Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou  
•   Home  •  Downloads  •  Your Account  •  Forums  •
Nabídka
· Bohoslužby
· Bude
· Bylo

· Oznámení
· Archiv
· Úvodník FL
· Poděkování

· Letní tábory
· Pronájem prostor

· Úmysly
· Historie farnosti
· Verze k tisku

· Fotogalerie
· Soubory ke stažení

· Smíření

· Kontakty
Hledat


Pokročilé vyhledávání
„Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království.“ (Mt 21,31) To jsou Ježíšova slova, ze kterých mrazí a naskakuje husí kůže a vedou člověka
k zamyšlení, jestli není něco zásadního v nepořádku. Nutno dodat, že těmto slovům předchází Ježíšova diskuze s veleknězi a staršími lidu (Mt 21,23–31),
která vrcholí Ježíšovým dotazem, „který ze synů splnil otcovu vůli pracovat na jeho vinici“. Tedy zda ten, který sice nejprve řekl „ano“, ale pak
nikam nešel, či ten, kterému se nejprve nechtělo, pak toho ale litoval a šel pracovat? Jako následné zdůvodnění říká Ježíš, že když přišel Jan Křtitel,
mnoho celníků i nevěstek se obrátilo, litovali svých špatných skutků a změnili svůj život k lepšímu. Proti tomu mnoho lidí, kteří slova Jana Křtitele
slyšeli, svůj život nezměnilo. Nepovažovali se za adresáty Janových slov, neměli podle svého přesvědčení žádné výčitky svědomí ze svých skutků. Mnohdy
se asi považovali za ty jediné pravověrné, kteří jsou ti dokonalí a jejich životní náboženské a církevní rituály a příslušnost k té jediné správné
církvi jsou dostatečnou vstupenkou do Božího království. Výjimečnost židovské tradice, zbudovaný jeruzalemský chrám, mohla a skutečně i vedla
k duchovní pýše mnoha věřících, zejména těch nejvýše postavených, ale i těch na střední úrovni. Dodržování velkého počtu příkazů a zákazů, jejichž
autorem nebyl ani Hospodin ani Mojžíš či jiní proroci, mělo být podle představy židovstva jediným vzorovým řešením správného života.
Svým přátelským a vstřícným vztahem k příslušníkům jiných, nežidovských národů Ježíš naznačuje, že přišel pro všechny a samotné dodržování všech 
rituálů, včetně dobře míněných „ano, věřím…“, není pro něj jediným „hodnoticím kritériem“. Zároveň vůbec neumenšuje význam a hodnotu všech 
náboženských obřadů, svátostí, duchovního života. Ani náhodou – ty ale mají být vztahem, sdílením, „odrazovým můstkem“ a posilou pro praktický život.
Z příkladů oněch celníků a nevěstek je patrné, že Bůh nežádá naši absolutní dokonalost, ale změnu zaměření celého života. Životní program naznačuje
Ježíš na jiném místě: „Milosrdenství chci, a ne oběti.“ (Mt 9,13) Mnohdy musí člověk s úctou „padnout na kolena“, když vidí některé velkorysé dobré 
skutky či celoživotní práci či oběti lidí „nekostelových“ nebo těch, které sám možná považuje za „celníky a nevěstky“. Bylo by smutné či tragické
stanout jednou před Božím soudem s rukama sice čistýma, ale prázdnýma. Slavnosti všech svatých i vzpomínka na všechny věrné zemřelé jsou pro nás 
dobrou pozitivní výzvou. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Sobota, 31.10. 2020 - 19:25:59 (10 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Krásné téma jsem získal při rozhovoru s P. Oldřichem Kolářem a jsem rád, že se o něj mohu podělit. Židovského rabína se ptali, jaká je jeho největší
rada pro náš lidský život. Rabín jim v souladu s Tórou, tedy naším Starým zákonem, sdělil: „Nečiň druhému to, co sám nechceš, aby ostatní činili tobě.“
Což je vlastně Ježíšovo poselství v Novém zákoně. Nemůžeme očekávat, že když se k druhým budeme chovat nevšímavě, že ti druzí to přehlédnou a budou se
k nám automaticky chovat mile (i když naštěstí i toto se stává). Ježíšův – vylepšený – přístup na ten židovský navazuje, neruší jej, ale zdokonaluje jej
a přetváří do aktivní polohy: „Chovejte se k druhým tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám.“
(Mt 7,12) Je velký rozdíl mezi přístupem „druhému nečinit zlo“ a „druhému činit dobro“. Ačkoli např. nevšímavost k druhému může být chápána nejen jako
„nečiním druhému nic zlého“ (podle Starého zákona), ale i „nechovám se k druhému tak vhodně, jak bych měl“ (podle Nového zákona). Kdo by nechtěl, aby se
ten druhý k němu choval mile, mluvil s ním, zajímal se o něj, pomohl mu v nouzi?
Každý sám si většinou uvědomuje své neschopnosti, omezení dané třeba naší otevřenou či uzavřenou povahou, nedokonalosti, taky občas malou odvahu 
zariskovat a něco vykonat či oslovit toho druhého. Často i při nejlepší vůli výsledky naší vstřícnosti vůči druhému nemusí být valné. Ale měla by tam
být ona otevřenost, pohotovost, vidět toho druhého v tom lepším světle. Jako součást našeho světa. Navázání či zahájení jakéhokoli kontaktu je 
nezbytnou vstupní branou pro vzájemnou komunikaci. Mnoha lidem chybí odvaha k tomu, aby sami oslovili druhé. Přesto by často byli rádi, aby se druzí 
k nim chovali aktivněji. 
Je zjevné, že každý aktivní riskuje nezájem, nepochopení či odpor. Může ale také najít pochopení a pozitivní reakci druhé strany. Všechny akce či
chování nesou svá rizika, ne všechny aktivity dopadnou špatně. Zpravidla ještě horší než někde narazit, je vůbec to nezkusit. Nelze čekat, že se 
rázem vše povede, ale může být zřetelný alespoň malý pokrok. Některé projevy mnoha lidí nejsou vůči nám a priori negativní, odmítavé, ale mohou být 
obranné, opatrné. Je dobré nedělat z jedné špatné zkušenosti závěry po zbytek života. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 02.10. 2020 - 22:27:24 (22 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Farní pastorační rada (FPR) pracovala v roce 2019 ve složení: Oldřich Kolář, Josef Peňáz (do 8/2019), Miroslav Tutoky (od 9/2019), Hynek Sladký,
Jiří Louda, Jiří Škoda, Jakub Horák, Marie Chrvalová, Kateřina Blahoutová, Gabriela Bartoníčková, Petra Linková, Renata Svátková.
K jednání se scházela jedenkrát za měsíc mimo období letních prázdnin. Na svých celkem 10 jednáních probírala různá témata a podněty, některé 
i s přesahem do dalších let. Jejich rekapitulace je uvedena v této zprávě za rok 2019. 
V lednu 2019 byly uvedeny do praxe tzv. malé úklidy. Vzhledem k tomu, že kostel nemá k dispozici stálého kostelníka, který by o kostel průběžně
pečoval, bylo třeba zapojit také farníky – dobrovolníky. Ti se zapisují dle svých časových možností do ročního rozpisu, jednou za 14 dní, zpravidla
v sobotu, je tak proveden běžný úklid uvnitř i kolem kostela. Od roku 2019 se začala do Farního listu psát krátká sdělení z jednání FPR.
 V květnu 2019 byla umístěna u vchodu do kostela nová vitrina pro informace o dění ve farnosti i pro informování veřejnosti. Byly obnoveny
a sjednoceny informační cedule o konání bohoslužeb na hlavním vchodu. Modlitby křížové cesty se v postní době rozšířily díky iniciativě farníků
v roce 2019 i do kostela ve Mšeně. V listopadu 2019 bylo Nadačním fondem Jablonecké varhany oficiálně zahájeno restaurování našich varhan
(ukončení 2022), s tím úzce souvisí i stavební obnova a výmalba interiéru kostela. V závěru roku 2019 iniciovala FPR volby do nové pastorační rady
pro další období.
Doporučení a ostatní nerealizované náměty FPR:
– námět na nákup a instalaci vyhřívaných deček do lavic, v roce 2019 se nezrealizoval, důvodem je absence vhodného elektrického připojení
– námět na setkávání rodičů s dětmi jedenkrát za měsíc na faře
– obnovení pěších farních poutí na blízká mariánská místa v našem okolí
– výroba a instalace informační tabulky o názvu a krátké historii kostela na jeho vnější zeď
– často byla diskutována problematika vybírání a předávání darů – nedořešeno
– často byla diskutována podoba tzv. dětských mší, tj. zapojování dětí, součinnost rodičů, jejich zpětná vazba apod.
– zahájení diskuse a příprav na dobu adventní a postní v rámci FPR s dostatečným časovým předstihem např. pro zajištění vhodných lektorů pro 
duchovní obnovu, pro vlastní realizace námětů, pro zapojení dětí i ostatních věřících, apod.
 
Za Farní pastorační radu: O. Kolář, červen 2020 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 03.07. 2020 - 22:05:24 (74 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Poutníci Starého i Nového zákona z Galileje do Jeruzaléma měli na výběr ze tří hlavních tras. Podél Středozemního moře – západní cesta zvaná 
„Via maris“, cesta údolím Jordánu se závěrečným stoupáním z Jericha do Jeruzaléma – východní cesta a dále cesta horami – cesta středem. Poutníci ji
podle historiků mohli zvládnout za 3–4 dny. Obyvatelé střední Galileje, mezi které se počítal i Nazaret, chodili zpravidla tou pro ně nejkratší –
střední cestou přes hory. Nebyla to žádná „vrstevnicová“ cesta, samé „z kopce do kopce“. Jen na počátku přecházeli přes roviny, zejména Jizreelskou
nížinu. Cesta Panny Marie z Nazareta do Jeruzaléma, resp. za tetou Alžbětou do Ajn Karin či do Betléma měla nejméně 135 km. Tedy žádná romantická 
odpolední vycházka kolem přehrady. Dnes je možné zdolat tuto cestu autem asi za dvě hodiny.
Třikrát do roka tuto cestu (včetně cesty zpáteční) museli zvládat i chlapci od 12 let. Chodilo se ve skupinách, na cestách totiž číhali lupiči či 
dravá zvěř, procházelo se samařským územím, které nebylo úplně přátelské, samotný poutník by se vystavoval většímu riziku. V samařských vesnicích
byla možnost získat nocleh. Neexistovalo žádné veřejné osvětlení kolem cest, a když náhle přišla noc, nebylo skutečně nic vidět.
Cestou si poutníci zpívali žalmy, zejména ty poutní, pravidelně se modlili a připomínali si památná místa své historie, kolem kterých procházeli:
např. Jákobovu studnu, nebo Bét-el, kde Abrahám vybudoval oltář Hospodinu, či Betúlie, odkud pocházela Judit, která uťala hlavu asyrskému vojevůdci
Holofrenovi. Nebo rozvaliny Šíla, kde kdysi přebývala schrána smlouvy. Poutníci mohli vidět Jeruzalém na vzdálenost 14 km. Jeruzalém leží vysoko
v horách, téměř 800 metrů nad mořem (Středozemním). Mrtvé moře, které je na blízku, leží ještě o 400 metrů níže pod hladinou toho Středozemního. 
Poutníci museli pravidelně opouštět své domovy a investovat svůj čas, síly, potraviny i peníze, riskovat své majetky, zdraví a životy, aby se dostali
na nábožensky nejvýznamnější místo. Osvědčovali tak duchovní sílu, s jakou pravidelně chodili dlouhá desetiletí vždy tou samou cestou.
Pokud je nám Panna Maria vzorem duchovních ctností, je současně vzorem fyzické zdatnosti. Fyzická zdatnost nebyla tehdy žádná zbytečná nadstavba
nebo zájmová činnost, ale nezbytná výbava k přežití a zvládání každodenních povinností. Druhé tajemství radostného růžence „s kterým jsi, Panno,
svatou Alžbětu navštívila“ bývá právem označováno za desátek poutníků. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Středa, 03.06. 2020 - 13:49:16 (86 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
I přes různá omezení vzájemného styku lidí mezi sebou jsem vděčný za posílenou komunikaci. Jsem člověk, potřebuji mít vztahy s druhými, být ve společenství. Šlo to přes různá komunikační média (telefon, internet), někdy i osobně. Velice mile mne překvapilo, kolik mých známých se přiznalo, že najednou vnímají mnohé věci jinak posunutě (snad k lepšímu). Dříve viděli práci, doma (záměrně nepíši domov), zábavu (ne nejkvalitnější) a to bylo vše. Teď si i všimli, že na jaře kvetou květiny, zelenají se stromy, že máme vJablonci tolik krásných míst, že si doma mohou spolu zahrát nějakou hru, popovídat si atd. Ano, jsme tvorové společenští (cizím slovem) komunikujeme. Ve vyznání víry se modlíme: věřím ve společenství svatých, latinsky communio sanctorum. Schválně používám ten latinský výraz, aby bylo patrné, o čem je to společenství svatých. Ale v katechismu je také připomenuto, že se nejedná pouze o naši úctu ke svatým. Jde o víc i o sdílení duchovních hodnot společenství: ve víře životní poklad, který se rozhojňuje sdílením; ve svátosti svatá pouta, která nás spojují s Kristem i navzájem, zvláště v Eucharistii; v charismatech zvláštní dary Ducha pro věřícího, aby mohl být užitečný; „měli všechno společné“ (Sk 4,32) křesťan je správcem Pánova majetku; a v lásce i sebemenší čin vykonaný s láskou působí na všechny, je to solidárnost s živými i mrtvými (platí to však i naopak, každý hřích škodí celému společenství). Když se na toto podíváme v dnešní době Božího navštívení, proč si nepoložit otázky, které jsou radikální (podstatné): Ano, věřím v Boha, ale věřím i Bohu, že to má vše ve své moci? Dovedu o víře a důvěře mluvit s ostatními i dnes? Jsem vděčný za svátosti, zvláště za Eucharistii, když máme ještě určitá omezení? Jak to bude v budoucnu? Uvědomuji si svá charismata dary pro církev, pro společenství všech? Která to jsou? Zjistil jsem, co je i v majetkovém ohledu pro mne podstatné, zdali opravdu potřebuji tolik věcí? Miluji (i na vzdálenost 2 metrů a více)? Možná jsou to v dnešní době otřepané fráze. Možná ale ne. Že Bůh je, na tom nic nezměníme. Vždy ale lze měnit to, co je jedno znejkřehčích jsoucen. To je VZTAH. Každý vztah. Ten se dá nejen mezi lidmi zničit i jediným slovem. Avšak v náročných podmínkách se dá o to více posílit a upevnit. Každá krize je zároveň nevšední příležitostí. Na Andělském hradě v Římě je socha sv. Michaela archanděla, který schovává svůj meč. Tak jej dle tradice viděl papež sv.Řehoř Veliký, když vedl procesí na odvrácení morové rány ve Věčném městě. Podle starého kalendáře měl právě archanděl Michael (krom zářijového) ještě jeden svátek, a to 8. května. Ten den byl i druhý svátek sv. Mikuláše. Dnes si v tento den připomínáme Pannu Marii jako prostřednici všech milostí. Radúz Drozen
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Sobota, 02.05. 2020 - 22:35:50 (104 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Těmito slovy apoštol Petr třikrát veřejně zapřel svého Mistra, s kterým tři roky chodil a naslouchal jeho podobenstvím, viděl na vlastní oči jeho zázraky. Pokud si je někdo natolik jistý, že jemu by se to za žádných okolností stát nemohlo, ať si po pravdě odpoví aspoň na otázku, zda by byl schopen po Ježíšově zatčení projít v noci strážemi a dostat se až na nádvoří veleknězova paláce. A to zvláště potom, co několik málo hodin před tím se s mečem vzepřel ozbrojené moci, která nepochybně byla v převaze, a dokonce poranil veleknězova sluhu. To vše rozhodně vyžadovalo velkou odvahu. Z kontextu je zřejmé, že Petr musel u ohně s okolostojícími hovořit, jinak by nepoznali jeho galilejský přízvuk. Lze se domnívat, že u ohně stál už delší dobu, byla mu zima, jeho počáteční ostražitost asi polevila. Neštěstí Petrova zapření je asi v tom, že nebyl na takovou otázku vůbec připraven, nečekal ji, popadla ho najednou hrůza z možných následků a propadl stresu a zmatku. Určitě by mohl viset na kříži vedle Ježíše. Když onoho večera přede všemi téměř chvástavě prohlašoval, že „půjde s Ježíšem do vězení i na smrt“, říkal to ve stavu, kdy apoštoly nic neohrožovalo, byli v domácím prostředí mezi sebou a vzájemně se (před sebou) ujišťovali svou loajalitou k Ježíši. Skoro to mohlo vypadat, že se apoštolové vzájemně trumfovali, kdo je větší kabrňák. Scházela jim nejen pokora, ale i pozornost a ochota slyšet, porozumět. Úplně marně jim Ježíš říkal předem o svém utrpení a smrti. Apoštolové byli zahleděni jen do svých představ, nebyli schopni strávit takovou nepředstavitelnou věc. Absolutně o této možnosti nepřemýšleli, nediskutovali vytěsnili ji. Pokud někdo dává někomu nějaký slib nebo přijímá závazek, měl by se hodně zamyslet nad jeho obsahem a za jakých nyní nepředstavitelných okolností jej možná bude muset splnit. Petrův příklad nám budiž varováním před příliš sebejistou vírou, která spoléhá jen sama na sebe a nepotřebuje pomoc Boží. Je varováním před vírou, která potřebuje, aby byla vidět před ostatními a aby se s ostatními mohla porovnávat. Skutečnost, že evangelista zapsal tuto událost, svědčí o tom, že pravda i radostná zvěst byla víc než snaha o neposkvrněný obraz prvního papeže církve. Žádný pád nemůže být tak hluboký, aby jej Bůh nedokázal při upřímné lítosti odpustit.  Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 03.04. 2020 - 21:51:09 (113 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
P. Ladislav Heryán vyprávěl na své přednášce při duchovní obnově ve Vratislavicích v pátek a sobotu 7. a 8. února 2020 smutný příběh jedné paní, která 
si ve svých osmdesáti letech zlomila nohu a skončila v nemocnici. A protože byla neděle, poslala svého syna, aby se pozeptal kněze, zda náhodou nemá
těžký hřích, když nebude v neděli na mši svaté. „Ta paní má osmdesát let Boha za policajta, který jen kontroluje dodržování všech předpisů.“ Paní
nepochybně brala své závazky k Bohu naprosto vážně (což je dobře) a měla obavy, jak bude Bůh hodnotit její nepřítomnost na nedělní bohoslužbě. Bohužel
si nedovedla sama zhodnotit svoji situaci a odpovědnost či zavinění za naprosto pochopitelnou a tedy omluvitelnou neúčast. Trpce je možno se pousmát, 
že paní je i ve svých osmdesáti letech stále dítětem, které si neumí takovou otázku samo odpovědět.
Je smutné, že dodržování všech přikázání mělo pro milou paní větší význam než osobní vztah s Bohem. Paní byla takto asi vychována v hodinách 
náboženství, i její katecheté byli asi takto vyškoleni. A paní asi ve svém životě nedospěla k víře bez příkazů. Bohužel množství oněch formálních
dodržování či naivních představ o „zbožném životě“ je možno vidět kolem sebe i na sobě bezpočet. Veškeré předpisy, počínaje Desaterem, je nutno
chápat nikoli jako soubor příkazů a zákazů, ale jako vážně míněná doporučení k dobrému (a šťastnému) životu s Bohem. Ježíš k tomu sám říká:
„Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit.“ (Mt 5,17)
Vždy v historii náboženství byly významné skupiny lidí, kteří se domnívali, že samotné dodržování příkazů a zákazů je zaručenou vstupenkou do věčného
života s Bohem. „Chození do kostela“ navíc nelze považovat za nějakou zásluhu. Když si přátelé a kamarádi chodí společně zasportovat či posedět a
popovídat v cukrárně u kávy či u piva v hospodě, rovněž svá setkání nepovažují za povinnost/závazek. Určitě se na svá setkání těší a užívají si je.
Zamilovaný mladík taky hledá každou chvíli, aby mohl být se svou milou a nepovažuje to za žádnou zásluhu. Milující muž plní své rodinné povinnosti 
nikoli proto, že jsou někde někým nařízeny, ale proto, že je to prostě potřebné. Voják, který slouží z přesvědčení, má větší motivaci bojovat či se
obětovat pro vlast než žoldák, který slouží jen pro peníze. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Neděle, 01.03. 2020 - 00:24:10 (116 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Není záměrem tohoto úvodníku zabývat se historií této lodi a příčinami její katastrofy. Námětem úvodníku je lidská představa či reklamní slogan, že
ona loď byla prostě nepotopitelná, nikdo na její palubě se nemusel (a to z dobrých důvodů) obávat o svou bezpečnost. V podobné představě mne napadla
myšlenka, s jakou samozřejmostí někdy přijímáme vše, co je součástí našeho života: že (stále) žijeme a dožili jsme se určitého věku, žijeme v míru,
žijeme v prostředí víry ve vztahu s Bohem, prožíváme naše vztahy v rodině i okolí, máme většinou přiměřené zdraví, bydlení a prostředí, ve kterém
žijeme, zaměstnání a finanční zabezpečení, s čím jsme v rámci možností více či méně spokojení. A hlavně předpokládáme, že to všechno bude přiměřeně
pokračovat dále, v ideálním případě se bude zlepšovat, v krajním případě se nebude moc zhoršovat. Ale rozhodně předpokládáme, že se nám v brzké
budoucnosti nemůže stát nic špatného. 
Zkušenost v okolí nás opakovaně poučuje, že nic v životě není nebo nemusí být trvalé, že změny, a to i ty nemilé, přicházejí někdy postupně, ale někdy
i skokem a nenadále. Žádný člověk nemá pevně v moci svůj život. Nic na světě netrvá věčně, neexistuje žádný nárok na to, aby se vždy a vše dařilo.
Vše je pomíjivé, jak praví kniha Kazatel. Velká část věcí se nedá opakovat, vzít zpět, udělat jinak. Lze být jen pozornější ke znamením doby a ke 
svému okolí. I na palubě Titaniku mohla být posádka vnímavější a reagovat včas na výjimečnost situace. Pokud dnes člověk něco neudělá, zpravidla
nikdo jiný to za něj neudělá a později už bude pozdě. Velké i malé věci může každý z nás konat, pokud vidí jejich potřebnost a přijme výzvu. Jsme
součástí velkého příběhu a můžeme činit věci, které se mohou zdát malé či nevýznamné.
Za vše dobré je třeba děkovat. Můžeme věřit, že i to špatné má nějaký smysl a musíme to přijmout. Není určitě jenom naší zásluhou, pokud se nám 
všemožně daří a vše funguje, jak má (člověče, přičiň se, Bůh ti pomůže). Je zjevné, že čas, který je před námi, nedokážeme sami určit, možná si ho
případným nezdravým životem dokážeme zkrátit, ale ne prodloužit. Nikdo nám nemůže garantovat, že můžeme počítat s dalšími 60, 40 či 20 roky života,
jakkoli to podle průměrných roků dožití může statisticky vycházet. Čím je člověk starší, tím více ale může vidět, jak jeho život i přes všemožné 
pády, těžkosti, ztráty a bloudění vytváří ucelený příběh. A Bůh v tom příběhu člověka vzdělává a vede k sobě. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 31.01. 2020 - 23:05:55 (116 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Asi několik desetiletí jsem si vždy při litaniích k českým národním patronům kladl mžikovou otázku: „Kdo je to ten svatý Zikmund, kterého prosíme 
o přímluvu?“ Navíc, když se onen Zikmund dostal i do Svatováclavského chorálu. Nabízela se vždy myšlenka, jestli nemá něco společného s českým a 
uherským králem a římským císařem Zikmundem (zvaným „liška ryšavá“), synem českého krále a římského císaře Karla IV. Tato hypotéza byla vždy zavržena 
ještě před vzýváním dalších patronů – Kosmy a Damiána. Teprve nedávno jsem se konečně přinutil, zjistit si o svatém Zikmundovi alespoň něco. Výše
zmíněnou hypotézu s králem Zikmundem nelze kupodivu zavrhnout. Nejedná se ale o totožné osoby: král a císař Zikmund (1368–1437) skutečně není oním
svatým. Otec Karel IV. pojmenoval tímto jménem svého syna narozeného z Alžběty Pomořanské. 
Svatý Zikmund žil v 6. století a stal se králem v Burgundsku (dnešní Francie). V důsledku rodinných intrik nechal Zikmund zavraždit svého syna 
(namluvili králi, že jej syn chce svrhnout). Zikmund hluboce litoval svého zlého činu. Sousední francký král, otec Zikmundovy manželky, jejíž syna 
nechal král zavraždit, vyhlásil Burgundsku válku a Zikmunda porazil. Král Zikmund činil pokání a v mnišském oděvu odešel i s rodinou do kláštera 
svatého Mořice, který založil. Jeho úkryt byl ale vyzrazen a francký král dal Zikmunda s celou rodinou roku 524 zavraždit a vhodit do staré studny.
Zde těla ležela tři roky. Tragická smrt Zikmundova smazala u vrstevníků jeho krutý čin a zdála se jim dokonalým zadostiučiněním. Lidmi byl považován 
za krále, který činil pokání. Opat kláštera sv. Mořice získal dovolení přenést ostatky Zikmunda a jeho rodiny ze studny do svého kláštera. Toto první
přenesení Zikmundových ostatků představovalo podle tehdejších zvyklostí jeho svatořečení. 
V roce 1366 byl svatý Zikmund vyhlášen za českého zemského patrona. Karel IV., který část svého mládí pobýval ve Francii a zde se jistě s životopisem
světce seznámil, nechal část ostatků svatého Zikmunda z kláštera sv. Mořice vyzvednout a dopravit do Prahy do chrámu svatého Víta. Svatý Zikmund je
patronem proti horečce. 
Trvalé vzdělávání ve víře má být naší přirozeností. Původně jsem chtěl na tomto místě použít označení „povinnost“, ale to se mi jeví málo vystihující.
Považovat za povinnost něco, co nás obohacuje, rozvíjí a dává nám dobrý příklad, by byla devalvace této činnosti. Někteří duchovní vůdci právem 
považují poctivé studium jako formu modlitby.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Úterý, 03.12. 2019 - 10:54:18 (138 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Je to velmi užívaná omluva, spíše výmluva. Pokud vím, že dělám něco, co bych dělat neměl (či nedělám něco, co bych měl), ale vím, že mnoho jiných lidí
či někdo známý to taky dělá (nedělá), je to zdánlivě velmi „praktická“ výmluva. Proč bych měl být jiný či lepší než ten druhý? Je pochopitelné, že
většina lidí se snaží od těch druhých příliš neodlišovat, a pokud ano, tak z velmi silných či obhajitelných důvodů. V extrémních případech je ona
výmluva „ten druhý taky“ holý nesmysl. Přece pokud někdo krade, vraždí, lže, neznamená to, že my můžeme taky. A taky že je jistě neméně lidí, kteří
nekradou, nevraždí a nelžou, ty musíme vzít rovněž v potaz a z těchto lidí si vzít příklad.
Trochu jiná situace je, pokud se jedná o skutky či jednání, které nejsou tolik vyhrocené. Oni ti svatí a spravedliví mohou být nejen vzorem
k následování, ale i naším špatným svědomím. Každý z nás je plně odpovědný za svůj život. Nemůžeme navíc vědět, co vše stojí za činem druhého, který
se nám nepozdává a na který se chceme „vymlouvat“. Odpovědnosti za rozlišování našeho jednání nás nikdo nezbaví. Vymlouvat se sám před sebou, před
druhým, či dokonce před Bohem, že sice vím, že něco se dělat nemá, ale já to přesto dělám, protože to dělá ten druhý, je vlastně souhlas se špatným
konáním toho druhého, a to souhlas nejen slovem, ale skutkem. Naši odpovědnost za špatnost tak přehazujeme na někoho jiného. Místo aby se špatné činy
počtem zmenšovaly, tak se násobí a stávají se společenskou normou. Jako by se člověk namísto spoléhání na své svědomí a úsudek snažil napodobovat ty
druhé. Hraničí to s nedospělostí, alespoň s tou duchovní.
Neměli bychom chtít být v našem životě jen průměrní a splývající s ostatními, zvláště pokud nám svědomí říká, že lze něco udělat jinak a lépe. Pokud
vůbec se s někým porovnávat, tak určitě s těmi lepšími. A to si je ještě nesmíme idealizovat, protože i oni měli svůj vývoj, i oni padali a hledali,
nebyli vždy tak dokonalí, jaké si je představujeme či jací jsou nám předkládáni. Dávat dobrý příklad je ale naší povinností. Je totiž současně zjevné,
že lidé nedospělí, děti, mládež, hledající, bloudící i jiní usuzují o církvi i křesťanství právě podle chování jejích členů. Sami nevíme, kolik lidí
nás sleduje a z našeho příkladu usuzuje nejen o pravdivosti naši víry, ale vůbec o „předmětu“ naší víry, tedy samotném Bohu. Sám Ježíš říká: „Kdo by
svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ (Marek 9,42)
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 04.11. 2019 - 09:52:23 (142 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
115 článků (12 stránek, 10 článků na stránku)
[ 1 | 2 | 3 ]
Přejít na:
Teplota
Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
15 °C
4.10.2020
Aktuality
Aktuality | Archív aktualit |
27. 11. 2020 - Farní list na prosinec ve formátu PDF je ke stažení zde.
25. 03. 2019 - Aktuální informace k jabloneckým varhanám a přípravě jejich opravy najdete zde.
26. 06. 2017 - Fotky - Kněžské svěcení Cyrila Tomáše Matějce zde
23. 06. 2017 - Fotky - Biřmování a Boží Tělo 2017 zde
22. 06. 2017 - Fotky - požehnání Wallerovy kapličky na Rádle v neděli 19. 6. 2017 zde
05. 09. 2016 - Předběžný rozvrh náboženství pro rok 2016/17 naleznete zde.
08. 06. 2011 - Zde si můžete stáhnout seznam knih, které jsou k dispozici ve farní knihovně.
Počítadlo


Přihlášení do administrace
Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou
Horní náměstí­ 12 466 01 Jablonec nad Nisou
Powered by Copyright © UNITED-NUKE CMS. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.67 sekund
:: fisubsilver shadow phpbb2 style by Daz :: PHP-Nuke theme by coldblooded (www.nukemods.com) ::