Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou  
•   Home  •  Downloads  •  Your Account  •  Forums  •
Nabídka
· Bohoslužby
· Bude
· Bylo

· Oznámení
· Archiv
· Úvodník FL
· Poděkování

· Letní tábory
· Pronájem prostor

· Úmysly
· Historie farnosti
· Verze k tisku

· Fotogalerie
· Soubory ke stažení

· Smíření

· Kontakty a účty
Hledat


Pokročilé vyhledávání
„Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ (Lk 23,40–41). Těmito slovy reaguje lotr na kříži po Ježíšově pravici (podle tradice svatý Dismas) na rouhavá slova svého kumpána ukřižovaného po Ježíšově  levici.
Oba lotry, a to ani toho po pravici, si nesmíme nijak idealizovat. Nebyly to žádné justiční omyly či dokonce justiční vraždy, jak se to v případě Dismase snažily vysvětlit některé legendy. Byli to vrazi, vzbouřenci proti režimu, kteří se neštítili vztáhnout ruku ani na své soukmenovce. Kriminálníci, kteří žili na úkor druhých, po kterých pátrali vojáci, protože narušovali přiměřený pořádek nutný pro chod země.
Ale ten jeden zjevně nebyl až tak zkažený, aby nevěděl, kde je pravda, spravedlnost. Ještě si na to zlo a násilí, které páchal, nezvykl a neztotožnil se s ním zcela. Taková nezkaženost má i nás vést k tomu, abychom při zpytování svědomí pravdivě zkoumali své skutky a zvažovali, jak je asi vidí Bůh. Právě tato nezkaženost, o které často hovoří i papež František, byla klíčem k jeho záchraně. Přiznal, že on byl soudem odsouzen spravedlivě, uznal svou vinu a přijal trest. Tedy přesně podle slov Písma, odsoudil sám sebe, nevymlouval se, nehledal polehčující okolnosti. Věděl, že se blíží jeho konec a v mukách kříže se navíc nejen zastal Ježíše, ale i vyznal jeho božství. Podobně jako setník pod křížem viděl, že Ježíš na kříži trpí, ale úplně jinak než jiní lidé: nikoho neproklíná, naopak se za své trýznitele modlí. I v takové chvíli je možné ucítit dotek Boha, a to vedlo k oné nepředstavitelné prosbě: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ (Lk 23,42).
Možná někdo řekne, že to byla drzost, opovážlivost, aby o něco takového zločinec žádal. Ale od Boha můžeme žádat cokoli, i velké věci, hlavně ty správné, vedoucí ke spáse, ke službě jiným, k vlastnímu růstu. Možná, že někdy žádáme zbytečně málo a nemáme odvahu žádat víc. Každý má možnost obrátit se a být spasen. Věřím, že i pro trpícího Ježíše bylo úlevou, když na kříži zachránil další lidskou duši od věčné záhuby. I v poslední chvíli. A navíc s okamžitou vstupenkou do nebe. Kolik z nás by bylo tak milosrdných jako Bůh?
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Úterý, 30.03. 2021 - 08:51:47 (9 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Nemůžu zapomenout na pěknou myšlenku z filmu „Konec velké epochy“ z roku 1965. Jedná se o tzv. „trezorový film“, tedy natočený v Československu v době politického uvolňování před rokem 1968, který byl následně cenzurními orgány zapovězen k promítání a v době normalizace uložen do „trezoru“. Jedná se o fiktivní příběh, film ale de facto předznamenal okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a zobrazoval typické reakce všech možných profesních a charakterových skupin lidí na nově vzniklou situaci, kdy celou naši Zeměkouli obsadili Marťani.
Herec Martin Růžek, který ve filmu hrál profesora matematiky, odpovídal na otázku kolegy filozofa, čemu vlastně v životě nejvíc věří, a co je pro něj v této kritické situaci nejsilnější oporou. Pan filozof logicky předpokládal, že u profesora matematiky bude tou životní oporou právě jeho matematika. Profesor matematiky ale překrásně vysvětlil, že kdyby měla pravdu pouze matematika, on sám už by nebyl mezi živými. Profesor byl totiž během 2. světové války odveden do koncentračního – asi vyhlazovacího tábora. A jako matematik si dokázal spočítat, jak dlouhou dobu vydrží naživu, při bídných energetických přídělech denní stravy, při denní pracovní zátěži a potřebě energie. „Jeho matematika“ naštěstí neměla pravdu, protože vůle k přežití byla silnější.
„Kde je vůle, tam je i cesta“, říká přísloví. Vůle a vytrvalost jsou mnohdy více než nadání a talent. Kdo skutečně chce něco dokázat, změnit, změnit sama sebe, něčeho dosáhnout a „ve dne, v noci“ o tom přemýšlí, zkouší, věří, ptá se, studuje, po chybných pokusech začíná opět znova a nevzdává se a je plný naděje, ten zpravidla po čase dosáhne kýženého cíle. Nemusí se sice jednat o provedení geniálního mistra světové úrovně, ale o vlastní originální a dostatečné řešení.
Ono ponaučení platí i pro náš praktický duchovní život. Každý člověk dochází k poznání, že sám sebe nedokáže v danou chvíli najednou a trvale změnit. Při zpytování svědomí sice opravdově lituje všeho špatného, co spáchal (nebo zanedbal), ale nevěří ve svou schopnost nápravy (parafrázováno slovy „lituji upřímně svých hříchů a slibuji, že se bohužel nezměním“). Ve skutečnosti už jen naše upřímná ochota a snaha se alespoň v bezprostřední chvíli, kdy daná věc, situace, člověk, pokušení, … přichází, zachovat se jinak, lépe, aktivněji, vstřícněji, … může stát tím prvním krůčkem na dlouhé cestě změn a cesty k lepšímu.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 01.03. 2021 - 20:42:23 (20 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Říká se, že ďábel je skryt v detailu. I ty nejlepší úmysly mohou být pokaženy či dokonce zvráceny na ruby (a to  záměrně či neúmyslně), pokud není vše domyšleno a dopracováno až do konce, do těch nejmenších detailů. Věci, které zdálky vidíme jako jasné a jednoduché, se při větším přiblížení stávají nejasnými, komplikovanými, náročnými na pochopení i vysvětlení. Zpravidla jen ten, kdo se musí do dané oblasti zhluboka ponořit, protože ji potřebuje aplikovat, musí ji plně pochopit a poznat všechna různá zákoutí. A to po svém způsobu, vlastními slovy. Většinou takové „ponoření“ představuje delší časovou námahu, studium, dotazy, přemýšlení. Bláhové jsou různé „knížecí rady“, že „to přece není žádný problém“. 
Plné pochopení předpokládá, že člověk je nejprve schopen vysvětlit určitou věc sám sobě, což je nezbytný první krok. Dalším stupněm může být schopnost vysvětlit tuto věc někomu, kdo má zájem a snahu daný problém pochopit a má   k nám důvěru a předporozumění. Horší je snažit se toto vysvětlit někomu, kdo se v dané věci orientuje, ale má na věc jiný názor, či dokonce disponuje určitou rozhodovací autoritou. Tedy kdo se chce přít s odborníkem, musí problematiku  skutečně ovládat do velké hloubky. Navíc musí mít schopnost porozumění a pochopení svého oponenta a k tomu ještě dobré vyjadřovací i přesvědčovací schopnosti.
Kdo se chce plně soustředit na určitou věc (nemusí to být jen práce, třeba i studium), musí zapomenout všechny nesouvisející věci. Tedy neřešit více záležitostí současně, neskákat z problému do problému, jakkoli je to někdy nutné; takové skákání bývá většinou zdrojem nemála chyb či nepochopení. Odborníci a lidé, kteří byli a jsou druhými  v mnoha oborech považováni za úspěšné, říkají, že v potřebnou chvíli zapomněli nejen na všechny vedlejší myšlenky, ale i na vidinu úspěchu, zvýšení platu, složení zkoušky, ... a plně se ponořili do svého problému. Často v dnešní uspěchané době chybí mnoha lidem schopnost soustředit se na cokoli.
Schopnost soustředění se na aktuální okamžik je vůbec jednou z duchovních rad, nemá smysl stále se vracet do minulosti, tu už nezměníme, ani žít budoucností, ta ještě nenastala. Schopnost plně se koncentrovat v danou chvíli na jedinou věc, problém, úkol, člověka, patří k velkým darům, na nichž ovšem může každý sám zapracovat. Plnění pracovních a jiných povinností i využívání přijatých hřiven je součástí našich povinností i před Bohem.
Jan Suchánek

Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Sobota, 30.01. 2021 - 15:20:34 (34 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)

Téma týdne modliteb:

„Zůstaňte v mé lásce, a ponesete hojné ovoce“ (srov. J 15,5-9)

neděle 17. ledna

V jednotlivých církvích„Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás“ (J 15,16a)

pondělí 18. ledna v 18 hodin

Českobratrská církev evangelická,
modlitebna, Pod Baštou 10
„Zůstaňte ve mně, a já ve vás“ (J 15,4a)

úterý 19. ledna v 18 hodin

Církev římskokatolická,
kostel Nejsvětější Trojice, U Kostela, Mšeno
„Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás“ (srov. J 15,12b)

středa 20. ledna v 18 hodin

Církev bratrská,
modlitebna Smetanova ul. 26
„Už vás nenazývám služebníky … Nazval jsem vás přáteli“  (J 15,15)

čtvrtek 21. ledna v 18 hodin

Církev starokatolická, kostel Povýšení sv. Kříže, nám. Boženy Němcové
„Vy jste již čisti pro slovo …“ (J 15,3)

pátek 22. ledna v 18 hodin

Církev československá husitská,
kostel Dr. Farského, nám. Dr. Farského
„Jděte a neste ovoce, které zůstane“ (srov. J 15,16b)

sobota 23. ledna v 18 hodin

Církev adventistů sedmého dne,
modlitebna ul. Petra Bezruče 61
„Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti“ (J 15,5a)

neděle 24. ledna

V jednotlivých církvích„Aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná“
(J 15,11)
  
Vyzýváme farníky, aby se těchto ekumenických modliteb
za jednotu křesťanů dle svých možností zúčastnili.
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 01.01. 2021 - 10:24:21 (53 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Na dvou místech v evangeliích je použito toto urážející a neuctivé oslovení. Nejprve jej používá Jan Křtitel vůči farizeům a saduceům, kteří k němu 
přicházejí k Jordánu (Mt 3,7–10). A pak sám Ježíš ve své dlouhé řeči k farizeům a zákoníkům (Mt 23,26–36). Velmi drsné a nečekané oslovení. Asi ještě
chápeme, když je Ježíš použil vůči farizeům a zákoníkům, kteří si z náboženství udělali nástroj pro svou intelektuální a morální nadřazenost a cítili
se zbožní, dokonalí, vážení, lepší než všichni ostatní, kteří už vlastně žádné hříchy nemají a Boha téměř nepotřebují, protože všechny povinnosti si
vzorně plní. Dalo by se říct, že Ježíšova slova byla sice pravdivá, ale zato necitlivá, tvrdá, nevhodně veřejná, nelaskavá, možná i zbytečná, protože
šance, že by se někdo z oslovených změnil, byla asi jen teoretická. Skoro by se dalo říct, že to bylo proti všem doporučovaným zásadám, které platí
pro případy poukazování na nějaký problém bližního.
Ale proč použil stejná slova i Jan Křtitel v podobné situaci, když za ním farizeové a saduceové dobrovolně přišli k Jordánu, i když asi ne s úmyslem 
své vnitřní proměny? Možná přišli jen, že Jan vypadal hodně exoticky, jeho slova měla váhu, proto asi přišli zkontrolovat situaci. Asi zde byla větší
šance, že dotyční změní své smýšlení. Tvrdá slova Jana Křtitele, pokud padla na úrodnou půdu, měla určitě větší šanci někoho změnit než možná korektní
a uctivé upozornění. Občas člověk potřebuje, aby s ním něco otřáslo. Buď se ještě více zatvrdí, nebo bude uvažovat o změně.
Přitom Ježíš i Jan adresují svá slova duchovní elitě a výkvětu národa, vzdělaným učitelům, teologům (a samotné vrchnosti), lidem, kteří se mohou
účinně bránit. Vystoupit s takovými slovy vyžadovalo velkou osobní statečnost. Není jednoduché přijmout výtku, kritiku, upozornění na nějakou chybu,
hřích. Je ale i povinností říct druhému, když koná nějakou nepravost, zvláště když třeba ubližuje bezbranným, dětem, ženám, starým, chudým, abychom
nebyli pasivními spoluviníky. Není to na obou stranách psychologicky příjemné. Je tolik lákavé být s každým zadobře, vzájemně si notovat, nemít s nikým
žádné rozepře. Určitě je známkou pokory přijetí nějaké výtky. Jeden svatý na otázku, zda by chtěl vidět Ježíše, odvětil, že by chtěl hlavně vidět
své skutečné hříchy. Klíčové Janovo doporučení je: „Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.“
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 30.11. 2020 - 17:40:55 (55 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
„Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království.“ (Mt 21,31) To jsou Ježíšova slova, ze kterých mrazí a naskakuje husí kůže a vedou člověka
k zamyšlení, jestli není něco zásadního v nepořádku. Nutno dodat, že těmto slovům předchází Ježíšova diskuze s veleknězi a staršími lidu (Mt 21,23–31),
která vrcholí Ježíšovým dotazem, „který ze synů splnil otcovu vůli pracovat na jeho vinici“. Tedy zda ten, který sice nejprve řekl „ano“, ale pak
nikam nešel, či ten, kterému se nejprve nechtělo, pak toho ale litoval a šel pracovat? Jako následné zdůvodnění říká Ježíš, že když přišel Jan Křtitel,
mnoho celníků i nevěstek se obrátilo, litovali svých špatných skutků a změnili svůj život k lepšímu. Proti tomu mnoho lidí, kteří slova Jana Křtitele
slyšeli, svůj život nezměnilo. Nepovažovali se za adresáty Janových slov, neměli podle svého přesvědčení žádné výčitky svědomí ze svých skutků. Mnohdy
se asi považovali za ty jediné pravověrné, kteří jsou ti dokonalí a jejich životní náboženské a církevní rituály a příslušnost k té jediné správné
církvi jsou dostatečnou vstupenkou do Božího království. Výjimečnost židovské tradice, zbudovaný jeruzalemský chrám, mohla a skutečně i vedla
k duchovní pýše mnoha věřících, zejména těch nejvýše postavených, ale i těch na střední úrovni. Dodržování velkého počtu příkazů a zákazů, jejichž
autorem nebyl ani Hospodin ani Mojžíš či jiní proroci, mělo být podle představy židovstva jediným vzorovým řešením správného života.
Svým přátelským a vstřícným vztahem k příslušníkům jiných, nežidovských národů Ježíš naznačuje, že přišel pro všechny a samotné dodržování všech 
rituálů, včetně dobře míněných „ano, věřím…“, není pro něj jediným „hodnoticím kritériem“. Zároveň vůbec neumenšuje význam a hodnotu všech 
náboženských obřadů, svátostí, duchovního života. Ani náhodou – ty ale mají být vztahem, sdílením, „odrazovým můstkem“ a posilou pro praktický život.
Z příkladů oněch celníků a nevěstek je patrné, že Bůh nežádá naši absolutní dokonalost, ale změnu zaměření celého života. Životní program naznačuje
Ježíš na jiném místě: „Milosrdenství chci, a ne oběti.“ (Mt 9,13) Mnohdy musí člověk s úctou „padnout na kolena“, když vidí některé velkorysé dobré 
skutky či celoživotní práci či oběti lidí „nekostelových“ nebo těch, které sám možná považuje za „celníky a nevěstky“. Bylo by smutné či tragické
stanout jednou před Božím soudem s rukama sice čistýma, ale prázdnýma. Slavnosti všech svatých i vzpomínka na všechny věrné zemřelé jsou pro nás 
dobrou pozitivní výzvou. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Sobota, 31.10. 2020 - 19:25:59 (63 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Krásné téma jsem získal při rozhovoru s P. Oldřichem Kolářem a jsem rád, že se o něj mohu podělit. Židovského rabína se ptali, jaká je jeho největší
rada pro náš lidský život. Rabín jim v souladu s Tórou, tedy naším Starým zákonem, sdělil: „Nečiň druhému to, co sám nechceš, aby ostatní činili tobě.“
Což je vlastně Ježíšovo poselství v Novém zákoně. Nemůžeme očekávat, že když se k druhým budeme chovat nevšímavě, že ti druzí to přehlédnou a budou se
k nám automaticky chovat mile (i když naštěstí i toto se stává). Ježíšův – vylepšený – přístup na ten židovský navazuje, neruší jej, ale zdokonaluje jej
a přetváří do aktivní polohy: „Chovejte se k druhým tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám.“
(Mt 7,12) Je velký rozdíl mezi přístupem „druhému nečinit zlo“ a „druhému činit dobro“. Ačkoli např. nevšímavost k druhému může být chápána nejen jako
„nečiním druhému nic zlého“ (podle Starého zákona), ale i „nechovám se k druhému tak vhodně, jak bych měl“ (podle Nového zákona). Kdo by nechtěl, aby se
ten druhý k němu choval mile, mluvil s ním, zajímal se o něj, pomohl mu v nouzi?
Každý sám si většinou uvědomuje své neschopnosti, omezení dané třeba naší otevřenou či uzavřenou povahou, nedokonalosti, taky občas malou odvahu 
zariskovat a něco vykonat či oslovit toho druhého. Často i při nejlepší vůli výsledky naší vstřícnosti vůči druhému nemusí být valné. Ale měla by tam
být ona otevřenost, pohotovost, vidět toho druhého v tom lepším světle. Jako součást našeho světa. Navázání či zahájení jakéhokoli kontaktu je 
nezbytnou vstupní branou pro vzájemnou komunikaci. Mnoha lidem chybí odvaha k tomu, aby sami oslovili druhé. Přesto by často byli rádi, aby se druzí 
k nim chovali aktivněji. 
Je zjevné, že každý aktivní riskuje nezájem, nepochopení či odpor. Může ale také najít pochopení a pozitivní reakci druhé strany. Všechny akce či
chování nesou svá rizika, ne všechny aktivity dopadnou špatně. Zpravidla ještě horší než někde narazit, je vůbec to nezkusit. Nelze čekat, že se 
rázem vše povede, ale může být zřetelný alespoň malý pokrok. Některé projevy mnoha lidí nejsou vůči nám a priori negativní, odmítavé, ale mohou být 
obranné, opatrné. Je dobré nedělat z jedné špatné zkušenosti závěry po zbytek života. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 02.10. 2020 - 22:27:24 (87 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Farní pastorační rada (FPR) pracovala v roce 2019 ve složení: Oldřich Kolář, Josef Peňáz (do 8/2019), Miroslav Tutoky (od 9/2019), Hynek Sladký,
Jiří Louda, Jiří Škoda, Jakub Horák, Marie Chrvalová, Kateřina Blahoutová, Gabriela Bartoníčková, Petra Linková, Renata Svátková.
K jednání se scházela jedenkrát za měsíc mimo období letních prázdnin. Na svých celkem 10 jednáních probírala různá témata a podněty, některé 
i s přesahem do dalších let. Jejich rekapitulace je uvedena v této zprávě za rok 2019. 
V lednu 2019 byly uvedeny do praxe tzv. malé úklidy. Vzhledem k tomu, že kostel nemá k dispozici stálého kostelníka, který by o kostel průběžně
pečoval, bylo třeba zapojit také farníky – dobrovolníky. Ti se zapisují dle svých časových možností do ročního rozpisu, jednou za 14 dní, zpravidla
v sobotu, je tak proveden běžný úklid uvnitř i kolem kostela. Od roku 2019 se začala do Farního listu psát krátká sdělení z jednání FPR.
 V květnu 2019 byla umístěna u vchodu do kostela nová vitrina pro informace o dění ve farnosti i pro informování veřejnosti. Byly obnoveny
a sjednoceny informační cedule o konání bohoslužeb na hlavním vchodu. Modlitby křížové cesty se v postní době rozšířily díky iniciativě farníků
v roce 2019 i do kostela ve Mšeně. V listopadu 2019 bylo Nadačním fondem Jablonecké varhany oficiálně zahájeno restaurování našich varhan
(ukončení 2022), s tím úzce souvisí i stavební obnova a výmalba interiéru kostela. V závěru roku 2019 iniciovala FPR volby do nové pastorační rady
pro další období.
Doporučení a ostatní nerealizované náměty FPR:
– námět na nákup a instalaci vyhřívaných deček do lavic, v roce 2019 se nezrealizoval, důvodem je absence vhodného elektrického připojení
– námět na setkávání rodičů s dětmi jedenkrát za měsíc na faře
– obnovení pěších farních poutí na blízká mariánská místa v našem okolí
– výroba a instalace informační tabulky o názvu a krátké historii kostela na jeho vnější zeď
– často byla diskutována problematika vybírání a předávání darů – nedořešeno
– často byla diskutována podoba tzv. dětských mší, tj. zapojování dětí, součinnost rodičů, jejich zpětná vazba apod.
– zahájení diskuse a příprav na dobu adventní a postní v rámci FPR s dostatečným časovým předstihem např. pro zajištění vhodných lektorů pro 
duchovní obnovu, pro vlastní realizace námětů, pro zapojení dětí i ostatních věřících, apod.
 
Za Farní pastorační radu: O. Kolář, červen 2020 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 03.07. 2020 - 22:05:24 (135 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Poutníci Starého i Nového zákona z Galileje do Jeruzaléma měli na výběr ze tří hlavních tras. Podél Středozemního moře – západní cesta zvaná 
„Via maris“, cesta údolím Jordánu se závěrečným stoupáním z Jericha do Jeruzaléma – východní cesta a dále cesta horami – cesta středem. Poutníci ji
podle historiků mohli zvládnout za 3–4 dny. Obyvatelé střední Galileje, mezi které se počítal i Nazaret, chodili zpravidla tou pro ně nejkratší –
střední cestou přes hory. Nebyla to žádná „vrstevnicová“ cesta, samé „z kopce do kopce“. Jen na počátku přecházeli přes roviny, zejména Jizreelskou
nížinu. Cesta Panny Marie z Nazareta do Jeruzaléma, resp. za tetou Alžbětou do Ajn Karin či do Betléma měla nejméně 135 km. Tedy žádná romantická 
odpolední vycházka kolem přehrady. Dnes je možné zdolat tuto cestu autem asi za dvě hodiny.
Třikrát do roka tuto cestu (včetně cesty zpáteční) museli zvládat i chlapci od 12 let. Chodilo se ve skupinách, na cestách totiž číhali lupiči či 
dravá zvěř, procházelo se samařským územím, které nebylo úplně přátelské, samotný poutník by se vystavoval většímu riziku. V samařských vesnicích
byla možnost získat nocleh. Neexistovalo žádné veřejné osvětlení kolem cest, a když náhle přišla noc, nebylo skutečně nic vidět.
Cestou si poutníci zpívali žalmy, zejména ty poutní, pravidelně se modlili a připomínali si památná místa své historie, kolem kterých procházeli:
např. Jákobovu studnu, nebo Bét-el, kde Abrahám vybudoval oltář Hospodinu, či Betúlie, odkud pocházela Judit, která uťala hlavu asyrskému vojevůdci
Holofrenovi. Nebo rozvaliny Šíla, kde kdysi přebývala schrána smlouvy. Poutníci mohli vidět Jeruzalém na vzdálenost 14 km. Jeruzalém leží vysoko
v horách, téměř 800 metrů nad mořem (Středozemním). Mrtvé moře, které je na blízku, leží ještě o 400 metrů níže pod hladinou toho Středozemního. 
Poutníci museli pravidelně opouštět své domovy a investovat svůj čas, síly, potraviny i peníze, riskovat své majetky, zdraví a životy, aby se dostali
na nábožensky nejvýznamnější místo. Osvědčovali tak duchovní sílu, s jakou pravidelně chodili dlouhá desetiletí vždy tou samou cestou.
Pokud je nám Panna Maria vzorem duchovních ctností, je současně vzorem fyzické zdatnosti. Fyzická zdatnost nebyla tehdy žádná zbytečná nadstavba
nebo zájmová činnost, ale nezbytná výbava k přežití a zvládání každodenních povinností. Druhé tajemství radostného růžence „s kterým jsi, Panno,
svatou Alžbětu navštívila“ bývá právem označováno za desátek poutníků. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Středa, 03.06. 2020 - 13:49:16 (142 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
I přes různá omezení vzájemného styku lidí mezi sebou jsem vděčný za posílenou komunikaci. Jsem člověk, potřebuji mít vztahy s druhými, být ve společenství. Šlo to přes různá komunikační média (telefon, internet), někdy i osobně. Velice mile mne překvapilo, kolik mých známých se přiznalo, že najednou vnímají mnohé věci jinak posunutě (snad k lepšímu). Dříve viděli práci, doma (záměrně nepíši domov), zábavu (ne nejkvalitnější) a to bylo vše. Teď si i všimli, že na jaře kvetou květiny, zelenají se stromy, že máme vJablonci tolik krásných míst, že si doma mohou spolu zahrát nějakou hru, popovídat si atd. Ano, jsme tvorové společenští (cizím slovem) komunikujeme. Ve vyznání víry se modlíme: věřím ve společenství svatých, latinsky communio sanctorum. Schválně používám ten latinský výraz, aby bylo patrné, o čem je to společenství svatých. Ale v katechismu je také připomenuto, že se nejedná pouze o naši úctu ke svatým. Jde o víc i o sdílení duchovních hodnot společenství: ve víře životní poklad, který se rozhojňuje sdílením; ve svátosti svatá pouta, která nás spojují s Kristem i navzájem, zvláště v Eucharistii; v charismatech zvláštní dary Ducha pro věřícího, aby mohl být užitečný; „měli všechno společné“ (Sk 4,32) křesťan je správcem Pánova majetku; a v lásce i sebemenší čin vykonaný s láskou působí na všechny, je to solidárnost s živými i mrtvými (platí to však i naopak, každý hřích škodí celému společenství). Když se na toto podíváme v dnešní době Božího navštívení, proč si nepoložit otázky, které jsou radikální (podstatné): Ano, věřím v Boha, ale věřím i Bohu, že to má vše ve své moci? Dovedu o víře a důvěře mluvit s ostatními i dnes? Jsem vděčný za svátosti, zvláště za Eucharistii, když máme ještě určitá omezení? Jak to bude v budoucnu? Uvědomuji si svá charismata dary pro církev, pro společenství všech? Která to jsou? Zjistil jsem, co je i v majetkovém ohledu pro mne podstatné, zdali opravdu potřebuji tolik věcí? Miluji (i na vzdálenost 2 metrů a více)? Možná jsou to v dnešní době otřepané fráze. Možná ale ne. Že Bůh je, na tom nic nezměníme. Vždy ale lze měnit to, co je jedno znejkřehčích jsoucen. To je VZTAH. Každý vztah. Ten se dá nejen mezi lidmi zničit i jediným slovem. Avšak v náročných podmínkách se dá o to více posílit a upevnit. Každá krize je zároveň nevšední příležitostí. Na Andělském hradě v Římě je socha sv. Michaela archanděla, který schovává svůj meč. Tak jej dle tradice viděl papež sv.Řehoř Veliký, když vedl procesí na odvrácení morové rány ve Věčném městě. Podle starého kalendáře měl právě archanděl Michael (krom zářijového) ještě jeden svátek, a to 8. května. Ten den byl i druhý svátek sv. Mikuláše. Dnes si v tento den připomínáme Pannu Marii jako prostřednici všech milostí. Radúz Drozen
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Sobota, 02.05. 2020 - 22:35:50 (160 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
120 článků (12 stránek, 10 článků na stránku)
[ 1 | 2 | 3 ]
Přejít na:
Teplota
Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
3 °C
4.12.2020
Aktuality
Aktuality | Archív aktualit |
30. 03. 2021 - Farní list na duben ve formátu PDF je ke stažení zde.
25. 03. 2019 - Aktuální informace k jabloneckým varhanám a přípravě jejich opravy najdete zde.
26. 06. 2017 - Fotky - Kněžské svěcení Cyrila Tomáše Matějce zde
23. 06. 2017 - Fotky - Biřmování a Boží Tělo 2017 zde
22. 06. 2017 - Fotky - požehnání Wallerovy kapličky na Rádle v neděli 19. 6. 2017 zde
05. 09. 2016 - Předběžný rozvrh náboženství pro rok 2016/17 naleznete zde.
08. 06. 2011 - Zde si můžete stáhnout seznam knih, které jsou k dispozici ve farní knihovně.
Počítadlo


Přihlášení do administrace
Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou
Horní náměstí­ 12 466 01 Jablonec nad Nisou
Powered by Copyright © UNITED-NUKE CMS. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.84 sekund
:: fisubsilver shadow phpbb2 style by Daz :: PHP-Nuke theme by coldblooded (www.nukemods.com) ::