Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou  
•   Home  •  Downloads  •  Your Account  •  Forums  •
Nabídka

· Bohoslužby
· Bude
· Bylo

· Oznámení
· Archiv
· Úvodník FL
· Poděkování

· Letní tábory
· Pronájem prostor

· Úmysly
· Historie farnosti
· Verze k tisku

· Fotogalerie
· Soubory ke stažení

· Smíření

· Kontakty
Hledat


Pokročilé vyhledávání
Asi několik desetiletí jsem si vždy při litaniích k českým národním patronům kladl mžikovou otázku: „Kdo je to ten svatý Zikmund, kterého prosíme 
o přímluvu?“ Navíc, když se onen Zikmund dostal i do Svatováclavského chorálu. Nabízela se vždy myšlenka, jestli nemá něco společného s českým a 
uherským králem a římským císařem Zikmundem (zvaným „liška ryšavá“), synem českého krále a římského císaře Karla IV. Tato hypotéza byla vždy zavržena 
ještě před vzýváním dalších patronů – Kosmy a Damiána. Teprve nedávno jsem se konečně přinutil, zjistit si o svatém Zikmundovi alespoň něco. Výše
zmíněnou hypotézu s králem Zikmundem nelze kupodivu zavrhnout. Nejedná se ale o totožné osoby: král a císař Zikmund (1368–1437) skutečně není oním
svatým. Otec Karel IV. pojmenoval tímto jménem svého syna narozeného z Alžběty Pomořanské. 
Svatý Zikmund žil v 6. století a stal se králem v Burgundsku (dnešní Francie). V důsledku rodinných intrik nechal Zikmund zavraždit svého syna 
(namluvili králi, že jej syn chce svrhnout). Zikmund hluboce litoval svého zlého činu. Sousední francký král, otec Zikmundovy manželky, jejíž syna 
nechal král zavraždit, vyhlásil Burgundsku válku a Zikmunda porazil. Král Zikmund činil pokání a v mnišském oděvu odešel i s rodinou do kláštera 
svatého Mořice, který založil. Jeho úkryt byl ale vyzrazen a francký král dal Zikmunda s celou rodinou roku 524 zavraždit a vhodit do staré studny.
Zde těla ležela tři roky. Tragická smrt Zikmundova smazala u vrstevníků jeho krutý čin a zdála se jim dokonalým zadostiučiněním. Lidmi byl považován 
za krále, který činil pokání. Opat kláštera sv. Mořice získal dovolení přenést ostatky Zikmunda a jeho rodiny ze studny do svého kláštera. Toto první
přenesení Zikmundových ostatků představovalo podle tehdejších zvyklostí jeho svatořečení. 
V roce 1366 byl svatý Zikmund vyhlášen za českého zemského patrona. Karel IV., který část svého mládí pobýval ve Francii a zde se jistě s životopisem
světce seznámil, nechal část ostatků svatého Zikmunda z kláštera sv. Mořice vyzvednout a dopravit do Prahy do chrámu svatého Víta. Svatý Zikmund je
patronem proti horečce. 
Trvalé vzdělávání ve víře má být naší přirozeností. Původně jsem chtěl na tomto místě použít označení „povinnost“, ale to se mi jeví málo vystihující.
Považovat za povinnost něco, co nás obohacuje, rozvíjí a dává nám dobrý příklad, by byla devalvace této činnosti. Někteří duchovní vůdci právem 
považují poctivé studium jako formu modlitby.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Úterý, 03.12. 2019 - 10:54:18 (1 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Je to velmi užívaná omluva, spíše výmluva. Pokud vím, že dělám něco, co bych dělat neměl (či nedělám něco, co bych měl), ale vím, že mnoho jiných lidí
či někdo známý to taky dělá (nedělá), je to zdánlivě velmi „praktická“ výmluva. Proč bych měl být jiný či lepší než ten druhý? Je pochopitelné, že
většina lidí se snaží od těch druhých příliš neodlišovat, a pokud ano, tak z velmi silných či obhajitelných důvodů. V extrémních případech je ona
výmluva „ten druhý taky“ holý nesmysl. Přece pokud někdo krade, vraždí, lže, neznamená to, že my můžeme taky. A taky že je jistě neméně lidí, kteří
nekradou, nevraždí a nelžou, ty musíme vzít rovněž v potaz a z těchto lidí si vzít příklad.
Trochu jiná situace je, pokud se jedná o skutky či jednání, které nejsou tolik vyhrocené. Oni ti svatí a spravedliví mohou být nejen vzorem
k následování, ale i naším špatným svědomím. Každý z nás je plně odpovědný za svůj život. Nemůžeme navíc vědět, co vše stojí za činem druhého, který
se nám nepozdává a na který se chceme „vymlouvat“. Odpovědnosti za rozlišování našeho jednání nás nikdo nezbaví. Vymlouvat se sám před sebou, před
druhým, či dokonce před Bohem, že sice vím, že něco se dělat nemá, ale já to přesto dělám, protože to dělá ten druhý, je vlastně souhlas se špatným
konáním toho druhého, a to souhlas nejen slovem, ale skutkem. Naši odpovědnost za špatnost tak přehazujeme na někoho jiného. Místo aby se špatné činy
počtem zmenšovaly, tak se násobí a stávají se společenskou normou. Jako by se člověk namísto spoléhání na své svědomí a úsudek snažil napodobovat ty
druhé. Hraničí to s nedospělostí, alespoň s tou duchovní.
Neměli bychom chtít být v našem životě jen průměrní a splývající s ostatními, zvláště pokud nám svědomí říká, že lze něco udělat jinak a lépe. Pokud
vůbec se s někým porovnávat, tak určitě s těmi lepšími. A to si je ještě nesmíme idealizovat, protože i oni měli svůj vývoj, i oni padali a hledali,
nebyli vždy tak dokonalí, jaké si je představujeme či jací jsou nám předkládáni. Dávat dobrý příklad je ale naší povinností. Je totiž současně zjevné,
že lidé nedospělí, děti, mládež, hledající, bloudící i jiní usuzují o církvi i křesťanství právě podle chování jejích členů. Sami nevíme, kolik lidí
nás sleduje a z našeho příkladu usuzuje nejen o pravdivosti naši víry, ale vůbec o „předmětu“ naší víry, tedy samotném Bohu. Sám Ježíš říká: „Kdo by
svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ (Marek 9,42)
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 04.11. 2019 - 09:52:23 (11 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Nepochybně každý z nás někdy zaregistroval, že Měsíc je k naší planetě Zemi přivrácen vždy stejnou stranou. Trvale vidíme ze Země náš Měsíc jen z jedné strany a z druhé nikoli. Často se to bere za něco výjimečného či náhodného. Ve skutečnosti to až tak výjimečné není a náhodné už vůbec ne. Podobně takto ve Sluneční soustavě obíhá kolem svých planet většina měsíců a kolem Slunce planeta Merkur.
Dnes se již malé děti na základních školách učí, že naše zeměkoule není až tak kulatá, rozhodně to není koule, spíše deformovaný balón, který je směrem ke svým pólům zploštěn. Podobně je známo, že Měsíc vlastně neobíhá Zemi, ale obě tělesa se vzájemně obíhají kolem společného těžiště. Tomuto těžišti se říká barycentrum a nachází se asi 1700 km pod povrchem Země směrem k Měsíci. Vzájemnou přitažlivostí ovlivňují Země i Měsíc své povrchy. Na Zemi se to projevuje nejen přílivem oceánů a moří, ale i nadzdviháváním všeho povrchu směrem k Měsíci. Na odvrácené straně Země se kupodivu děje totéž, nikoliv však vlivem přitažlivosti Měsíce, ale větší odstředivou silou při rotaci Země. V případě Měsíce, který je menší těleso než Země a nemá na svém povrchu vodu, se to děje obdobně.
Při postupném tuhnutí rozžhaveného Měsíce trvale ztuhly vytvořené deformace povrchu na přivrácené i odvrácené straně a vytvořily se tzv. výdutě. Výdutě se nacházejí na protilehlých stranách. Podle momentálně nejuznávanější teorie pochází Měsíc z vyvrženého materiálu rozžhavené Země po kolizi s jiným kosmickým tělesem. Ani Měsíc tedy neměl nijak předurčeno či přednastaveno rozložení svých hmot a povrchu a jeho tvar se přizpůsoboval gravitaci.
Vzájemným působením Země s Měsíce dochází vlivem tření povrchů a vodstva a vlivem zahřívání při posunech hmot ke zpomalování rotace obou těles a jejich vzdalování. Tento proces byl rychlejší u Měsíce, protože je menší. Poloha Měsíce se vlivem zpomalování a vlivem gravitace ustálila tak, že Měsíc je k Zemi natočen jednou ze svých výdutí. Protože gravitační síla klesá s druhou mocninou vzdálenosti, má existence dvou výdutí trvalý stabilizační účinek. Tomuto jevu se říká vázaná rotace. Země se do podobného stavu vůči Měsíci dostane za 10 miliard let.
Když člověk objeví, že některé „náhody“ nejsou vůbec náhodné, může být ohromen ještě mnohem více tím, že tyto zdánlivé náhody jsou zapříčiněny fyzikálními zákony a historií vzniku naší planety a že síly, hmoty i časy v těchto procesech jsou mimo naše lidské a pozemské chápání a představivost.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 30.09. 2019 - 11:25:54 (20 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
TÝDEN MODLITEB
ZA POŽEHNÁNÍ
NAŠEMU MĚSTU A KRAJI
16. až 20. září
Přehled modlitebních setkání:
Pondělí 16. září v 18 hodin 
Českobratrská církev evangelická
modlitebna Pod Baštou 10
Úterý 17. září v 18 hodin
Církev pravoslavná
kostel na Vrkoslavicích
Středa 18. září v 18 hodin
Církev československá husitská
kostel dr. Farského
Čtvrtek 19. září v 18 hodin 
Církev starokatolická
kostel Povýšení sv. Kříže, nám. Boženy Němcové
Pátek 20. září v 17 hodin
Římskokatolická církev
u kříže na Královce
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Úterý, 03.09. 2019 - 23:02:12 (32 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Není nutné být botanikem, aby i laik obdivoval moudrost a dovednost Stvořitele. Vzpomínám, jak kdysi u nás o květině „Růže z Jericha“ vyprávěl při promluvě před Mariánskou pobožností P. Michal Podzimek. Zázračné schopnosti daly této květině další pojmenování: „květina vzkříšení“.
Tato rostlina má totiž úžasnou schopnost dlouhodobého přežití bez vody. Pokud vyschne, její větvičky se stočí do pevného, ale lehkého klubíčka. A pokud je kromě sucha i současně vítr (a obojího na pouštích bývá dostatek), dokáže květina uvolnit své kořínky ze země, zavinout se do klubíčka a je větrem poháněna pryč. Pomocí větru se kutálením dokáže přemisťovat na dlouhé vzdálenosti. Pokud narazí na vláhu, dokáže se opět rozbalit, znovu zapustit kořeny a nasávat vodu. Během krátké doby se květina změní z barvy béžové do barvy zelené a rozvine se do krásného květu. Rostlina obnoví proces fotosyntézy a opět roste, příjemně voní (funguje jako přírodní čistič vzduchu) a nabírá síly na další suché období. Když výjimečně na poušti zaprší a tyto květinky ožijí, říkají místní obyvatelé, že „poušť rozkvetla“. Proces střídavého stěhování a rozkvétání se opakuje desítky let. Vědci říkají, že se tato květina vyskytovala už v prvohorách, tedy mnohem dříve, než po Zemi chodili dinosauři. V hrobkách egyptských faraonů byly nalezeny „Růže z Jericha“, jejích stáří činilo přes 4000 let a i po této době byly stále schopny života.
Jménem „Růže z Jericha“ bývá v litaniích označována Ježíšova matka Maria. „Jako růže v Jerichu jsi krásná, jako ranní denice jsi jasná, oliva jsi krásná na poli, javor u vod v tichém údolí… Lilie jsi ze všech nejkrásnější, která vůni dýchá líbeznou, ze všech květů ty jsi nejmilejší, občerstvuješ duši znavenou…“. Dalším označením této květiny jsou „Ruce Panny Marie“ – rozkvetlá růže symbolizuje její rozvinuté, vlídné ruce. Podle legendy tuto rostlinu věnovala Marie jako poděkování za pomoc při útěku z Betléma do Egypta.
 Je mnoho věcí, které nosí člověk schované hluboko ve svém nitru, v podvědomí. Mnohé roky či desetiletí o nich neví, zapomněl na ně a byly překryty něčím jiným. I po dlouhé době se ale mohou tyto věci, zkušenosti, zážitky vyplavit na povrch a aktivovat člověka. K dobrému nebo ke zlému. Je povznášející, jakých velkých proměn je i po dlouhé době bezútěšnosti člověk schopen. Je proto nesprávné jakéhokoli špatného člověka zatracovat. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Středa, 03.07. 2019 - 14:13:23 (31 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Letošní zájezd do Kaufbeuren, který se konal pod záštitou naší farnosti a s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti i Statutárního města Jablonce nad Nisou, byl provázen celou řadou nepříznivých okolností, ale nakonec se vydařil. Program spojovalo téma „hudba“ v různých podobách. Zvláště potěšitelné je, že téměř polovina účastníků byly děti (ze souboru Malá Nisanka) a jejich páteční setkání s německými vrstevníky ze spolku D´Wertachtaler si užili nejen malí tanečníci, ale i dospělí. V sobotu se – jako náš dárek pro tamní kulturní život – konal koncert v kostele sv. Dominika; ten má v Kaufbeuren podobné místo jako naše sv. Anna – slouží zejména kultuře. Vystoupení Jiřiny Dvořákové (varhanní pozitiv) a Jana Žďánského (violoncello), nazvané Positive Harmonie, představilo díla českých a německých skladatelů. Dramaturgie připomněla i jabloneckého sbormistra a příležitostného skladatele Hugo Jurische (1887 Tanvald – 1965 Kamenz v Sasku), který po bohatém hudebním životě na severu Čech musel po válce opustit vlast a zemřel ve východní zóně, aniž by se mu podařilo dostat za svými přáteli do Kaufbeuren. Tento koncert byl naší oplátkou za podzimní vystoupení varhaníka z Neugablonz Albina Wirbela ve sv. Anně (benefice pro naše varhany). A i v tomto případě část dobrovolných darů pomůže našemu nástroji – pořídíme za ně píšťalu pro H. Jurische v „galerii osobností“. Atmosféru koncertu a vynikající výkon obou hudebníků ocenilo nejen publikum v plném kostele, ale i hudební znalci. Dalším hudebním zastavením byly tradiční oslavy sv. Krescencie (Crescentiafest) se slavnostní bohoslužbou doprovázenou mnoha hudebníky s pečlivě nastudovaným hudebním programem. Po společném obědě v bývalé „jablonecké“ restauraci (dnes italské) byla pro účastníky cesty připravena čestná místa na výročním koncertu hudebního tělesa Musikvereinigung Neugablonz, které letos slaví 30 let přátelství se svým jabloneckým protějškem – Mladou dechovkou, jejíž dva členové se rovněž zapojili do hraní. O všech bodech programu rozsáhle a pozitivně referovala kaufbeurenská média. Během cesty bylo potvrzeno, že na podzim se do Jablonce chystají již dokonce dva autobusy. S jedním z nich budeme v neděli 22. září slavit společnou česko-německou mši, kterou bude koncelebrovat Mons. Anton Otte a hudebně ji doprovodí právě Musikvereinigung Neugablonz. Budou hrát v Německu stále oblíbenou Schubertovu mši. Stane se tak v souvislosti s letošním desátým výročím přátelství mezi Jabloncem a Kaufbeurenem, k němuž i naše farnost díky Bohu přispěla.
Borek Tichý
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Čtvrtek, 06.06. 2019 - 10:02:25 (41 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
(pokračování z dubnového Farního listu) 
Každý může sám za sebe říci: Díky Bohu, že svatá církev je shromážděním hříšníků. Protože pak tam mohu být i já, hříšný, a přijímat zde očištění, odpuštění, být zde zdokonalován, růst k osobní svatosti, abych tak mohl díky církvi a v církvi jednou dosáhnout spásy, kde je Boží království již definitivně nastolené a svatost v každém ohledu.
A tak církev je potřebná k tomu, aby hříšný člověk (tj. každý) mohl být spasen. S hříchem spasen nebude. Člověk potřebuje církev k odpuštění svého hříchu. Co Pán Ježíš na kříži pro člověka zasloužil (vykoupení), to svěřil církvi, aby každému člověku zprostředkovávala. Při křtu, udělovaném v církvi, se hříchy odpouští, pro hříchy spáchané po křtu, zvláště hříchy těžké, je zde svatá zpověď – jediný řádný způsob, jak být zproštěn těžkého hříchu, zpověď vysluhovaná jen a pouze v církvi. 
V Janově evangeliu mluví Pán Ježíš o významu Eucharistie pro spásu. Ale s Eucharistií se setkáváme jedině v církvi a díky církvi. 
Existují ještě mnohé další věci, které mají význam pro vztah člověka k Bohu a které jsou k dispozici právě v církvi a díky ní.
Člověk potřebuje církev pro svou víru. Aby věděl, jak věřit a v co vlastně věřit. V co máme věřit (nauku), svěřil Pán Ježíš církvi, aby ji hlásala všem lidem a ti ji pak mohli přijmout a vyznávat. „Bože, chci v tebe věřit, v oddanosti tobě a s poslušností tobě chci věřit všechno to a pouze to, co ty si přeješ, abych věřil.“ A Bůh by mohl odpovědět: „Oznámil jsem skrze svého Syna všechno to a pouze to, co lidé mají věřit. A on tu nauku odevzdal církvi. Tam se dozvíš, co chci, abys věřil. Věř v to a žij podle toho, abys mohl být spasen.“
Člověk potřebuje církev, aby věděl, jak správně žít. Každý máme více či méně pokřivené svědomí, ale takovým se řídit nesmíme, jako se neřídíme ani pokřiveným zrcadlem. Proto Bůh připomíná, co že je jeho vůlí, když sděluje desatero a když posílá svého Syna, aby přišel Boží zákon dovršit. A on tak činí a neměnnou Boží vůli, morální nauku, předává církvi, aby ji hlásala všem lidem a ti ji mohli žít a takto směřovat k Bohu, ke spáse.
Jeden konvertita kdysi hájil své rozhodnutí vstoupit do církve. Jeho známí mu říkali mu: „Vždyť je tam tolik takového – všelijakého.“ Odpověděl: „Ano, ale zároveň je tam i to nejdůležitější.“ 
Josef Peňáz
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 29.04. 2019 - 10:39:04 (45 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Písmo svaté dosvědčuje, že církev založil Pán Ježíš. Protože vtělený Boží Syn nedělá zbytečnosti, bylo i toto založení potřebné, církev je potřebná. K čemu lidé potřebují církev? K čemu lidé podle svých názorů potřebují církev? Otázky jsou rozdílné. Zde se zaměříme na první z nich.
Nejprve si ale připomeňme, že doba církve je tou etapou Božího království, kterou charakterizuje podobenství o pleveli mezi pšenicí. Etapou, kdy Boží království (kralování) ještě není definitivně završeno, kdy platí „už a ještě ne“. Etapou, kdy ji, svou Nevěstu, nebeský Ženich, bojující za ni rytířským způsobem na kříži, vysvobozuje ze zakletí hříchu, ale ona ve svých členech ještě není z hříchů definitivně vysvobozena, ve svých členech stále ještě podstupuje očišťování a zdokonalování. 
Písmo svaté ji popisuje také jako Kristovo tajemné tělo nebo budovu. Ze všech tří obrazů – Nevěsta Kristova, Mystické Tělo Kristovo, budova – pochopíme, že sociologie není schopna církev výstižně vysvětlit, že zde jsou ještě další aspekty. Že nestačí ryze lidský pohled. Pokusy nahlížet na církev pouze sociologicky jsou předem neúspěšné. 
Teprve po zodpovězení otázky, co je církev, můžeme řešit, jaká je a není, v jakém smyslu je svatá atd. Jinak by hrozila bezradnost nebo dokonce zoufalé pokusy hájit neobhajitelné.
Může být církev svatá, když ji tvoříš ty stejně jako já, oba dva hříšní? Litoměřická kapitula je stará, přes 950 let. Z hlediska svého členstva je shromážděním relativně mladých lidí – členové kapitul obvykle bývají starší než v naší diecézi. A přitom nejsou dvě litoměřické kapituly, stará a mladá, ale jediná: z jednoho hlediska stará, z jiného mladá. S církví, resp. její svatostí, je to podobné. Církev je z jednoho hlediska svatá, z hlediska svého žijícího členstva je shromážděním hříšníků, ne-svatých lidí. A přitom nejsou dvě, ale jediná církev: z jednoho hlediska svatá, z jiného hříšná a obojí zároveň. 
Jako při pohledu na věk kanovníků není důvod zpochybňovat, že kapitula je skutečně stará (950 let), tak ani při pohledu na hříšnost katolíků není důvod zpochybňovat, že církev je skutečně svatá. Kapitula je stará a církev svatá z jiného hlediska než z hlediska svého členstva; jejich stáří/svatost jsou dány něčím jiným než osobními vlastnostmi členů. 
(pokračování v květnovém Farním listu)
Josef Peňáz
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 29.03. 2019 - 08:36:50 (60 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Věřím v jednu svatou církev. Už čtyři roky jsem se tomuto tématu vyhýbal. Církev prostě není dokonalá a bezhříšná. Vzpomeňme na Ježíšovy apoštoly, jak už se viděli Ježíšovými ministry, jeden pak zradil, druhý zapřel, většina se rozprchla. Pokud vidíme osobní pády jednotlivců církevní hierarchie, jsme většinou připraveni pochopit, vždyť my sami nejsme lepší, častokrát je to v nelehkých, těžkých situacích. Právě paradoxně je mohou jejich selhání přiblížit věřícímu lidu. Špatné ovšem je, když se z mnoha osobních hříchů vytváří celý systém. Nebo že z osobních hříchů na vyšších úrovních se vytváří špatný systém. Bohužel, čím vyšší postavení, tím nejen větší odpovědnost, ale i nebezpečí větší chyby či selhání. Kde je hranice mezi „Nebudete přidávat další břemena“ a „cokoli svážete a rozvážete na zemi…“. Tedy jinak řečeno: „Proč po někom vyžadovat plnění ideálů, které nejsou nezbytné.”
Není cílem úvodníku, aby vedl k jitření vztahů mezi věřícím a církví či její hiearchií. Měli bychom se ale snažit chápat lidi, kteří k víře v Boha nepotřebují církev a žijí podle svého svědomí. Měli bychom se snažit pochopit lidi, kteří církev opustili, protože jim církev velmi ublížila (a nebyly to pohlavky za zlobení při výuce náboženství). Měli bychom napomáhat, aby se lidi dokázali sžít s církví, i když není dokonalá. Lze každému doporučit přečíst si církevní dějiny. S úžasem můžeme vidět, jak Bůh dva tisíce let vyváděl svou Církev z různých krizí. A po pravdě musíme i uznat, kolik dobra bylo učiněno zástupy kněží i laiků. A prostý věřící by měl mít alespoň uznání k těm, kteří se pro své kněžství jednou rozhodli, snaží se, jak můžou, ať už svůj nelehký úděl zvládají jakkoli, či ho dokonce nezvládají.
Každý z nás je částí církve, za kterou nese díl odpovědnosti. A je jeho povinností podle Bible i katechismu upozornit na špatnosti, které jsou páchány. Trapné je, když odpovědí jsou mlčení či výtky, proč na to vůbec někdo upozorňuje, a pokud to bude pokračovat, ona situace se ještě zhorší. Bohužel, zde jakoby přestávalo platit, že my všichni jsme jedna církev. Sociální bubliny, které spolu nemluví, tak existují i v církvi.
Mnohdy je používané nálepkování, tedy označení všech, kdo o církvi mluví kriticky, za nepřátele církve. Nálepkování je jednodušší než poctivé rozebrání faktů a nabídka vlastních argumentů. To, že někdo vnímá některé jevy v církvi negativně, ještě neznamená, že je proti církvi, že v ní nebude žít a angažovat se. Mnoho světců, kterým sama církev ublížila, zůstalo v církvi a snažilo se o nápravu.
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 01.03. 2019 - 16:43:56 (71 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Fyzikové si marně lámou hlavy, jak otočit vektor času, abychom mohli cestovat do minulosti a paradoxně tak měnit události již jednou učiněné.
Asi většina lidí měla ve svém mládí pocit, že má k dispozici téměř neomezené množství času a sil prozkoušet všechny varianty, prožit všechny možnosti, navštívit všechna
pěkná místa a cizí země, vidět všechny krásné filmy, seznámit se se všemi sympatickými lidmi atd. Kolikrát bychom si přáli, abychom nějakou věc, skutek, slovo, rozhodnutí mohli učinit znovu, nejlépe jinak. Nebo taky neučinit vůbec.
V tom lepším případě se dají nepovedené pokusy a mylné cesty napravit, nahradit, omluvit se, zkusit to znovu. V horším případě může dojít k nevratným událostem, škodám na majetku, zdraví, cti druhého člověka, kde často není cesty zpět. V krajních případech se jedná o lidský život, osudy národů. V nejkrajnějším případě může jít o lidskou duši, spásu člověka, jeho věčný život. Navíc je spoustu věcí, které jsme promeškali a které nemají možnost opakování. Co jsme jednou neudělali, neuděláme nikdy. Pokud neustále odkládáme to, o čem si říkáme, že bychom to měli zařídit, spravit, vyřešit, celkem zákonitě se stane, že se jednou „ucho utrhne“ a malér bude na světě.
Bdělost a obezřetnost je imperativem pro tyto situace, které přicházejí nečekaně a nezvaně. Z ničeho nic jsme se ocitli v situaci, na kterou nejsme připraveni a jednáme instinktivně, zbrkle či agresivně. Někdy ale procházejí dlouhou dobu kolem nás, jen my si jich nevšímáme. Jak je uspokojivé, když je možno s odstupem času hodnotit, že o nějaké věci bylo dobře rozhodnuto.
Je bohužel lidskou přirozeností, že člověk zpravidla či občas řídí svůj život „cestou nejmenšího odporu“, minimalizuje pracnost a maximalizuje své užitky, zážitky či pohodlí. Není v lidských silách pokaždé vyhodnotit vážnost situace, oddělit významné od nepodstatného a řešit jen to hlavní a ostatní pominout. A vidět věci z dlouhodobější perspektivy. Občas se nějaká bezvýznamnost ukáže časem jako velmi důležitá, naštěstí to jsou jen výjimky. Není jednoduché být pozorný a vidět různé potřeby a příležitosti. Lidský život není o dokonalosti, ale spíše o pokorném přijetí všeho dobrého i zlého. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Úterý, 05.02. 2019 - 11:00:59 (102 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
107 článků (11 stránek, 10 článků na stránku)
[ 1 | 2 | 3 ]
Přejít na:
Teplota
Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
7 °C
1.12.2019
Aktuality
Aktuality | Archív aktualit |
26. 09. 2019 - Farní list na prosinec ve formátu PDF je ke stažení zde.
25. 03. 2019 - Aktuální informace k jabloneckým varhanám a přípravě jejich opravy najdete zde.
26. 06. 2017 - Fotky - Kněžské svěcení Cyrila Tomáše Matějce zde
23. 06. 2017 - Fotky - Biřmování a Boží Tělo 2017 zde
22. 06. 2017 - Fotky - požehnání Wallerovy kapličky na Rádle v neděli 19. 6. 2017 zde
05. 09. 2016 - Předběžný rozvrh náboženství pro rok 2016/17 naleznete zde.
08. 06. 2011 - Zde si můžete stáhnout seznam knih, které jsou k dispozici ve farní knihovně.
Počítadlo


Přihlášení do administrace
Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou
Horní náměstí­ 12 466 01 Jablonec nad Nisou
Powered by Copyright © UNITED-NUKE CMS. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.17 sekund
:: fisubsilver shadow phpbb2 style by Daz :: PHP-Nuke theme by coldblooded (www.nukemods.com) ::