si čteme pravidelně v Evangeliích.
Všemocný Bůh svým působením a pro neustávající modlitby Augustinovy matky svaté Moniky dokázal naprosto proměnit Augustinův život. Na nátlak své matky se musel Augustin se svou milovanou životní družkou rozejít s tím, že Augustin se o svého syna Adeata dále staral. Faktické vyhnání Adeodatovy matky, tedy odtržení syna od jeho matky (a současně matky od syna), bylo pravděpodobně tím nejhorším proviněním a současně trvalou Augustinovou bolestí.
Velikost Augustinova díla nebránila Církvi, aby jej i přes jeho „divoké mládí“ prohlásila za svatého a zařadila ho právem mezi své velikány. Je ale otázkou, zda bychom jej každý sám za sebe (kdybychom měli tu moc) vpustili do bran nebeských a ještě mu přiznali status svatosti. Nebo zda bychom se nad Augustinem z perspektivy zdánlivé lidské dokonalosti pro jeho bouřlivé mládí nepohoršovali. Nad nikým nemůžeme a ani nemáme „lámat hůl“, natož jej odsuzovat. Každý dostává příležitost ke svému obrácení. Boží milosrdenství je vždy větší, než naše lidské rozumování. Naopak nám mohou být svatí svým životopisem velmi blízcí, vždyť: „Komu bylo mnoho odpuštěno, ten je i mnohem více vděčný.“ a „U Boha není nic nemožného“.
Jan Suchánek 
Vložil(a): Borek Tichý - Čtvrtek, 30.06. 2016 - 22:38:06 (783 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Chci se ještě vrátit ke slovům biskupa Jana Baxanta v pastýřském listu k Roku milosrdenství: „Na odpuštění od Boha i církve bychom všichni měli odpovědět odpuštěním všem, kteří se nějak provinili proti nám. Měli bychom spustit uzdravující lavinu odpuštění. Rok milosrdenství nás zve, abychom ukončili staré spory, odpustili staré křivdy a smířili se se všemi. Odpouštění je síla, která křísí k novému životu a vlévá naději. Odpuštění je základním rysem křesťanské kultury, je nejzřetelnějším výrazem milosrdné lásky a barometrem věrohodnosti naší víry. Odpuštění je však třeba žít každý den i v maličkostech. Při odpuštění se nemusíme ptát, jestli si to dotyčný zaslouží. Odpuštění je přece nezasloužený dar!“
Tedy nejen Bůh prostřednictvím svých biskupů a pověřených kněží, ale přímo my sami se můžeme zapojit do projevů milosrdenství vůči našim bližním. Jsme ochotni připustit, že nejen my, ale i ten druhý má ve své lidské přirozenosti „právo“ na selhání, poklesky i hříchy? Je až neuvěřitelné, jakou velkou moc má každý člověk, když odpouští, o jak veliký čin se jedná. Ježíš odpustil na kříži svým popravčím. Odpuštění nelze nijak vynutit nebo nařídit. Jak velikou hodnotou je, pokud se nám podaří změnit svůj vztah byť jen k jedinému člověku.
Říká se, že chybovat je lidské, ale odpouštět je božské! Odpuštěním již nezměníme to, co se stalo kdysi, můžeme alespoň dojít ke vzájemnému smíření, uzdravení naší duše. Je ale s podivem, jak vynalézavý Bůh mnohdy dokáže proměňovat a využívat i to naše slabé, lidské a hříšné ve svůj a náš prospěch. Odpuštění v nebi dle mého názoru nemůže spočívat jenom v tom, že nám odpustí Bůh, ale že i my sami odpustíme všem ostatním.
Myslím, že naše odpuštění, milosrdenství, dobročinnost vůči druhým lidem, které vznikají ze situací, které si sami nevybíráme, mají větší hodnotu než různé námi zvolené sebezápory, posty a cvičení. Někdy k tomu odpuštění nemusí vést jednoduchá cesta, mnohdy to může být dlouhý vnitřní boj i zvažování. Odpuštění není nic samozřejmého. Kéž nám Bůh odpustí, s jakou samozřejmostí bereme jeho draze vykoupenou nabídku odpuštění. Ale myslím, že i naši kněží by nám měli odpustit, s jakou samozřejmostí někdy bereme jejich kněžskou službu, skrze níž zprostředkovávají boží milosrdenství, a jaké své představy a nároky na ně automaticky klademe. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Borek Tichý - Čtvrtek, 26.05. 2016 - 21:56:17 (848 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Antonín Bratršovský se do hledáčku tajné policie dostal již za studií bohosloví. Dopisoval si s cizinou a nad to se v hostinci jeho otce „nedávno pilo na navrácení soukromého hospodaření“ (1961). Jeho primice byla bedlivě sledována. A tak víme, že „rodiče Bratršovského zabíjí dvě prasata, desítky kačen, slepic ap., aby mohli všechny pozvané pohostit“ a že se primiční mše svaté zúčastnilo asi 5000 lidí (1966).
Ještě v září 1989 je předvolán na operativní pohovor po svém návratu z NSR. Moc sdílný ale nebyl: „jméno místního kněze nezná“ … „údajně nic neví“ … „naprosto odmítal, že by znal kohokoliv ze zahraničních představitelů církve“. I tak si ale činí StB poznámku: „Sledovat další případné výjezdy do kapitalistických států … při vycestování provést opatření na státní hranici.“
Tolik řeč archiválií. Zatímco policie se o Padreho – jak většina z nás otci Bratršovskému říkala – přestala zajímat již dávno, z našich vzpomínek nevymizel ani nyní, deset let po své smrti. 
Jeho nejvýznamnějším rysem byla apoštolská horlivost. „Nic se nesmí přehánět, ovšem kromě následování Pána Ježíše,“ řekl mi jednou. Tuto svoji zapálenost pro Pána Padre rozdával plnými hrstmi. Jeho hlavní apoštolskou cestou byla důvěra v druhé a svěřování odpovědnosti. Kolik jen apoštolských děl inicioval a s důvěrou svěřil druhým. Mnohá z nich dodnes žijí a přivádí duše k Bohu.
V prosinci 2005 byl Padre ještě zcela zdráv, ale snad již tušil, že se blíží konec. Svěřil mi 1000 dolarů s přáním, abych po jeho smrti nechal po dobu deseti let za něj sloužit na první pátky v měsíci mši svatou, a to u kněze z okruhu Kněžské společnosti svatého kříže (Opus Dei). Deset let nyní uplynulo – a tak bych rád poděkoval otci Jaroslavu Miškovskému, že se této úlohy věrně zhostil.
V posledních dnech života svoji energii Padre postupně ztrácel. Když jsem s ním sepisoval závěť, již pouze slabě šeptal a nedokázal se ani podepsat – pouze kýval hlavou na znamení, že jeho poslední vůle je zaznamenávána přesně. Nakonec dokázal již jen naznačit znamení kříže. Stal se tak opět malým dítětem. A jako malé milující dítě jej jistě krátce po jeho smrti objala Panna Maria.
Při svém nedávném svěcení vzpomněl novokněz Vít Machek na otce Bratršovského, jak ho svým kněžským životem inspiroval. Těch, které Padre inspiroval, nasměroval, povzbudil či jinak ovlivnil na životní pouti, je požehnaně. Věřím, že od 16. května 2006 je jeho podpora účinnější, než kdy dříve. 
Jakub Kříž 
Vložil(a): Borek Tichý - Pondělí, 02.05. 2016 - 18:36:52 (792 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
101 článků (11 stránek, 10 článků na stránku)
[ 2 | 3 | 4 ]
Přejít na:
Teplota
Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
11 °C
17.5.2019
Aktuality
Aktuality | Archív aktualit |
25. 04. 2019 - Farní list na květen ve formátu PDF ke stažení zde.
25. 03. 2019 - Aktuální informace k jabloneckým varhanám a přípravě jejich opravy najdete zde.
26. 06. 2017 - Fotky - Kněžské svěcení Cyrila Tomáše Matějce zde
23. 06. 2017 - Fotky - Biřmování a Boží Tělo 2017 zde
22. 06. 2017 - Fotky - požehnání Wallerovy kapličky na Rádle v neděli 19. 6. 2017 zde
05. 09. 2016 - Předběžný rozvrh náboženství pro rok 2016/17 naleznete zde.
08. 06. 2011 - Zde si můžete stáhnout seznam knih, které jsou k dispozici ve farní knihovně.
Počítadlo


Přihlášení do administrace
Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou
Horní náměstí­ 12 466 01 Jablonec nad Nisou
Powered by Copyright © UNITED-NUKE CMS. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.47 sekund
:: fisubsilver shadow phpbb2 style by Daz :: PHP-Nuke theme by coldblooded (www.nukemods.com) ::