Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou  
•   Home  •  Downloads  •  Your Account  •  Forums  •
Nabídka

· Bohoslužby
· Bude
· Bylo

· Oznámení
· Archiv
· Úvodník FL
· Poděkování

· Letní tábory
· Pronájem prostor

· Úmysly
· Historie farnosti
· Verze k tisku

· Fotogalerie
· Soubory ke stažení

· Smíření

· Kontakty
Hledat


Pokročilé vyhledávání
Není nutné být botanikem, aby i laik obdivoval moudrost a dovednost Stvořitele. Vzpomínám, jak kdysi u nás o květině „Růže z Jericha“ vyprávěl při promluvě před Mariánskou pobožností P. Michal Podzimek. Zázračné schopnosti daly této květině další pojmenování: „květina vzkříšení“.
Tato rostlina má totiž úžasnou schopnost dlouhodobého přežití bez vody. Pokud vyschne, její větvičky se stočí do pevného, ale lehkého klubíčka. A pokud je kromě sucha i současně vítr (a obojího na pouštích bývá dostatek), dokáže květina uvolnit své kořínky ze země, zavinout se do klubíčka a je větrem poháněna pryč. Pomocí větru se kutálením dokáže přemisťovat na dlouhé vzdálenosti. Pokud narazí na vláhu, dokáže se opět rozbalit, znovu zapustit kořeny a nasávat vodu. Během krátké doby se květina změní z barvy béžové do barvy zelené a rozvine se do krásného květu. Rostlina obnoví proces fotosyntézy a opět roste, příjemně voní (funguje jako přírodní čistič vzduchu) a nabírá síly na další suché období. Když výjimečně na poušti zaprší a tyto květinky ožijí, říkají místní obyvatelé, že „poušť rozkvetla“. Proces střídavého stěhování a rozkvétání se opakuje desítky let. Vědci říkají, že se tato květina vyskytovala už v prvohorách, tedy mnohem dříve, než po Zemi chodili dinosauři. V hrobkách egyptských faraonů byly nalezeny „Růže z Jericha“, jejích stáří činilo přes 4000 let a i po této době byly stále schopny života.
Jménem „Růže z Jericha“ bývá v litaniích označována Ježíšova matka Maria. „Jako růže v Jerichu jsi krásná, jako ranní denice jsi jasná, oliva jsi krásná na poli, javor u vod v tichém údolí… Lilie jsi ze všech nejkrásnější, která vůni dýchá líbeznou, ze všech květů ty jsi nejmilejší, občerstvuješ duši znavenou…“. Dalším označením této květiny jsou „Ruce Panny Marie“ – rozkvetlá růže symbolizuje její rozvinuté, vlídné ruce. Podle legendy tuto rostlinu věnovala Marie jako poděkování za pomoc při útěku z Betléma do Egypta.
 Je mnoho věcí, které nosí člověk schované hluboko ve svém nitru, v podvědomí. Mnohé roky či desetiletí o nich neví, zapomněl na ně a byly překryty něčím jiným. I po dlouhé době se ale mohou tyto věci, zkušenosti, zážitky vyplavit na povrch a aktivovat člověka. K dobrému nebo ke zlému. Je povznášející, jakých velkých proměn je i po dlouhé době bezútěšnosti člověk schopen. Je proto nesprávné jakéhokoli špatného člověka zatracovat. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Středa, 03.07. 2019 - 14:13:23 (7 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Letošní zájezd do Kaufbeuren, který se konal pod záštitou naší farnosti a s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti i Statutárního města Jablonce nad Nisou, byl provázen celou řadou nepříznivých okolností, ale nakonec se vydařil. Program spojovalo téma „hudba“ v různých podobách. Zvláště potěšitelné je, že téměř polovina účastníků byly děti (ze souboru Malá Nisanka) a jejich páteční setkání s německými vrstevníky ze spolku D´Wertachtaler si užili nejen malí tanečníci, ale i dospělí. V sobotu se – jako náš dárek pro tamní kulturní život – konal koncert v kostele sv. Dominika; ten má v Kaufbeuren podobné místo jako naše sv. Anna – slouží zejména kultuře. Vystoupení Jiřiny Dvořákové (varhanní pozitiv) a Jana Žďánského (violoncello), nazvané Positive Harmonie, představilo díla českých a německých skladatelů. Dramaturgie připomněla i jabloneckého sbormistra a příležitostného skladatele Hugo Jurische (1887 Tanvald – 1965 Kamenz v Sasku), který po bohatém hudebním životě na severu Čech musel po válce opustit vlast a zemřel ve východní zóně, aniž by se mu podařilo dostat za svými přáteli do Kaufbeuren. Tento koncert byl naší oplátkou za podzimní vystoupení varhaníka z Neugablonz Albina Wirbela ve sv. Anně (benefice pro naše varhany). A i v tomto případě část dobrovolných darů pomůže našemu nástroji – pořídíme za ně píšťalu pro H. Jurische v „galerii osobností“. Atmosféru koncertu a vynikající výkon obou hudebníků ocenilo nejen publikum v plném kostele, ale i hudební znalci. Dalším hudebním zastavením byly tradiční oslavy sv. Krescencie (Crescentiafest) se slavnostní bohoslužbou doprovázenou mnoha hudebníky s pečlivě nastudovaným hudebním programem. Po společném obědě v bývalé „jablonecké“ restauraci (dnes italské) byla pro účastníky cesty připravena čestná místa na výročním koncertu hudebního tělesa Musikvereinigung Neugablonz, které letos slaví 30 let přátelství se svým jabloneckým protějškem – Mladou dechovkou, jejíž dva členové se rovněž zapojili do hraní. O všech bodech programu rozsáhle a pozitivně referovala kaufbeurenská média. Během cesty bylo potvrzeno, že na podzim se do Jablonce chystají již dokonce dva autobusy. S jedním z nich budeme v neděli 22. září slavit společnou česko-německou mši, kterou bude koncelebrovat Mons. Anton Otte a hudebně ji doprovodí právě Musikvereinigung Neugablonz. Budou hrát v Německu stále oblíbenou Schubertovu mši. Stane se tak v souvislosti s letošním desátým výročím přátelství mezi Jabloncem a Kaufbeurenem, k němuž i naše farnost díky Bohu přispěla.
Borek Tichý
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Čtvrtek, 06.06. 2019 - 10:02:25 (8 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
(pokračování z dubnového Farního listu) 
Každý může sám za sebe říci: Díky Bohu, že svatá církev je shromážděním hříšníků. Protože pak tam mohu být i já, hříšný, a přijímat zde očištění, odpuštění, být zde zdokonalován, růst k osobní svatosti, abych tak mohl díky církvi a v církvi jednou dosáhnout spásy, kde je Boží království již definitivně nastolené a svatost v každém ohledu.
A tak církev je potřebná k tomu, aby hříšný člověk (tj. každý) mohl být spasen. S hříchem spasen nebude. Člověk potřebuje církev k odpuštění svého hříchu. Co Pán Ježíš na kříži pro člověka zasloužil (vykoupení), to svěřil církvi, aby každému člověku zprostředkovávala. Při křtu, udělovaném v církvi, se hříchy odpouští, pro hříchy spáchané po křtu, zvláště hříchy těžké, je zde svatá zpověď – jediný řádný způsob, jak být zproštěn těžkého hříchu, zpověď vysluhovaná jen a pouze v církvi. 
V Janově evangeliu mluví Pán Ježíš o významu Eucharistie pro spásu. Ale s Eucharistií se setkáváme jedině v církvi a díky církvi. 
Existují ještě mnohé další věci, které mají význam pro vztah člověka k Bohu a které jsou k dispozici právě v církvi a díky ní.
Člověk potřebuje církev pro svou víru. Aby věděl, jak věřit a v co vlastně věřit. V co máme věřit (nauku), svěřil Pán Ježíš církvi, aby ji hlásala všem lidem a ti ji pak mohli přijmout a vyznávat. „Bože, chci v tebe věřit, v oddanosti tobě a s poslušností tobě chci věřit všechno to a pouze to, co ty si přeješ, abych věřil.“ A Bůh by mohl odpovědět: „Oznámil jsem skrze svého Syna všechno to a pouze to, co lidé mají věřit. A on tu nauku odevzdal církvi. Tam se dozvíš, co chci, abys věřil. Věř v to a žij podle toho, abys mohl být spasen.“
Člověk potřebuje církev, aby věděl, jak správně žít. Každý máme více či méně pokřivené svědomí, ale takovým se řídit nesmíme, jako se neřídíme ani pokřiveným zrcadlem. Proto Bůh připomíná, co že je jeho vůlí, když sděluje desatero a když posílá svého Syna, aby přišel Boží zákon dovršit. A on tak činí a neměnnou Boží vůli, morální nauku, předává církvi, aby ji hlásala všem lidem a ti ji mohli žít a takto směřovat k Bohu, ke spáse.
Jeden konvertita kdysi hájil své rozhodnutí vstoupit do církve. Jeho známí mu říkali mu: „Vždyť je tam tolik takového – všelijakého.“ Odpověděl: „Ano, ale zároveň je tam i to nejdůležitější.“ 
Josef Peňáz
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 29.04. 2019 - 10:39:04 (18 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Písmo svaté dosvědčuje, že církev založil Pán Ježíš. Protože vtělený Boží Syn nedělá zbytečnosti, bylo i toto založení potřebné, církev je potřebná. K čemu lidé potřebují církev? K čemu lidé podle svých názorů potřebují církev? Otázky jsou rozdílné. Zde se zaměříme na první z nich.
Nejprve si ale připomeňme, že doba církve je tou etapou Božího království, kterou charakterizuje podobenství o pleveli mezi pšenicí. Etapou, kdy Boží království (kralování) ještě není definitivně završeno, kdy platí „už a ještě ne“. Etapou, kdy ji, svou Nevěstu, nebeský Ženich, bojující za ni rytířským způsobem na kříži, vysvobozuje ze zakletí hříchu, ale ona ve svých členech ještě není z hříchů definitivně vysvobozena, ve svých členech stále ještě podstupuje očišťování a zdokonalování. 
Písmo svaté ji popisuje také jako Kristovo tajemné tělo nebo budovu. Ze všech tří obrazů – Nevěsta Kristova, Mystické Tělo Kristovo, budova – pochopíme, že sociologie není schopna církev výstižně vysvětlit, že zde jsou ještě další aspekty. Že nestačí ryze lidský pohled. Pokusy nahlížet na církev pouze sociologicky jsou předem neúspěšné. 
Teprve po zodpovězení otázky, co je církev, můžeme řešit, jaká je a není, v jakém smyslu je svatá atd. Jinak by hrozila bezradnost nebo dokonce zoufalé pokusy hájit neobhajitelné.
Může být církev svatá, když ji tvoříš ty stejně jako já, oba dva hříšní? Litoměřická kapitula je stará, přes 950 let. Z hlediska svého členstva je shromážděním relativně mladých lidí – členové kapitul obvykle bývají starší než v naší diecézi. A přitom nejsou dvě litoměřické kapituly, stará a mladá, ale jediná: z jednoho hlediska stará, z jiného mladá. S církví, resp. její svatostí, je to podobné. Církev je z jednoho hlediska svatá, z hlediska svého žijícího členstva je shromážděním hříšníků, ne-svatých lidí. A přitom nejsou dvě, ale jediná církev: z jednoho hlediska svatá, z jiného hříšná a obojí zároveň. 
Jako při pohledu na věk kanovníků není důvod zpochybňovat, že kapitula je skutečně stará (950 let), tak ani při pohledu na hříšnost katolíků není důvod zpochybňovat, že církev je skutečně svatá. Kapitula je stará a církev svatá z jiného hlediska než z hlediska svého členstva; jejich stáří/svatost jsou dány něčím jiným než osobními vlastnostmi členů. 
(pokračování v květnovém Farním listu)
Josef Peňáz
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 29.03. 2019 - 08:36:50 (29 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Věřím v jednu svatou církev. Už čtyři roky jsem se tomuto tématu vyhýbal. Církev prostě není dokonalá a bezhříšná. Vzpomeňme na Ježíšovy apoštoly, jak už se viděli Ježíšovými ministry, jeden pak zradil, druhý zapřel, většina se rozprchla. Pokud vidíme osobní pády jednotlivců církevní hierarchie, jsme většinou připraveni pochopit, vždyť my sami nejsme lepší, častokrát je to v nelehkých, těžkých situacích. Právě paradoxně je mohou jejich selhání přiblížit věřícímu lidu. Špatné ovšem je, když se z mnoha osobních hříchů vytváří celý systém. Nebo že z osobních hříchů na vyšších úrovních se vytváří špatný systém. Bohužel, čím vyšší postavení, tím nejen větší odpovědnost, ale i nebezpečí větší chyby či selhání. Kde je hranice mezi „Nebudete přidávat další břemena“ a „cokoli svážete a rozvážete na zemi…“. Tedy jinak řečeno: „Proč po někom vyžadovat plnění ideálů, které nejsou nezbytné.”
Není cílem úvodníku, aby vedl k jitření vztahů mezi věřícím a církví či její hiearchií. Měli bychom se ale snažit chápat lidi, kteří k víře v Boha nepotřebují církev a žijí podle svého svědomí. Měli bychom se snažit pochopit lidi, kteří církev opustili, protože jim církev velmi ublížila (a nebyly to pohlavky za zlobení při výuce náboženství). Měli bychom napomáhat, aby se lidi dokázali sžít s církví, i když není dokonalá. Lze každému doporučit přečíst si církevní dějiny. S úžasem můžeme vidět, jak Bůh dva tisíce let vyváděl svou Církev z různých krizí. A po pravdě musíme i uznat, kolik dobra bylo učiněno zástupy kněží i laiků. A prostý věřící by měl mít alespoň uznání k těm, kteří se pro své kněžství jednou rozhodli, snaží se, jak můžou, ať už svůj nelehký úděl zvládají jakkoli, či ho dokonce nezvládají.
Každý z nás je částí církve, za kterou nese díl odpovědnosti. A je jeho povinností podle Bible i katechismu upozornit na špatnosti, které jsou páchány. Trapné je, když odpovědí jsou mlčení či výtky, proč na to vůbec někdo upozorňuje, a pokud to bude pokračovat, ona situace se ještě zhorší. Bohužel, zde jakoby přestávalo platit, že my všichni jsme jedna církev. Sociální bubliny, které spolu nemluví, tak existují i v církvi.
Mnohdy je používané nálepkování, tedy označení všech, kdo o církvi mluví kriticky, za nepřátele církve. Nálepkování je jednodušší než poctivé rozebrání faktů a nabídka vlastních argumentů. To, že někdo vnímá některé jevy v církvi negativně, ještě neznamená, že je proti církvi, že v ní nebude žít a angažovat se. Mnoho světců, kterým sama církev ublížila, zůstalo v církvi a snažilo se o nápravu.
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 01.03. 2019 - 16:43:56 (46 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Fyzikové si marně lámou hlavy, jak otočit vektor času, abychom mohli cestovat do minulosti a paradoxně tak měnit události již jednou učiněné.
Asi většina lidí měla ve svém mládí pocit, že má k dispozici téměř neomezené množství času a sil prozkoušet všechny varianty, prožit všechny možnosti, navštívit všechna
pěkná místa a cizí země, vidět všechny krásné filmy, seznámit se se všemi sympatickými lidmi atd. Kolikrát bychom si přáli, abychom nějakou věc, skutek, slovo, rozhodnutí mohli učinit znovu, nejlépe jinak. Nebo taky neučinit vůbec.
V tom lepším případě se dají nepovedené pokusy a mylné cesty napravit, nahradit, omluvit se, zkusit to znovu. V horším případě může dojít k nevratným událostem, škodám na majetku, zdraví, cti druhého člověka, kde často není cesty zpět. V krajních případech se jedná o lidský život, osudy národů. V nejkrajnějším případě může jít o lidskou duši, spásu člověka, jeho věčný život. Navíc je spoustu věcí, které jsme promeškali a které nemají možnost opakování. Co jsme jednou neudělali, neuděláme nikdy. Pokud neustále odkládáme to, o čem si říkáme, že bychom to měli zařídit, spravit, vyřešit, celkem zákonitě se stane, že se jednou „ucho utrhne“ a malér bude na světě.
Bdělost a obezřetnost je imperativem pro tyto situace, které přicházejí nečekaně a nezvaně. Z ničeho nic jsme se ocitli v situaci, na kterou nejsme připraveni a jednáme instinktivně, zbrkle či agresivně. Někdy ale procházejí dlouhou dobu kolem nás, jen my si jich nevšímáme. Jak je uspokojivé, když je možno s odstupem času hodnotit, že o nějaké věci bylo dobře rozhodnuto.
Je bohužel lidskou přirozeností, že člověk zpravidla či občas řídí svůj život „cestou nejmenšího odporu“, minimalizuje pracnost a maximalizuje své užitky, zážitky či pohodlí. Není v lidských silách pokaždé vyhodnotit vážnost situace, oddělit významné od nepodstatného a řešit jen to hlavní a ostatní pominout. A vidět věci z dlouhodobější perspektivy. Občas se nějaká bezvýznamnost ukáže časem jako velmi důležitá, naštěstí to jsou jen výjimky. Není jednoduché být pozorný a vidět různé potřeby a příležitosti. Lidský život není o dokonalosti, ale spíše o pokorném přijetí všeho dobrého i zlého. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Úterý, 05.02. 2019 - 11:00:59 (77 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Asi po deseti letech se mi konečně splnil sen, že jsem se mohl zúčastnit této horské mše na přelomu kalendářních let. Tři dny před Silvestrem jsem konzultoval trasu a studoval mapu, abych měl v hlavě správnou cestu. Nakonec jsme nejeli ani sami, postupně se k nám do auta připojili další dva poutníci. 
Tradice těchto mší v samém nitru Jizerských hor trvá (s občasným přerušováním) údajně už od roku 2002. Příroda je ve své kráse i surovosti vhodným místem pro setkání s Bohem. K mnoha setkáním Boha s člověkem a dalším událostem došlo právě v přírodě: Abrahám na dlouhé cestě, Mojžíš u hořícího keře a na hoře Sinaj, Eliášův souboj na hoře Karmel. Ježíšův půst na poušti, proměnění na hoře Tábor, bouře na Genezaretském jezeře.
Hojerova bouda byla postavena roku 1699 u Celní cesty, která vede z Jizerky směrem na sever . V roce 1877 koupil dům Josef Hojer a po něm nese i dnešní jméno. Tehdy už ale bouda sloužila jako hostinec, kde se scházeli pašeráci a pytláci. Po odsunu Němců po druhé světové válce začal dům chátrat a dnes z něj zbyly jen ruiny. Mše se ale tradičně slaví asi o 100 metrů po cestě níže pod Hojerem, kde mezi stromy nehrozí poryvy větru.
Cesta na místo nám trvala asi hodinu, protože do Lasičího sedla byla chůze sněhem do kopce namáhavá a ze sedla na Hojer obtížná. Chodit sněhem je vždy nepříjemné, i když je cesta částečně prošlapaná. Je stále nutno dávat pozor, kam člověk vkročí svou nohou a zda se náhodou nepropadne ve sněhu až do potoka, a taky přeskakovat pravidelně opakující se muldy. Konečně jsme na místě a zdravíme se se všemi známými. Během mše a celou cestu zpátky mírně pršelo, nebylo to nic příjemného. Teplota kolem nuly, nepříjemně jsem se cestou zpotil. Čtyři účastníci dorazili na místo na běžkách po Panelové cestě.
Přestože mše začínala po 23. hodině, byly ve vzájemné shodě použity liturgické texty na Slavnost Matky Boží Panny Marie, která se slaví až 1. ledna. Kytara doprovázela zpěv koled. Mši sloužil R. D. Oldřich Kolář, který v kázání akcentoval velikost Kristova narození, sociální vyloučení betlémských pastýřů na okraji společnosti, Mariino magnificat, kterým velebila Boha nejen za to, co velkého učinil, ale i co ještě dále učiní. S oprávněnou důvěrou podloženou zkušeností z minulosti můžeme hledět vstříc novému roku. Vše, co nás čeká, má přispět k naší spáse, i když to nemusí být vždy příjemné, pohodlné a bez starostí. Načasování mše bylo symbolické, mše skončila přesně o půlnoci, tedy na přelomu starého a nového roku. Celkem bylo účastno 18 lidí. Nejvzdálenější účastník byl ze Slovenska, nejmladšímu bylo jedenáct let.
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 04.01. 2019 - 16:25:01 (125 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Kamarád nám vyprávěl smutný zážitek z jednoho kojeneckého ústavu. Viděl dlouhé řady ležících plačících miminek, které nikdo nevzal s láskou do náruče, nikdo na ně nemluvil. Bezmocné malé děti nemají ani svou mámu (natož tatínka), ani nikoho blízkého a jsou ve své bezmoci samy. Na omluvu dotčeným „vyhořelým“ ošetřovatelkám je nutno říci, že se velkou část své pracovní doby zabývaly povinným „papírováním“.
Objetím se dá říci více než slovy, která by mohla vyznět zprofanovaně nebo lacině. Nebo člověk cítí, že pouhými slovy nelze všechno vyjádřit. Dokázat obejmout druhého nebo být obejmut je dovednost, které je nutno se naučit. Objímající vstupuje do intimního prostoru druhého. Vyžaduje to čas i otevřenost. Ale hlavně obsah, tedy vzájemný vztah či velkou ochotu k přijetí druhého. Není to pro každého úplně samozřejmé. Někdy to může být i překvapení, které je potřeba vnitřně zpracovat. Do vzájemné interakce, kdy druhého vnímáme, vidíme a slyšíme, vstupuje další rozměr – vzájemný tělesný dotyk. Tedy dotyk a objetí. Společné krátkodobé zastavení času. I Ježíš se častokrát dotýkal svých bližních, nejen když je uzdravoval z jejich tělesných utrpení. Pokud někdo trpí velkou bolestí, úmrtím v rodině, ztrátou bližního, těžkou nemocí, jsou častokráte slova zbytečná. Objetí může být aspoň trochu společným sdílením bolesti. 
Objímání je i možná léčebná terapie, která uzdravuje nemocné na duši nebo autistické děti. Po pravdě řečeno má tato metoda i své oprávněné kritiky, určitě nemusí kladně působit na každého, je potřeba vzájemná důvěra a blízkost mezi lidmi. Někdo může chápat objetí jako zásah do svého soukromí, zvláště u dětí. Přísně vzato je to vlastně omezování možnosti pohybu. Bez osobního vztahu nemusí taková léčba fungovat. Nemůže to být podobná formalita, jakou je někdy pozdravení slovem či podání ruky. Objetí je formou, jak fyzicky vyjádřit a sdílet vzájemnou blízkost, poskytnutí ochrany, přání dobra druhému člověku. Je to univerzální a všem pochopitelný jazyk, který nemá žádných jazykových bariér.
Máme se většinou dobře, proti většině světa jsme neskutečně bohatí, i když si to nepřipouštíme. Častokrát ale naše společnost trpí na chudé vztahy. Potřeba být přijímán svým okolím, svými nejbližšími, patří mezi základní lidské potřeby, podobně jako potřeba dýchat, pít a jíst. Být přijat takový, jaký člověk je, se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. A taky podobně aktivně přijímat do svého života všechny své blízké.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Sobota, 01.12. 2018 - 22:20:53 (186 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Bratří Slováci mají další blahoslavenou – Annu Kolesárovou. Je to první blahořečená Slovenka, která není duchovní osobou, tedy knězem nebo řeholníkem. Blahořečena byla 1. září 2018 na fotbalovém stadiónu v Košicích. Anna Kolesárová se narodila 14. července 1928 ve Vysokém nad Uhom, malé obci od hranice s Ukrajinou, 10 km od Užhorodu. Ve třinácti letech jí zemřela maminka, a tak na sebe převzala všechny její povinnosti o domácnost, které vždy svědomitě vykonávala. Žila jednoduše a skromně se svým tatínkem a starším bratrem. Její rodina byla silně věřící, pravidelně chodila do kostela na mše svaté a přistupovala ke svátostem. Ráda se také modlila růženec.
Rodinu těžce zasáhla druhá světová válka. Ve středu 22. listopadu 1944 procházelo dědinou vojsko Rudé armády. Během domovní prohlídky přišel do jejich domu opilý sovětský voják. Šestnáctiletá Anna se společně se svoji rodinou a ostatními lidmi ukrývala ve sklepě domu. Otec požádal Annu, aby v kuchyni připravila pro vojáka nějaké jídlo, ten ji ale začal obtěžovat a naléhal na ni, aby mu byla po vůli. Ona ho však i navzdory jeho hrozbám, že ji zastřelí, odmítla. Vytrhla se mu z rukou a utekla zpět do sklepa. Rozzlobený voják ji pronásledoval, namířil na ni zbraň a řekl, ať se s otcem rozloučí, a hned poté před jeho zraky na ni vypálil dvě rány. Anna zemřela při svolávání svatých jmen Ježíše, Marie a Josefa.
Motiv nezhřešit v oblasti lidské sexuality ani za cenu hříchu byl slovenskou církví použit jako apel všem snoubencům, zamilovaným a připravujícím se na manželství, aby si udrželi svou předmanželskou čistotu. Dlouhou dobu jsem strávil rozmýšlením nad zjevnými rozdíly tohoto apelu s příběhem Anny Kolesárové. 
Podlehnout tělesným pokušením v této oblasti je jistě mnohem silnější u zamilovaných, kteří se dobře znají, vzájemně se milují či se připravují na manželství než v případě znásilnění cizím a špinavým vojákem, který podle vyprávění ani nebyl žádný krasavec. Řekl bych, že bylo v Ančině dívčí přirozenosti, že k něčemu takovému neinklinovala, natož aby s tím souhlasila či dokonce dobrovolně spolupracovala. Byl to postoj, který byl přirozeně zakotven v jejím dívčím životě. Její přirozenost byla jejím stavem svatosti, který se do té chvíle pouze neprojevil v extrémní situaci. Raději zemřít než souhlasit s něčím tak nepřirozeným. Pokušení zachránit si život ovšem nelze přehlédnout. Její rozhodnutí ale nebylo věcí jediného stresujícího okamžiku, k tomu rozhodnutí spěla Anka celým svým životem. Svatost není něco proti lidské přirozenosti, pochopitelně té nepokřivené a posilované Boží milostí!
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 26.10. 2018 - 22:14:55 (202 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Jedna z věcí, která mě během letošní rodinné dovolené na Šumavě uchvátila (kromě přírody, lesů, řek, jezer a výhledů), byl Schwarzenberský plavební kanál. Nekonečné hektary lesů byly kdysi prakticky bezcenné, pokud nebylo možno vytěžené dřevo dopravovat do civilizace. Myšlenka dopravy dřeva po vodě s napojením na Dunaj a Vltavu údajně pochází až ze středověku z doby Karla IV., tehdy ale chyběli odborníci i technika.
Během osmi dnů bylo možno plavebním kanálem splavit až 24 metrů dlouhé klády až do Vídně. Takto byly přepraveny milióny kubíků dřeva. Kanál v délce 44 km prochází v jednom místě dokonce i kopcem – tunelem dlouhým 400 metrů. Pro umožnění plavby dřeva bylo potřeba minimálně 50 cm hloubky vody. Spád kanálu se měřil v milimetrech na metr délky.
Vrcholem mého obdivu bylo, že za projekcí a výstavbou velkolepé stavby stál „jakýsi“ Josef Rosenauer (1735–1804), nemanželské dítě, ke kterému se jeho otec vůbec nechtěl hlásit (asi netušil, jak velká celebrita se jednou z jeho dítěte stane). V životě to proto Josef neměl jednoduché, ale už v učení v oboru lesnictví projevil své mimořádné nadání. Jeho talent naštěstí objevil majitel panství. Nastartování slibné kariéry však znemožňoval jeho nelegitimní – nemanželský původ. Majitel panství ale svým vlivem dosáhl, že tehdejší panovnice Marie Terezie vydala v roce 1758 listinu, podle které mohl Josef používat otcovo jméno. Rosenauer potom mohl na náklady majitele panství studovat ve Vídni. Přestože byl se svým záměrem plavebního kanálu považován za snílka, svůj projekt nakonec prosadil a zrealizoval. Ze šumavských klád byla postavena velká část Vídně, sám Rosenauer byl jmenován čestným občanem Vídně. Geniální stavitel zemřel v 69 letech a zanechal po sobě vdovu s osmi dětmi.
Soudný člověk se musí sklonit před Boží dobrotou, když svými schopnostmi obdařil tohoto člověka, který vlastně v očích tehdejší společnosti měl být „mimo hru“. Přestože Rosenauer za svůj „nelegitimní“ původ nemohl, byl žijícím plodem jednání svých rodičů. V ideálním případě by tento génius vůbec neměl žít. Jakkoli je nejvýše žádoucí, aby se děti rodily v trvalých a legitimních rodinách, nelze se tvářit, že „jiné“ děti (a jejich rodiče) neexistují, a je potřeba je přijmout. Bylo by naivní si myslet, že tyto děti nejsou svou nelegitimitou nějak poznamenány. Bůh jistě dokáže průběžně aktualizovat své plány a i tyto své lidičky do nich zahrnovat. A to někdy nejen jako vedlejší postavy, ale jako hlavní hvězdy.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 01.10. 2018 - 22:23:40 (213 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
103 článků (11 stránek, 10 článků na stránku)
[ 1 | 2 | 3 ]
Přejít na:
Teplota
Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
22 °C
11.8.2019
Aktuality
Aktuality | Archív aktualit |
25. 06. 2019 - Farní list na červenec a srpen ve formátu PDF ke stažení zde.
25. 03. 2019 - Aktuální informace k jabloneckým varhanám a přípravě jejich opravy najdete zde.
26. 06. 2017 - Fotky - Kněžské svěcení Cyrila Tomáše Matějce zde
23. 06. 2017 - Fotky - Biřmování a Boží Tělo 2017 zde
22. 06. 2017 - Fotky - požehnání Wallerovy kapličky na Rádle v neděli 19. 6. 2017 zde
05. 09. 2016 - Předběžný rozvrh náboženství pro rok 2016/17 naleznete zde.
08. 06. 2011 - Zde si můžete stáhnout seznam knih, které jsou k dispozici ve farní knihovně.
Počítadlo


Přihlášení do administrace
Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou
Horní náměstí­ 12 466 01 Jablonec nad Nisou
Powered by Copyright © UNITED-NUKE CMS. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 1.12 sekund
:: fisubsilver shadow phpbb2 style by Daz :: PHP-Nuke theme by coldblooded (www.nukemods.com) ::