Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou  
•   Home  •  Downloads  •  Your Account  •  Forums  •
Nabídka

· Bohoslužby
· Bude
· Bylo

· Oznámení
· Archiv
· Úvodník FL
· Poděkování

· Letní tábory
· Pronájem prostor

· Úmysly
· Historie farnosti
· Verze k tisku

· Fotogalerie
· Soubory ke stažení

· Smíření

· Kontakty
Hledat


Pokročilé vyhledávání
To jsem si do nadpisu vypůjčil jednu z myšlenek P. Oldřicha Koláře z jeho kázání z neděle 8. října. Co by se stalo, kdyby Ježíš přišel na tento svět dnes? Věříme přece, že jednou znovu přijde. Kolik z nás by jej poznalo? A kolik z nás by jej přijalo? Přijala by jej i naše církev? Otázka v nadpisu je postavena tak, že si tím přijetím nejsme úplně jistí. Nedošlo by k tomu, že by byl Ježíš opět veřejně usvědčen, odsouzen, přesně podle církevního práva, jeho osoba pohaněna a pro zajištění veřejného klidu byl někam uklizen? Kolik z nás, včetně církevní hierarchie, by jej (podobně jako Židé a jejich velekněží) vědomě či vedeni „poslušnosti“ zradilo či svědčilo u výslechu proti němu, či dokonce výslechy přímo organizovalo? A kolik z nás by se k Ježíši hlásilo? Při čtení mnoha článků na různých serverech by byl Ježíš pravděpodobně obžalován za projevování většího milosrdenství, než se někomu zdá býti únosné. Nebo proto, že by dával přednost člověku před lidskými předpisy. Možná by byl odsouzen za odhalování našeho farizejství a pokrytectví, kdy se schováváme za krásné ideály i církevní právo a neřešíme nepříjemné výzvy a problémy, s úsměvem ve tváři děláme, že nejsou, nebo aspoň o nich nemluvíme. A když už o nich mluvíme, tak zpravidla aspoň ne veřejně nebo před těmi, kterých se přímo týkají a měli by je napravit. Možná by byl Ježíš napadán za odhalování naší vlažnosti, toleranci k hříchu, našeho pohodlí a mlčení ke špatným věcem. Každý si asi může dosadit do obecných formulací sama sebe, své vlastní slabosti nebo různé kauzy, o kterých slyší nebo čte. Konkretizace není cílem tohoto úvodníku, ba ani mně není úplně příjemné o tom psát a odkládal jsem to několik let čekáním na nějakou výzvu. Přesto je to téma, které nelze  přehlížet, vždyť kolik lidí vně i uvnitř církve má s tímto tématem problém a vnitřně tím trpí. Nemálo lidí žije tak, že v Boha věří, snaží se podle toho i žít, ale s církví nechtějí bohužel mít nic společného. Myslím, že přemítání o těchto nepříjemnostech je i cesta k prohloubení víry. Jedna věc jsou naše lidské omyly, selhání,  slabosti a hříchy, něco jiného ale je, pokud se jedná o přehlížení, neřešení problémů či zneužití moci, které přerostou do institucionálního rozměru. Milosrdenství a odpuštění, o které člověk žádá pro sebe, by měl upřímně přát i všem bližním. Jaké štěstí, že Bůh přislíbil ochranu církvi až do svého druhého příchodu. Historie dvou tisíc let je nám o tom nejlepším důkazem, že Bůh na svoji církev nezapomíná. Navíc soudný člověk by měl uznat nepřeberná množství dober a zásluh, které byly církví vykonány. Bůh sám nejlépe ze všech ví o všem špatném, zná celou pravdu a všechny okolnosti, a pokud bychom si Boha připodobnili do našich lidských představ, musel by Bůh tímto stavem také nejvíce trpět. Nezbude nám tedy, než taky trpět a všechno to snášet a dle možností a svého svědomí reagovat na výzvy, které jsou kolem nás. A taky se za naši církev modlit! Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 30.10. 2017 - 13:17:35 (19 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 5)
Jedná se o jednu z ctností potřebných pro život. Tedy činit správné věci v nepříjemných či neznámých podmínkách. Zvláště pokud se jedná o něco nového, nevyzkoušeného, je  mnohdy potřeba sebrat svou odvahu a sílu a vydat se novou cestou. Platí to často i u věcí, které jsou pro mnoho jiných lidí běžné a samozřejmé. Je nutno jít do rizika, že něco nemusí dopadnout úplně ideálně, může to dopadnout i špatně, mohou se objevit nepředvídané skutečnosti. S rizikem je nutno počítat, dle možností i pracovat.
Není správné ani zdravé nechávat prozkoumávat a odzkušovat nové cesty jen ty ostatní. Odvaha k činu nemá být slepá a pochopitelně předpokládá užívání rozumu a nutnou přípravu před oním činem.
Strach z nových a neodzkoušených věcí je přirozený a do jisté míry i zdravý. Strach by nás neměl ochromit, ale aktivovat. Naproti tomu slepé vrhání se do nových věcí bez zvážení rizik, hrozících nebezpečí nelze považovat za ctnost.  Možná se ona nová věc hned nepovede, nebude to úplně dokonalé, třeba se nám bude i někdo potajmu ušklíbat, ale jak se říká: „nikdo učený z nebe nespadl“, „chybami se člověk učí“ a „každý odborník byl kdysi pouhý začátečník“. Statisticky je takřka jisté, že z velkého počtu pokusů o nové věci se některá prostě nepovede a skončí špatně. Častokrát se ale situace vyvine způsobem nečekaným, překvapivým, a to pozitivně. Častokrát rozdíl mezi odborníkem a laikem je v tom, že ten odborník měl před mnoha lety či desetiletími odvahu pustit se do nové věci. Odvaze k nepříjemným věcem se lze naučit, není správné se vymlouvat na zděděnou genetickou výbavu. Je vhodné být k neznámým či novým věcem pozitivně otevřen a podle okolností a výzev, které přináší život, být akční. Bohužel se lze naučit i trvalé zbabělosti a neochotě učit se novým věcem a v tomto stavu ustrnout. Důsledkem může být i trvalé odkládání úkolů a problémů, až nás pak tyto naprosto zavalí a zneschopní a ohrozí na zdraví.
Cíl či dobro, který svým činem chceme dosáhnout, by měl být větší než naše obavy a strach. Jak bychom si mohli vážit sama sebe, kdybychom nebyli schopni zkoušet nové věci?
Někdy tím činem může být i slovo, zvláště když se jedná o jiný přístup k věci, pokud se to slovo říká nepříjemně, pokud se jím upozorňuje na nějaké bezpráví. Myslím, že i z odvahy pouštět se do neznámých věcí budeme jednou souzeni.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Středa, 27.09. 2017 - 14:33:58 (46 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Ovládání či vedení druhých lidí je možné pro různé účely, buď pro společenský zájem celku, nějakou vyšší trvalou pozitivní hodnotu, ale taky pro svůj sobecký zájem či zájem určité vyčleněné skupiny osob. Mnohdy se různé motivy vzájemně kombinují. Imperativ poslušnosti býval a bývá mnohdy zneužíván k tomu druhému účelu. Jakkoli patří poslušnost mezi nejvýznamnější ctnosti, i ona má přece své hranice.
I váleční zločinci se u mezinárodních tribunálů dovolávali své neviny, protože oni jen plnili rozkazy svých nadřízených. Jak asi řešili problém poslušnosti kněží, když se po nich v době komunismu či pronásledování vyžadovala poslušnost od představených, kteří kolaborovali s režimem, který byl víře v Boha nepřátelský? Jak má zachovat zaměstnanec poslušnost, když po něm vedení firmy chce, aby byl účasten či napomáhal tunelování společnosti, která ho zaměstnává?
Je zjevné a neoddiskutovatelné, že společnost i církev nemůže žít v chaosu či anarchii. Poslušnost je nutná a nezbytná. A někdy ani není možné domyslet všechny souvislosti, které vedly někoho, kdo poslušnost od druhých lidí vyžaduje, zvláště když se jedná o situace, kdy každé řešení je jinak špatné. Často nezbývá než věřit a modlit se, aby pravda časem vyplavala na povrch a byla všem zjevná. Je známá ona modlitba, abychom dokázali moudře odlišit věci, které změnit můžeme, od těch, které změnit nedokážeme. A kde je morální hranice, za kterou je čestné a spravedlivé nemlčet ke zlu? Na druhou stranu: doslovné plnění příkazů, které někdo nedomyslel (či ani domyslet nemohl či nedokázal), a to bez ohledu na výsledek a následky, je určitě nesprávné a je na místě konstruktivní dialog zúčastněných stran či samostatnost v rozhodování.
Poslušnost neznamená slepotu, nezájem, nekritičnost a neužívání vlastního rozumu. Je naším právem a někdy i povinností upozornit na nepravosti, které se na úkor druhých lidí dějí, a které se za dokonce zdánlivou poslušnost a zákony pokrytecky a zbaběle schovávají. Je k tomu potřeba velká rozvaha i osobní statečnost. Je to tak, že kdo mlčí, ten souhlasí a částečně se svým dílem účastní na páchání a tolerování nespravedlnosti. Přestože častokrát takové upozornění na nepravost k ničemu nevede (někdy jen k nepříjemnostem), onen nadřízený ví, že někdo měl odvahu upozornit jej na možné pochybení a vyslovil svůj nesouhlas.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 03.07. 2017 - 09:49:19 (119 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Před mnoha desetiletími jsem v jednom kázání slyšel vyprávět starověkou legendu o zlém králi, který ve válce zajal mladého syna svého úhlavního nepřítele – sousedního krále. Ten zlý král nejprve přemýšlel, jak bude malého chlapce mučit, věznit či trápit otrockými pracemi, až ho nakonec zabije. Pak ale vymyslel něco jiného: Královský syn byl v jeho paláci volný, měl vše povoleno, žádné omezení, žádný vězeňský řád, všeho dostatek, žádné povinnosti, nic nemusel dělat, dostal vše, o co si řekl, nikdo mu neoponoval, když cokoli řekl. Po mnoha letech ten nepřátelský král poslal tohoto synáčka zpět jeho otci. A ten otec viděl, jak se mu nepřátelský král pomstil špatnou výchovou, když z malého chlapce vychoval drzého, nezodpovědného a neschopného mladíka, který nemá žádný vnitřní řád, žádná pravidla a sebekontrolu. K ničemu se neumí postavit čelem, naopak sám vytváří další problémy i konfliktní situace, neuznává žádné hodnoty kromě vlastního sebeuspokojení. Jak velká byla asi bolest krále, kterému se po letech vrátil jeho nezdárný syn, možná větší, než kdyby o něj přišel. Jak téměř neřešitelné je, pokud lidi dobrovolně nezachovávají určitá pravidla a vzájemnou zodpovědnost.
Z vlastní zkušenosti většinou víme, co znamená, když nezachováváme řád. Když na počátku nějakou věc, problém, povinnost podceníme, neřešíme, odkládáme na pozdější dobu nebo až se situace vyhrotí. Je jedno, zda se jedná o náš osobní či pracovní život, o naše vztahy, povinnosti k rodině, povinnosti sama k sobě, v duchovním životě. Zpravidla dříve či později nastane něco, kdy se situace nepříjemně vyhrotí, přechází do krize nebo do nějakého těžkého maléru. Pak si můžeme zbytečně říkat, proč jsme to neřešili už na počátku. Dostatečné indicie i varování byly již tehdy, ale nebyla vůle, síly, odhodlání. Plnění povinností odpovídající našemu stavu je jednou z významných součástí zpovědního života. Asi cítíme, že pokud člověk kašle na práci, nic neumí, o rodinu se nestará, manželce nepomáhá, tak to „chozením do kostela“ nedohoní. Je nekonstruktivní a špatné trvalé přehazování všech povinností na někoho jiného – toho druhého, a to jak v práci, tak v rodině. A je i velký psychologický rozdíl mezi tím, jestli se snažíme život zvládat sami a nebo jestli jsme životem vláčeni a jen se obáváme toho, co nečekaného přijde. Určitě není reálné, aby každý z nás byl všeznalcem a všeumělcem na všechny problémy, ale vždy je nutno se ke svým povinnostem postavit čelem.
Mniši mají prý radu: Dodržuj řád, řád udrží tebe. I Ježíš musel být – kromě své mesiášské činnosti – také dobrým řemeslníkem a živnostníkem, když po Josefově smrti dokázal uživit sebe i svou matku a pravděpodobně i další příbuzné či zaměstnance.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Čtvrtek, 01.06. 2017 - 10:14:01 (145 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Evangelia, tak jak byla napsána, Ježíšovy vyvolené apoštoly vůbec nešetří. Budoucí první papež – svatý Petr opakovaně zapřel svého Mistra, když se několik hodin předtím zapřísahal, že s ním půjde do vězení i na smrt. Někteří biblisté říkají, že Petr jako obchodník s rybami byl navyklý obchodnímu jednání, kdy se mnoho tvrzení v rychlosti prohlašovalo bez ohledu na jejich pravdivost, jen aby se dosáhlo potřebného výsledku, viz např. událost, zda Ježíšovi učedníci platí daně (Mt 17, 24–27). Na druhou stranu podstoupil Petr vědomě šílené riziko, že se vypravil do „vlčího doupěte“ – a riskoval své prozrazení na dvoře velekněze, když před tím mečem napadl veleknězova sluhu. Petr mohl mít pro své selhání mnoho psychologických výmluv, např. že jednal ve strachu, nepřipraven a ve zkratu, v noci a zimě. Naštěstí Petr po kohoutím zakokrhání a Ježíšově pohledu nehledá žádné výmluvy a popravdě přiznává a lituje svého selhání.
Podobně jednal i ukřižovaný lotr Dismas – visící na kříži po Ježíšově pravici. Téměř v poslední chvíli, ale přeci jen, dostal čas a možnost obrácení. Veřejně a pravdivě vyznal svoji hříšnost. Jeho život byl asi plný násilí, loupeží, nikoli poctivé práce. Měl ale aspoň smysl pro pravdu a ve svých posledních okamžicích pravdivě zhodnotil svůj život a přijal svůj pozemský trest. Ba co více, měl ještě tu „troufalost“ požádat Ježíše, aby na něj ve svém království pamatoval. Kupodivu Ježíš mu asi k překvapení většiny okolostojících slibuje bez dalších podmínek ráj. Kolik z nás by radši takového lotra vidělo v pekelných plamenech, a to se zadostiučiněním, že spravedlnost zvítězila?
I my si můžeme pravdivě přiznat, že nemalou část života, při své nejlepší vůli nejsme ti praví dokonalí. Utápíme se ve svých hříších, slabostech, závislostech, nevyužíváme náš čas, neděláme, co máme dělat. Přestože se asi nedopouštíme „dramatických hříchů“, že bychom např. veřejně zrazovali Ježíše jako Petr nebo někoho fyzicky zabíjeli jako lotr Dismas, musíme sami sobě přiznat, že mnohdy naše činy, myšlenky, úmysly jednoduše nejsou dobré. Naše naděje neleží v těch dobrých věcech, které se nám snad s Boží pomocí, posilou a ochranou povedou, ale v Božím milosrdenství.
Teoreticky to máme z katechismu jistě naučené, ale teprve když se zbavíme zdání své dokonalosti, dokážeme to i lépe prožít. Pokud Ježíš odpustil Petrovi a kajícímu lotrovi přislíbil nebe, což to není dobrá zpráva pro všechny věřící?
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 28.04. 2017 - 14:52:44 (181 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Pro poselství k letošní postní době nám papež František předložil svoji úvahu o boháči a Lazarovi jako text, který by nás mohl provázet tímto obdobím (Lk 16, 19–31). Svým náročným způsobem nabízí několik bodů k zamyšlení a hlubšímu rozjímání.
Drama celého příběhu se odehrává nejprve zde na zemi, kdy jsou představeny obě hlavní postavy – nemocný chudák jménem Lazar (= Bůh pomáhá) a bezejmenný boháč, oba žijí téměř pod jednou střechou. Boháč však Lazara přehlíží a je zaujat nebo spíše zajat láskou k penězům, marnivostí a svojí pýchou. Jeho okázalost ale ukazuje na vnitřní prázdnotu, kterou se snaží zaplnit. Žije pouze ve svém světě permanentní oslavy a užívání. Děj se pak proměňuje, oba umírají a oba dostávají svoji odměnu. Boháč se stává trpícím chudákem a Lazar spočívá v lůně Abrahámově, tedy obdržel věčnou odměnu. V čem byl rozdíl? Ve slepotě boháče vůči bližnímu, vůči Božímu slovu a i vůči samotnému Bohu, kterého v životě nepotřeboval. Abrahám dokonce dvakrát v rozhovoru s ním odkazuje na „Mojžíše a Proroky“ (verše 29 a 31) – tedy na Boží slovo, které nás vede k pochopení dvojjediného přikázání lásky, na těch dvou spočívá celý Zákon i Proroci (srov. Mt 22, 34–40). A papež uvádí, že pravým problémem boháče bylo to, že nenaslouchal Božímu slovu, což jej dovedlo k nelásce k Bohu a pohrdání bližním.
Doba postní není smutná, nemusí být ani vážná ve smyslu nedostatku úsměvu a radosti. Ale jistě je závažná a závazná. Závažnost nás vede ke zvážení života. Na jednu stranu pomyslných vah dáme evangelium (tj. radostnou zvěst) a na druhou stranu svůj život (opakuji svůj, nikoliv někoho jiného, to se někdy rádo i u věřících plete). Je-li vše v rovnováze, pak je to v pořádku, pokud ne, chybí pravdivost života. Závaznost – tedy něco zavazujícího, nikoliv však svazujícího. Jistě víme, jaký je rozdíl mít zavázané boty a být připraven vyjít na cestu, nebo mít boty svázané, pokusit se udělat krok a rozbít si… :) Boháč byl svázán svým šarlatem a kmentem (verš 19), jeho denní řád byl jen hodování a zábava. Ačkoliv byl zavázán vírou v Boha, na kterou se na věčnosti odvolával (srov. verš 24), nežil podle ní.
Papež nás vybízí, abychom vyšli na cestu postní dobou vedoucí k bezpečnému cíli zmrtvýchvstání Krista, a to především v setkání s živým Kristem: ve slově, ve svátostech a v bližních, abychom se nedostali do boháčovy situace na věčnosti. Čas této doby je možné nově uspořádat do dobrého denního řádu, který bude vyplněn právě setkáním s Ježíšem Kristem – možností je mnoho.
Duchu svatý, veď nás, abychom šli po cestě obrácení a znovu objevovali dar Božího slova a tak byli očištěni od hříchu, který nás oslepuje a sloužili Kristu v potřebných bratřích. (Srov. Poselství papeže Františka.)
Radúz Drozen
Vložil(a): Leoš Beran - Pondělí, 27.02. 2017 - 10:19:38 (249 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Během druhé světové války si jeden americký senátor pustil jazyk na špacír a vytroubil novinářům, že ve válce v Pacifiku mezi USA a Japonskem jsou ztráty amerických ponorek naprosto minimální, neb americké ponorky se dokáží ponořit do větší hloubky než Japonci předpokládají. Japonci si to z amerického tisku přečetli a přenastavili tlakové spínače svých hlubinných pum z 45 metrů (což byla hloubka, o které do té doby předpokládali, že jsou americké ponorky  schopny se ponořit) na hloubku větší – asi 100 metrů. Ztráty amerických ponorek začaly okamžitě skokově narůstat.
Onen senátor jistě nechtěl škodit vlastní zemi. Asi se chtěl jen pochlubit tím, co ví, či se radostně rozdělit o dobrou zprávu. Možná nedomyslel, co říká, a neuvědomil si nebezpečí zneužití takové informace a nepředpokládal, že by se to nepřítel dozvěděl. Možná jen po něm novináři chtěli, aby něco řekl, tak se pochlubil prvním, co ho napadlo. Možná chtěl na veřejnosti zvýšit svoji popularitu a být poslem dobrých zpráv. Můžeme oprávněně předpokládat, že kdyby znal důsledky svého jednání, určitě by o té informaci, kterou se jistě dozvěděl z titulu své funkce v senátu, rád pomlčel. Přesto je bohužel smutným konstatováním, že onen senátor měl přímý podíl na smrti mnoha amerických vojáků a ztrátě vojenské techniky. Mimochodem, každá válka je v první řadě soubojem o získání informací.
I v době míru bychom měli každý zvažovat komu, co a jak řekneme. Je mnoho věcí, které je správné vzájemně diskutovat a hodnotit jejich správnost či nesprávnost. Často není na první pohled zjevné, co je dobré či nikoli, takže vzájemná diskuze je potřebná. Více hlav – tedy více názorů a tedy větší šance dobrat se pravdy. Mnohdy se dojde k pravdě až po dlouhé spirále vývoje vlastních a cizích názorů. Ale ony by to hledání, diskuze a pravda či tříbení názorů neměly ublížit. Většinou není úmyslem někoho poškodit, i když se jedná o pravdivou informaci. Nikdy ale nevíme, jak bude informace dále putovat a jakým zkreslením či zjednodušením bude upravována. Jsme neustále shora „odposloucháváni“.
Každý si většinou dobře rozmyslí a po sobě přečte, když má něco podepsat či dokonce sám napsat, protože ví, že takto podepsaný text je současně důkazem autenticity jeho projevu. U mluvených projevů toto bohužel mnohdy neplatí, přestože průkaznost je pouze osobním svědectvím posluchačů. Přestože textové dokumenty by měly mít z tohoto hlediska větší váhu, bohužel u mluveného projevu se těžko vysvětluje, že jsme něco řekli ve spěchu či ve stresu nebo to mysleli jinak.
Jan Suchánek
Vložil(a): Leoš Beran - Čtvrtek, 02.02. 2017 - 14:01:43 (290 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Letos uplynulo 40 let od vyhlášení „Charty 77“. Cílem této protestní akce v tehdejším Československu bylo upozorňovat na nedodržování a porušování zákonnosti a lidských práv, a to včetně práv náboženských ze strany vládnoucího komunistického režimu. Listina Charty 77 byla potajmu zveřejnována mezi disidenty a odvážní jednotlivci k ní v případě souhlasu a s vědomím velkých rizik připojovali své podpisy. Podpisů přibývalo pomalu, český národ měl bohužel negativní zkušenost z roku 1968, kdy naději na změnu systému vládnutí udusily tanky pěti států Varšavské smlouvy.
Režim reagoval rychle a tvrdě. Pronásledování, výslechy, trvalý policejní dohled či zatýkání těch, co podepsali, či aspoň znemožnění zaměstnání a uvrhnutí „provinilých“ a jejich rodin do existenční nejistoty. Jednou z režimních protiakcí byla tzv. Anticharta, kdy známí umělci, spisovatelé, výtvarníci, herci a zpěváci veřejně v Národním divadle i na dalších místech demonstrovali a svými podpisy stvrzovali před zraky televize a novinářů svoji loajalitu režimu. Příznačné bylo, že přítomní současně protestovali vůči oné Chartě 77, aniž by vůbec znali její text. Až na několik výjimek, pro většinu pozvaných to mělo být hluboké ponížení a zneuctění – navíc veřejně zaznamenané. Kdo mohl, rád by se tomu vyhnul, ale ne každý měl neprůstřelnou omluvenku, většina zvažovala, zda podepsat či nikoli a přemýšlela o následcích. Výsledkem bylo, že většina pozvaných se dostavila, zúčastnila a podepsala. Někteří z těch, co podepsali, se následně hájili, že nevěděli co podepisují; údajně se mělo jednat jen o prezenční listinu veřejné akce.
Není mým cílem glorifikovat chartisty a dehonestovat antichartisty. Ale z těch tisíců lidí, kteří Antichartu podepsali, se ví jen o třech – herci Miloš Kopecký a Michal Pavlata a divadelník Zdeněk Svěrák, kteří se později veřejně národu omluvili, že se za svůj podpis stydí – z důvodů nejistoty jejich dalších působení, obavy zákazu jejich činnosti, protože měli prostě strach o sebe a své nejbližší. Nechci ani přemýšlet, jak bych se já sám v jejich pozici zachoval. Proto je mi jejich přiznání velmi blízké, pravdivé a sympatické. I statečné! Řekli o sobě pravdu takovou, jaká byla – bez přikrašlování a omluv.
Říci pravdu – zvláště tu nepříjemnou těm navrchu – vyžaduje vždy kus hrdinství. I v době svobody. Kam se člověk podívá, spíše se cení poslušnost, podle okolností i tolerování toho špatného. Nemlčet ke zlu, zastat se potřebného bližního, něco pro něj udělat je ale vždy naší povinností.
Jan Suchánek
Vložil(a): Leoš Beran - Pátek, 06.01. 2017 - 14:10:22 (265 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Dnešní titulek odkazuje na někomu nesrozumitelná písmena a skupiny písmen v hlavičce Farního listu. Ano, jde o římskou číslovku 100. Koncem září 2007 (přesně 27. září, přestože v tiráži stojí datum 30. 9.) vyšel poprvé Farní list v této podobě, na které se podíleli Pavel Akrman a Pavel Kusala. Na titulu byly fotografie Martina Kohuta a Johannese Förstera, posledních dvou zahraničních dobrovolníků na jablonecké faře. Šlo vlastně o číslo nulté, takže nynější jubilejní sté vydání (které shodou okolností vychází jako vánoční) je ve skutečnosti 101. Sebechvála smrdí, ale i tak pokorný člověk, jakým byl pedagog Josef Hrbotický, emeritní ředitel obchodní akademie a náš farník, vybízel autory úspěšných řešení, aby se s nimi pochlubili. Zdůvodňoval to zhruba slovy: „Dobré zboží se chválí samo, tak běž a představ to světu.“ Z různých reakcí rovněž víme, že Farní list čtou i lidé, které bychom rozhodně jako své čtenáře nečekali. Aspoň část farníků nás rovněž sama od sebe upozorňuje na informace, události či výročí, která jsou pro zveřejnění vhodná. Nepřerušená řada měsíčních zpravodajů (o prázdninách dvouměsíčních) od nesmělých začátků v roce 2007 dodnes snad dokazuje, že šlo o myšlenku životaschopnou a pro farnost potřebnou. Pouze v několika případech se redakci nepodařilo dokončit zpravodaj ve slibovaný čas před začátkem nového měsíce, ale to nevedlo k celkové rezignaci na vydání příslušného čísla a snad i postupnému rozkladu. Za tento úspěch je třeba pochválit zvláště jedinou dámu v našem kolektivu: Jindra Drábková nám s železnou pravidelností každý měsíc připomíná naše povinnosti při redakční uzávěrce. A nejen to – je to ona, kdo musí naše zpoždění svou prací při sazbě a tisku kompenzovat mnohem větším nasazením. Přestože jsme v začátku vydávání vyjádřili naději, že se nám pro Farní list a zpravodajství ozvou další spolupracovníci, nestalo se tak. A co kdybychom tuto výzvu nyní zopakovali? Za sebe zájemcům mohu říci svoji zkušenost: Pravidelně se věnovat těmto malým a neviditelným (snad i „zákulisním“) věcem je pracné, ale má to smysl. Jak asi všichni cítíme z práce na Farním listu, stále platí: Dodržuj řád a řád tě podrží. Čtenářům děkujeme za věrnost i povzbuzení a vzhůru do další stovky. Za redakční kolektiv Borek Tichý
Vložil(a): Leoš Beran - Čtvrtek, 01.12. 2016 - 08:53:22 (372 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Svoboda je jednou z vlastností našeho trojjediného Boha. Bůh dále tuto svobodu nabízí jako dar člověku. Nebýt nezdravě závislý na někom či něčem mimo nás je velkou hodnotou. Každý ji většinou ocení až zpětně ve chvíli, kdy tuto svobodu ztratí. 
Kromě patologických závislostí typu drogy, alkohol apod. je mnoho závislostí, které souvisí s naším životem, např. ekonomická závislost, pracovní postavení, potřeba společenského uznání, popularita, ale i různé módní a zvykové trendy. Není lehké být nezávislý na pohodlí a všech životních vymoženostech.
Je velmi těžké a často i bolestné být ve svém konání a řečech nezávislý na svém osobním prospěchu. Je někdy těžké měnit své zvyky a rituály, nebýt závislý na svých představách a plánech, když se před nás staví různé situace a výzvy. Přestože se máme snažit dělat vše nejlépe a s cílem dobrého výsledku, měli bychom být nezávislí na skutečném výsledku našeho snažení. Je velkým projevem svobody, pokud se člověk rozhodne pro správnou a pravdivou věc, bez ohledu na to, zda tím něco ztratí. Svoboda znamená i otevřenost změnit svůj názor, přijmout kritiku. Je velkou statečností udělat něco, co není úplně v souladu s právem, ale přesto je to morálně správné.
Je těžké být nezávislý na tom, co si o mě pomyslí ti druzí, vždyť „není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem“. Je těžké projevit svůj názor a zastat se druhého člověka, říci pravdivou, ale nepříjemnou věc jakékoliv autoritě či druhým lidem, zvláště pokud je to proti jejich většinovému názoru. Je mnoho věcí, které jsou legální i společensky obvyklé a tolerované, ale někdy je zapotřebí velké odvahy, oběti, hrdinství, přijetí rizika očerňování a pomluv, někdy i riskování vlastního života nejít s davem a zachovat se odlišně.
Jak je častokrát pohodlnější mlčet ke zlu, nezastat se bližního, neupozornit na bezpráví – zvláště vůči těm slabším a bezbranným, nedělat si zbytečné problémy, častokrát pod
argumentem podřízenosti, poslušnosti či skutečného či zdánlivého dodržování práva. I Bible nám dává radu: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“ (Exodus 23, 2). Proroci Starého zákona i Jan Křtitel v Novém zákoně dokázali říkat nepříjemné pravdy obyčejným lidem i státní a církevní vrchnosti. Co by se stalo, kdyby Ježíš přišel na tento náš svět až v současné době a říkal nám všem společně nebo každému jednotlivě pravdu o našem životě? Někteří lidí se bojí, že bychom jej odsoudili, umlčeli a odstranili podobně jako před dvěma tisíci roky.
Jan Suchánek 
Vložil(a): Borek Tichý - Sobota, 29.10. 2016 - 22:47:00 (309 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
85 článků (9 stránek, 10 článků na stránku)
[ 1 | 2 | 3 ]
Přejít na:
Teplota
Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
13 °C
26.10.2017
Aktuality
Aktuality | Archív aktualit |
26. 10. 2017 - Farní list na listopad ve formátu PDF opět ke stažení zde
02. 10. 2017 - Nedělní hlášení 1. října 2017 – 26. neděle v mezidobí Dnes je 26. neděle v mezidobí. V pondělí je památka sv. andělů strážných, ve středu sv. Františka z Assisi, v sobotu Panny Marie Růžencové. Příští neděle je 27. v mezidobí. Pořad bohoslužeb: dnes odpoledne je poutní mše sv. v Rychnově – ve 14 hodin, pátek je první v měsíci, bude možnost adorace (zapište se prosím na jednotlivé půlhodiny), a také zpovědní den na faře. Upozornění!!! Za týden v neděli 8. října bude dopolední mše sv. výjimečně již v 9 hodin – od 10.15 je zde bohoslužba pro celostátní sjezd evangelické mládeže. Toto propůjčení našeho chrámu je s dovolením našeho otce biskupa.
04. 09. 2017 - Farní list na září ve formátu PDF opět ke stažení zde
26. 06. 2017 - Fotky - Kněžské svěcení Cyrila Tomáše Matějcezde
23. 06. 2017 - Fotky - Biřmování a Boží Tělo 2017zde
22. 06. 2017 - Fotky - požehnání Wallerovy kapličky na Rádle v neděli 19.6.2017zde
05. 09. 2016 - Předběžný rozvrh náboženství pro rok 2016/17 naleznete zde
Počítadlo


Přihlášení do administrace
Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou
Horní náměstí­ 12 466 01 Jablonec nad Nisou
Powered by Copyright © UNITED-NUKE CMS. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.16 sekund
:: fisubsilver shadow phpbb2 style by Daz :: PHP-Nuke theme by coldblooded (www.nukemods.com) ::