Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou  
•   Home  •  Downloads  •  Your Account  •  Forums  •
Nabídka

· Bohoslužby
· Bude
· Bylo

· Oznámení
· Archiv
· Úvodník FL
· Poděkování

· Letní tábory
· Pronájem prostor

· Úmysly
· Historie farnosti
· Verze k tisku

· Fotogalerie
· Soubory ke stažení

· Smíření

· Kontakty
Hledat


Pokročilé vyhledávání
Fyzikové si marně lámou hlavy, jak otočit vektor času, abychom mohli cestovat do minulosti a paradoxně tak měnit události již jednou učiněné.
Asi většina lidí měla ve svém mládí pocit, že má k dispozici téměř neomezené množství času a sil prozkoušet všechny varianty, prožit všechny možnosti, navštívit všechna
pěkná místa a cizí země, vidět všechny krásné filmy, seznámit se se všemi sympatickými lidmi atd. Kolikrát bychom si přáli, abychom nějakou věc, skutek, slovo, rozhodnutí mohli učinit znovu, nejlépe jinak. Nebo taky neučinit vůbec.
V tom lepším případě se dají nepovedené pokusy a mylné cesty napravit, nahradit, omluvit se, zkusit to znovu. V horším případě může dojít k nevratným událostem, škodám na majetku, zdraví, cti druhého člověka, kde často není cesty zpět. V krajních případech se jedná o lidský život, osudy národů. V nejkrajnějším případě může jít o lidskou duši, spásu člověka, jeho věčný život. Navíc je spoustu věcí, které jsme promeškali a které nemají možnost opakování. Co jsme jednou neudělali, neuděláme nikdy. Pokud neustále odkládáme to, o čem si říkáme, že bychom to měli zařídit, spravit, vyřešit, celkem zákonitě se stane, že se jednou „ucho utrhne“ a malér bude na světě.
Bdělost a obezřetnost je imperativem pro tyto situace, které přicházejí nečekaně a nezvaně. Z ničeho nic jsme se ocitli v situaci, na kterou nejsme připraveni a jednáme instinktivně, zbrkle či agresivně. Někdy ale procházejí dlouhou dobu kolem nás, jen my si jich nevšímáme. Jak je uspokojivé, když je možno s odstupem času hodnotit, že o nějaké věci bylo dobře rozhodnuto.
Je bohužel lidskou přirozeností, že člověk zpravidla či občas řídí svůj život „cestou nejmenšího odporu“, minimalizuje pracnost a maximalizuje své užitky, zážitky či pohodlí. Není v lidských silách pokaždé vyhodnotit vážnost situace, oddělit významné od nepodstatného a řešit jen to hlavní a ostatní pominout. A vidět věci z dlouhodobější perspektivy. Občas se nějaká bezvýznamnost ukáže časem jako velmi důležitá, naštěstí to jsou jen výjimky. Není jednoduché být pozorný a vidět různé potřeby a příležitosti. Lidský život není o dokonalosti, ale spíše o pokorném přijetí všeho dobrého i zlého. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Úterý, 05.02. 2019 - 11:00:59 (24 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Asi po deseti letech se mi konečně splnil sen, že jsem se mohl zúčastnit této horské mše na přelomu kalendářních let. Tři dny před Silvestrem jsem konzultoval trasu a studoval mapu, abych měl v hlavě správnou cestu. Nakonec jsme nejeli ani sami, postupně se k nám do auta připojili další dva poutníci. 
Tradice těchto mší v samém nitru Jizerských hor trvá (s občasným přerušováním) údajně už od roku 2002. Příroda je ve své kráse i surovosti vhodným místem pro setkání s Bohem. K mnoha setkáním Boha s člověkem a dalším událostem došlo právě v přírodě: Abrahám na dlouhé cestě, Mojžíš u hořícího keře a na hoře Sinaj, Eliášův souboj na hoře Karmel. Ježíšův půst na poušti, proměnění na hoře Tábor, bouře na Genezaretském jezeře.
Hojerova bouda byla postavena roku 1699 u Celní cesty, která vede z Jizerky směrem na sever . V roce 1877 koupil dům Josef Hojer a po něm nese i dnešní jméno. Tehdy už ale bouda sloužila jako hostinec, kde se scházeli pašeráci a pytláci. Po odsunu Němců po druhé světové válce začal dům chátrat a dnes z něj zbyly jen ruiny. Mše se ale tradičně slaví asi o 100 metrů po cestě níže pod Hojerem, kde mezi stromy nehrozí poryvy větru.
Cesta na místo nám trvala asi hodinu, protože do Lasičího sedla byla chůze sněhem do kopce namáhavá a ze sedla na Hojer obtížná. Chodit sněhem je vždy nepříjemné, i když je cesta částečně prošlapaná. Je stále nutno dávat pozor, kam člověk vkročí svou nohou a zda se náhodou nepropadne ve sněhu až do potoka, a taky přeskakovat pravidelně opakující se muldy. Konečně jsme na místě a zdravíme se se všemi známými. Během mše a celou cestu zpátky mírně pršelo, nebylo to nic příjemného. Teplota kolem nuly, nepříjemně jsem se cestou zpotil. Čtyři účastníci dorazili na místo na běžkách po Panelové cestě.
Přestože mše začínala po 23. hodině, byly ve vzájemné shodě použity liturgické texty na Slavnost Matky Boží Panny Marie, která se slaví až 1. ledna. Kytara doprovázela zpěv koled. Mši sloužil R. D. Oldřich Kolář, který v kázání akcentoval velikost Kristova narození, sociální vyloučení betlémských pastýřů na okraji společnosti, Mariino magnificat, kterým velebila Boha nejen za to, co velkého učinil, ale i co ještě dále učiní. S oprávněnou důvěrou podloženou zkušeností z minulosti můžeme hledět vstříc novému roku. Vše, co nás čeká, má přispět k naší spáse, i když to nemusí být vždy příjemné, pohodlné a bez starostí. Načasování mše bylo symbolické, mše skončila přesně o půlnoci, tedy na přelomu starého a nového roku. Celkem bylo účastno 18 lidí. Nejvzdálenější účastník byl ze Slovenska, nejmladšímu bylo jedenáct let.
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 04.01. 2019 - 16:25:01 (79 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Kamarád nám vyprávěl smutný zážitek z jednoho kojeneckého ústavu. Viděl dlouhé řady ležících plačících miminek, které nikdo nevzal s láskou do náruče, nikdo na ně nemluvil. Bezmocné malé děti nemají ani svou mámu (natož tatínka), ani nikoho blízkého a jsou ve své bezmoci samy. Na omluvu dotčeným „vyhořelým“ ošetřovatelkám je nutno říci, že se velkou část své pracovní doby zabývaly povinným „papírováním“.
Objetím se dá říci více než slovy, která by mohla vyznět zprofanovaně nebo lacině. Nebo člověk cítí, že pouhými slovy nelze všechno vyjádřit. Dokázat obejmout druhého nebo být obejmut je dovednost, které je nutno se naučit. Objímající vstupuje do intimního prostoru druhého. Vyžaduje to čas i otevřenost. Ale hlavně obsah, tedy vzájemný vztah či velkou ochotu k přijetí druhého. Není to pro každého úplně samozřejmé. Někdy to může být i překvapení, které je potřeba vnitřně zpracovat. Do vzájemné interakce, kdy druhého vnímáme, vidíme a slyšíme, vstupuje další rozměr – vzájemný tělesný dotyk. Tedy dotyk a objetí. Společné krátkodobé zastavení času. I Ježíš se častokrát dotýkal svých bližních, nejen když je uzdravoval z jejich tělesných utrpení. Pokud někdo trpí velkou bolestí, úmrtím v rodině, ztrátou bližního, těžkou nemocí, jsou častokráte slova zbytečná. Objetí může být aspoň trochu společným sdílením bolesti. 
Objímání je i možná léčebná terapie, která uzdravuje nemocné na duši nebo autistické děti. Po pravdě řečeno má tato metoda i své oprávněné kritiky, určitě nemusí kladně působit na každého, je potřeba vzájemná důvěra a blízkost mezi lidmi. Někdo může chápat objetí jako zásah do svého soukromí, zvláště u dětí. Přísně vzato je to vlastně omezování možnosti pohybu. Bez osobního vztahu nemusí taková léčba fungovat. Nemůže to být podobná formalita, jakou je někdy pozdravení slovem či podání ruky. Objetí je formou, jak fyzicky vyjádřit a sdílet vzájemnou blízkost, poskytnutí ochrany, přání dobra druhému člověku. Je to univerzální a všem pochopitelný jazyk, který nemá žádných jazykových bariér.
Máme se většinou dobře, proti většině světa jsme neskutečně bohatí, i když si to nepřipouštíme. Častokrát ale naše společnost trpí na chudé vztahy. Potřeba být přijímán svým okolím, svými nejbližšími, patří mezi základní lidské potřeby, podobně jako potřeba dýchat, pít a jíst. Být přijat takový, jaký člověk je, se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. A taky podobně aktivně přijímat do svého života všechny své blízké.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Sobota, 01.12. 2018 - 22:20:53 (134 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Bratří Slováci mají další blahoslavenou – Annu Kolesárovou. Je to první blahořečená Slovenka, která není duchovní osobou, tedy knězem nebo řeholníkem. Blahořečena byla 1. září 2018 na fotbalovém stadiónu v Košicích. Anna Kolesárová se narodila 14. července 1928 ve Vysokém nad Uhom, malé obci od hranice s Ukrajinou, 10 km od Užhorodu. Ve třinácti letech jí zemřela maminka, a tak na sebe převzala všechny její povinnosti o domácnost, které vždy svědomitě vykonávala. Žila jednoduše a skromně se svým tatínkem a starším bratrem. Její rodina byla silně věřící, pravidelně chodila do kostela na mše svaté a přistupovala ke svátostem. Ráda se také modlila růženec.
Rodinu těžce zasáhla druhá světová válka. Ve středu 22. listopadu 1944 procházelo dědinou vojsko Rudé armády. Během domovní prohlídky přišel do jejich domu opilý sovětský voják. Šestnáctiletá Anna se společně se svoji rodinou a ostatními lidmi ukrývala ve sklepě domu. Otec požádal Annu, aby v kuchyni připravila pro vojáka nějaké jídlo, ten ji ale začal obtěžovat a naléhal na ni, aby mu byla po vůli. Ona ho však i navzdory jeho hrozbám, že ji zastřelí, odmítla. Vytrhla se mu z rukou a utekla zpět do sklepa. Rozzlobený voják ji pronásledoval, namířil na ni zbraň a řekl, ať se s otcem rozloučí, a hned poté před jeho zraky na ni vypálil dvě rány. Anna zemřela při svolávání svatých jmen Ježíše, Marie a Josefa.
Motiv nezhřešit v oblasti lidské sexuality ani za cenu hříchu byl slovenskou církví použit jako apel všem snoubencům, zamilovaným a připravujícím se na manželství, aby si udrželi svou předmanželskou čistotu. Dlouhou dobu jsem strávil rozmýšlením nad zjevnými rozdíly tohoto apelu s příběhem Anny Kolesárové. 
Podlehnout tělesným pokušením v této oblasti je jistě mnohem silnější u zamilovaných, kteří se dobře znají, vzájemně se milují či se připravují na manželství než v případě znásilnění cizím a špinavým vojákem, který podle vyprávění ani nebyl žádný krasavec. Řekl bych, že bylo v Ančině dívčí přirozenosti, že k něčemu takovému neinklinovala, natož aby s tím souhlasila či dokonce dobrovolně spolupracovala. Byl to postoj, který byl přirozeně zakotven v jejím dívčím životě. Její přirozenost byla jejím stavem svatosti, který se do té chvíle pouze neprojevil v extrémní situaci. Raději zemřít než souhlasit s něčím tak nepřirozeným. Pokušení zachránit si život ovšem nelze přehlédnout. Její rozhodnutí ale nebylo věcí jediného stresujícího okamžiku, k tomu rozhodnutí spěla Anka celým svým životem. Svatost není něco proti lidské přirozenosti, pochopitelně té nepokřivené a posilované Boží milostí!
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 26.10. 2018 - 22:14:55 (154 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Jedna z věcí, která mě během letošní rodinné dovolené na Šumavě uchvátila (kromě přírody, lesů, řek, jezer a výhledů), byl Schwarzenberský plavební kanál. Nekonečné hektary lesů byly kdysi prakticky bezcenné, pokud nebylo možno vytěžené dřevo dopravovat do civilizace. Myšlenka dopravy dřeva po vodě s napojením na Dunaj a Vltavu údajně pochází až ze středověku z doby Karla IV., tehdy ale chyběli odborníci i technika.
Během osmi dnů bylo možno plavebním kanálem splavit až 24 metrů dlouhé klády až do Vídně. Takto byly přepraveny milióny kubíků dřeva. Kanál v délce 44 km prochází v jednom místě dokonce i kopcem – tunelem dlouhým 400 metrů. Pro umožnění plavby dřeva bylo potřeba minimálně 50 cm hloubky vody. Spád kanálu se měřil v milimetrech na metr délky.
Vrcholem mého obdivu bylo, že za projekcí a výstavbou velkolepé stavby stál „jakýsi“ Josef Rosenauer (1735–1804), nemanželské dítě, ke kterému se jeho otec vůbec nechtěl hlásit (asi netušil, jak velká celebrita se jednou z jeho dítěte stane). V životě to proto Josef neměl jednoduché, ale už v učení v oboru lesnictví projevil své mimořádné nadání. Jeho talent naštěstí objevil majitel panství. Nastartování slibné kariéry však znemožňoval jeho nelegitimní – nemanželský původ. Majitel panství ale svým vlivem dosáhl, že tehdejší panovnice Marie Terezie vydala v roce 1758 listinu, podle které mohl Josef používat otcovo jméno. Rosenauer potom mohl na náklady majitele panství studovat ve Vídni. Přestože byl se svým záměrem plavebního kanálu považován za snílka, svůj projekt nakonec prosadil a zrealizoval. Ze šumavských klád byla postavena velká část Vídně, sám Rosenauer byl jmenován čestným občanem Vídně. Geniální stavitel zemřel v 69 letech a zanechal po sobě vdovu s osmi dětmi.
Soudný člověk se musí sklonit před Boží dobrotou, když svými schopnostmi obdařil tohoto člověka, který vlastně v očích tehdejší společnosti měl být „mimo hru“. Přestože Rosenauer za svůj „nelegitimní“ původ nemohl, byl žijícím plodem jednání svých rodičů. V ideálním případě by tento génius vůbec neměl žít. Jakkoli je nejvýše žádoucí, aby se děti rodily v trvalých a legitimních rodinách, nelze se tvářit, že „jiné“ děti (a jejich rodiče) neexistují, a je potřeba je přijmout. Bylo by naivní si myslet, že tyto děti nejsou svou nelegitimitou nějak poznamenány. Bůh jistě dokáže průběžně aktualizovat své plány a i tyto své lidičky do nich zahrnovat. A to někdy nejen jako vedlejší postavy, ale jako hlavní hvězdy.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 01.10. 2018 - 22:23:40 (167 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Bude to letos přesně jenom sto let od ukončení tzv. „Světové války“, která po dalších hrůzách o dvacet let později dostala upřesnění „První“. Osudy stovek miliónů lidí byly závislé na mocenských a územních ambicích a přírodních zdrojích několika stovek či tisíců vlivných lidí. Většina států Evropy nezažila dlouhá desetiletí žádnou válku a lidi odvykli vojenským povinnostem a válečným hrůzám. Marnou se ukázala snaha papeže Benedikta XV. z 1. srpna 1917 o zastavení zbytečného krveprolévání a zahájení mírových hovorů. Papežská iniciativa byla většinou zemí odmítnuta, protože prý oslabuje síly národů v jejich spravedlivé válce. V nezáviděníhodné situaci se ocitly všechny místní církve, které podporovaly vojáky svých zemí, vzájemně bojujících proti sobě. V návaznosti na množství různých válek bylo prohlubováno neustálé oslabování Evropy, Spojené státy americké získaly definitivně vedoucí postavení ve světě.
Lidský život náhle ztratil cenu, člověk se stal jen číslem svých generálů, nástrojem, který zabíjí vojáky na druhé straně fronty, či potravou pro děla. Rozdíl mezi pravidelným vojskem a civilním obyvatelstvem byl setřen. Byly použity nové typy zbraní, jejichž účinky si tehdy lidstvo nedokázalo představit. Milióny mužů, kteří měli pracovat na polích, v dílnách či v továrnách, se pouhým rozkazem stali vojáky. Miliony žen je musely nahradit ve výrobě a musely si doma poradit bez svých mužů. To vše nemohlo přispívat ke stabilizaci rodin. Francie, Německo či Velká Británie údajně ztratily v odvodových ročnících narozených mezi roky 1892 až 1895 přibližně 35 až 37 procent mužů. Mnozí přeživší navíc utrpěli taková zranění, která z nich učinila doživotní invalidy. K úbytkům je možno připočítat i děti, které se v důsledky války nenarodily.
Celosvětový charakter války navíc v evropské společnosti do značné míry legitimizoval krutost, což se v meziválečném období projevilo ve zvýšené agresivitě a kriminalizaci evropské společnosti. Už během války se pak rozmohla kriminalita mládeže i uvolňování morálky. Pro mnoho vojáků a jejich rodiny válka bohužel po prožitých hrůzách a utrpeních znamenala ztrátu víry v Boha, ztrátu duchovních hodnot, velký odklon od organizovaného náboženství či pokračování
odklonu k národním církvím. A mnohem více lidí a národů začalo v touze po spravedlivějším světě podléhat iluzi komunistických ideálů. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 02.07. 2018 - 14:39:01 (255 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Ve finále fotbalové Ligy mistrů bylo možno vidět dva neuvěřitelné kiksy – dva hloupé góly, kterými brankář anglického Liverpoolu prohrál zápas a znehodnotil celé finále s Realem Madrid. Hned po zápase bylo vidět slzy na tváři nešťastníka, který skrýval svou tvář v triku a vztahoval ruce k divákům s prosbou o odpuštění. Jeho spoluhráči jej neodsoudili a hájili před fanoušky, nešťastník si ale ponese toto trauma možná celý život. A to se jedná „pouze“ o sport, hru. Což takhle, když se jedná o chyby v práci, v rodině, ve vztazích mezi lidmi, ve službě vlasti, kdy jde o osoby či životy miliónů lidí, ve službě církvi, kdy jde o spásu duší.
Je přirozené a logické, že pokud se člověk snaží dělat své věci správně, čas od času se mu něco nepovede a udělá chybu. Podle Zákonů profesora Parkinsona jsou neomylní lidé neoblíbeni. Každý člověk má tak svým způsobem právo na chybu.
Ale většina chyb zamrzí, zvláště pokud jsme domýšliví na svou zdánlivou dokonalost před druhými. Patří k nutnostem našeho života smířit se s vlastní chybovostí. Ne každá chyba je nevyhnutelně hříchem. Musíme žít se svými chybami. Musíme žít s chybami těch druhých lidí. Je obzvláště cenné, pokud člověk přijde na chybu sám a včas, kdy se dají ještě odstranit hrozící následky.
Je důležité se dokázat z chyb poučit, neopakovat je, najít správné řešení. Důvodem mnoha chyb je nepřipuštění si nebezpečí možnosti udělat chybu, podcenění problému, jednání ve chvatu. Přemíra chybování může být problém v případech, kdy se nás zpovědní zrcadlo ptá, „zda jsem konal vše, co jsem měl konat?“. Logickým předpokladem je, aby člověk či skupina lidí dělali své věci co nejlépe, předem promýšleli všechny okolnosti a rizika, ideálně bez chyb.
Lze jistě pozitivně hodnotit i samotnou snahu někoho, komu se něco při nejlepší vůli nepodaří. Bohužel život je o tom, aby se věci konaly správně, aby bylo dosaženo plánovaných či obvyklých výsledků a výkonů.
Dělat věci od počátku co nejpečlivěji a s rozvahou je sice mnohem náročnější, ale na oplátku to asi ušetří nemálo času při případné nápravě vzniklých chyb. Chybami se člověk učí, mnoho věcí se prověřuje cestou pokusů a omylů, prostě někdy nelze vše promyslet předem. Tak tedy lze aspoň možnost nezdaru předpokládat, na chybu se připravit, počítat s ní a zamezit velkým škodám. Nelze si myslet, že naše jednání či práce je něco mimo nás. Onou činností či prací konáme záměry, pro něž jsme na světě. Máme je tedy konat s co největším nasazením a rozvahou.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 01.06. 2018 - 19:49:01 (292 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Napadlo mne během letošních Velikonoc, jak málo se připomíná příběh „dobrého lotra“, který se na kříži zastal Ježíše, vyznal svou vinu i spravedlivý trest a požádal Ježíše, aby na něj ve svém království pamatoval.
Mnohem více bývají připomínána například podobenství o marnotratném synu, příběh Ježíše a ženy přistižené při cizoložství. Nebo podobenství o dělnících, kteří byli v různou denní dobu najímáni na práci, aby nakonec všichni dostali shodnou mzdu. To ti dělníci, které hospodář najal na práci až v pět hodin odpoledne a pracovali pouhou hodinu, alespoň nějakou dobu pracovali. To se bohužel o onom dobrém lotrovi nedá vůbec říci.
Ale pokusme se k onomu dobrému lotrovi přiblížit. On to tedy určitě žádný dobrák nebyl, rozhodně žádný kandidát na svatořečení. Ani Jánošík, který bohatým bral a chudým dával. 
Pravděpodobně bral všem a kromě toho i vraždil. Velice pravděpodobně bojovník proti režimu – římské nadvládě, možná kumpán onoho Barabáše, který byl Pilátem omilostněn místo Ježíše. Byl ukřižován společně s Ježíšem, visel v křečích na kříži, asi křičel bolestí, dusil se a trpěl žízní. Ale podobně jako římský setník, který velel popravě, viděl onen lotr Ježíše, jak pokorně a tiše trpí. A to asi změnilo jeho srdce. Opravdovost a upřímnost dobrého lotra je doporučeníhodným vzorem pro všechny, kteří se připravují ke svaté zpovědi. Také vzorem prosebné modlitby, protože onen lotr nebyl žádný „troškař“, nebál se, troufnul si a požádal o největší myslitelnou věc. Jeho vyznání hříchů, přijetí trestu a prosba o spásu byly záchranou v posledních chvílích. Více než vlastní spásu a nebe chtít nemohl a dostal je. I pro onoho lotra lze aplikovat Ježíšova slova o spáse „velkých“ hříšníků: „Nevěstky a celníci vás předejdou do božího království.“ 
Popravdě řečeno, kategorii teroristů, válečných zločinců, vrahů a násilníků si i já sám těžko představuji jako obyvatele nebe. Na druhou stranu asi většina z nás přeje věčnou spásu a nebe všem lidem, i největším hříšníkům, kteří se provinili proti Bohu, lidem a dokonce i proti nám samotným. Myslím, že i v těch nepředstavitelných mukách na kříži udělal dobrý lotr Ježíšovi nezměrnou radost. Jeho láska a milosrdenství k nám lidem je silnější než utrpení na kříži.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 27.04. 2018 - 09:00:09 (323 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Žijeme v temném světě. Ale pokud víme, kam chceme jít a kudy, pak nepotřebujeme osvětlit vše kolem nás, stačí lucerna se světlem, která osvětluje naši konkrétní cestu. Potkáme-li někoho na cestě, kdo neví, kde je, nebo neví, kam vlastně jde, a jeho svíčka v lucerně tedy nesvítí, co ztratíme, když mu tuto svíčku od naší – hořící – rozsvítíme? O nic nepřijdeme! Naopak, jen můžeme získat vděčného společníka v našem putování, a hle – už nejsi sám, jste dva. Můžeme jít a přitom spolu sdílet vše. A když potkáme další takové? Co se stane, když jim rozsvítíte svíce v lucernách? Získáme další vztahy a z malého společenství se může stát osvětlený průvod, zdaleka viděný dalšími, kteří, pokud budou chtít, tak se mohou přidat a pak… Ztratili jsme něco tím, že jsme rozsvítili svíci v  lucerně někomu dalšímu?
Víra je světlem. Pokud se předá dále, je světla více. Nejen pro mne samotného. Kdo uvěřil, nemůže si to nechat pro sebe! Neboť žije resp. putuje v nebezpečí, že jeho svíce zhasne v poryvu větru, nebo dokonce zákeřným sfouknutím od závistivce bez světla. („Jen ať také klopýtá jako já, jen ať bloudí, ať je z(a)tracen.“) Ale putuje-li s dalšími, kterým svíce hoří a svítí na cestu, pak oni mohou tuto službu oplatit – rozsvítit zhaslou svíci.
Chápete, co se tím chce říci? Můžeme si víru nechat pro sebe? Pokud při velikonoční vigilii odpovídáme na otázku „Věříš?“ svým „Věřím!“, pak mám tuto hořící svíci v rukou (nejen tu fyzickou). Komu ji dále rozsvítíme? A chceme ji ostatním rozsvítit, nebo se stydíme? Bojíme se? A opravdu věříme?
Radúz Drozen
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Sobota, 31.03. 2018 - 17:40:03 (345 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 5)
V závěru roku 2017 se papež František sešel se skupinou teologů z celého světa. Česko bylo zastoupeno
děkanem KTF UK Prokopem Brožem, který o tom do Katolického týdeníku podal zprávu o myšlenkách papeže
Františka: „Pro teologickou práci jsou důležité schopnost žasnout nad osobou Ježíše Krista a dělat
teologii na kolenou.“
Bylo by smutné, kdyby se nám celá věrouka smrskla do pouhých pouček a pravd víry. To asi jako kdybychom
se domnívali, že pochopením fyzikálních zákonitostí a matematických vzorců mezi jednotlivými veličinami
jsme obsáhli všechna tajemství přírody a zkoumané jevy jsme „si přivlastnili“ a ovládli. O to více 
nemůžeme pravdy víry, biblické příběhy, pohledy na Boha brát za něco automatického, samozřejmého,
nevyhnutelného, co vlastně jinak ani nemohlo být. I při pečlivém přemýšlení nad naším životem můžeme
s úžasem a obdivem vidět, kolik dobra jsme nezaslouženě dostali, před kolika nástrahami a nebezpečími
jsme byli uchráněni i jaké viny a dluhy nám Bůh milostivě odpustil.
Bůh není neživotný a neosobní automat na konání dobra. Naopak, podle velikosti, rozmanitosti a krásy
jeho díla rozpracovaného do jednotlivých detailů a barev si ho ani nedokážeme představit, změřit jeho
kreativitu, myslící na nás už dopředu od věčnosti. Bůh by jistě dokázal stvořit vesmír a svět jinak,
mnoha dalšími způsoby; přesto jej stvořil tak, jak jej dnes můžeme obdivovat, zkoumat a využívat.
Podle pozemského působení Ježíše Krista doprovázeného neustálými projevy lásky a milosrdenství a taky
podle jeho doprovázení celého lidstva, židovského národa, křesťanů, ale i každého člověka si ani
 nedokážeme představit, změřit a vytušit, jak moc nás všechny miluje a po nás touží.
Je spravedlivé a osvobozující, pokud dokážeme na vše nahlížet touto optikou. Nikdo z nás nemá svou existenci, své bytí samo od sebe, nebyli jsme těmi, kdo se sami stvořili, naše bytí je odvozeno, jak věříme, od samotného Boha. Na nic v našem životě nemáme faktický nárok, vše dostáváme darem. A dokonce se můžeme i přes svou neustálou slabost, nedokonalost a hříšnost zapojovat do Božího společenství zde na zemi. Potom můžeme na všechny naše dílčí úspěchy, dary a radosti nahlížet jako projev osobní přízně a ochrany, jako součást naší výchovy a zapojení do života Boha na této zemi. Jednou snad budeme všichni na toto vše hledět
v plném rozsahu a pochopení. V úžasu a na kolenou. 
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Sobota, 03.03. 2018 - 16:03:54 (394 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
98 článků (10 stránek, 10 článků na stránku)
[ 1 | 2 | 3 ]
Přejít na:
Teplota
Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
4 °C
17.2.2019
Aktuality
Aktuality | Archív aktualit |
04. 02. 2019 - Farní list na únor ve formátu PDF ke stažení zde
26. 06. 2017 - Fotky - Kněžské svěcení Cyrila Tomáše Matějce zde
23. 06. 2017 - Fotky - Biřmování a Boží Tělo 2017 zde
22. 06. 2017 - Fotky - požehnání Wallerovy kapličky na Rádle v neděli 19. 6. 2017 zde
05. 09. 2016 - Předběžný rozvrh náboženství pro rok 2016/17 naleznete zde
08. 06. 2011 - Zde si můžete stáhnout seznam knih, které jsou k dispozici ve farní knihovně.
Počítadlo


Přihlášení do administrace
Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou
Horní náměstí­ 12 466 01 Jablonec nad Nisou
Powered by Copyright © UNITED-NUKE CMS. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.43 sekund
:: fisubsilver shadow phpbb2 style by Daz :: PHP-Nuke theme by coldblooded (www.nukemods.com) ::