Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou  
•   Home  •  Downloads  •  Your Account  •  Forums  •
Nabídka
· Bohoslužby
· Bude
· Bylo

· Oznámení
· Archiv
· Úvodník FL
· Poděkování

· Letní tábory
· Pronájem prostor

· Úmysly
· Historie farnosti
· Verze k tisku

· Fotogalerie
· Soubory ke stažení

· Smíření

· Kontakty a účty
Hledat


Pokročilé vyhledávání
Do adventu vstupujeme mnozí v této farnosti s těžkým srdcem nejenom kvůli vidině dalších covidových Vánoc, ale také kvůli personálním změnám, které zde právě proběhly. O důvodech jsem vás o slavnosti Krista Krále informoval otevřeně, abych předešel řečem a dodal odvahy těm, kdo si snad mohou nést nějaké zranění. Otevřenost má však svá rizika a výsledkem může být rozdělení farníků do různých táborů.
Těm, kdo se nad odvoláním nemravně žijícího člověka radují, proto připomínám, jak nebezpečné je pohoršovat se nad hříchy bližního z pozic domnělé morální nadřazenosti. Nemáme právo soudit bratra, ať už se dopustil čehokoliv. Modleme se za něj, buďme mu nablízku a stůjme přitom před Pánem jako ti, kdo jsou si vědomi, že by byli – kdyby je Boží milost nechránila – schopni věcí mnohem strašnějších. Pokud si připadám lepší než kdokoliv z lidí, škodím své duši.
Těm, kdo by naopak byli raději, kdyby nemravnost zůstala nepojmenována, připomínám, že člověka sice soudit nesmíme, ale skutky ano. Pokud vidím, jak bližní, za nějž nesu zodpovědnost, hřeší, a nic neudělám, pak nejsem veden láskou, ale zbabělostí. Pokud nepřístojnosti pouze přikryji obvazem chlácholivých vět, místo abych použil skalpel pravdivého slova, pak se stávám součástí hry, která nejhůře dopadne na ty nejslabší. Chráním ty, kdo pohoršení působí, na úkor těch, kdo jsou pohoršením zasaženi. Naše farnost byla, domnívám se, po celé desítky let různými nestandardními situacemi na faře tlačena k laskavému přehlížení na úkor pravdivého pojmenovávání. A pokud se pravdivě pojmenovávalo, pak spíše šeptem v koutě. Tolerancí vůči dvojímu životu bližního škodím jeho i vlastní duši.
Pohoršování se nad hříšníkem ani přehlížení hříchu růstu Božího království nepomůže. Co naopak pomoci může?
(A) Prodlévání před Pánem. Máte otázky? Jste plní smutku, hněvu, zmatku? Přineste to vše eucharistickému Kristu. Nové tiché adorace ve čtvrtek a v sobotu jsou pozváním k modlitbě za kněze a pastorační pracovníky a k pokání za své i jejich hříchy.
(B) Svátost smíření. Jsem-li v pokušení ukazovat prstem, pomůže mi, pokud sevřu dlaň a začnu se bít v prsa.
(C) Otevřenost. Pokud ve vás zůstávají rány, mluvte se svým farářem. Duši to prospívá mnohem víc než mluvení o něm.
(D) Přijetí zodpovědnosti. Adoptujte si službu. Zavolejte na faru, anebo i mně osobně, a najdeme, co byste mohli dostat na starost. Dobrá domácnost se nedělí na služebníky a obsluhované, ale bývá prostředím, kde každý přispívá ke společnému dobru.
Kéž pokojně projdeme adventem až k jesličkám, kde leží ten, který je zosobněná pokora i pravda! P. Štěpán Smolen
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Sobota, 27.11. 2021 - 22:48:51 (0 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Více úvah jsem už četl na toto téma: „hlavně, aby se nám Bože nic zlého, nic nepříjemného, bolestivého nestalo“. Obava a ochrana před zlem, válkami, nemocemi, strádáním je lidsky naprosto pochopitelná. Zvláště matky se pochopitelně bojí o své děti (někdy i manžely). Není jednoduché, aby dítě přes všechny nástrahy světa dospělo. Ta prosba nemusí být v našich myšlenkách takto pregnantně vyjádřena, ale přesto tam mnohdy ve skrytosti je.

Asi jednou, tváří v tvář věčnosti, poslednímu soudu, zpětnému pohledu na život a vidění všech skutků i zanedbaných možností konat dobro, bude skutečnost, že jsme prožili život bez vnějších nepříjemností, jistě bezpředmětná. Žít život v trvalé preventivní opatrnosti, nepouštět se do akcí, u nichž je i minimální riziko nebezpečí, tedy sedět doma za pecí či před televizí, znamená spíše svůj život zmařit, než prožít a naplnit. Ani Ježíš se v Getsemanské zahradě nemodlil: „Otče, hlavně ať se mi nic zlého nestane!“ Ježíšova modlitba byla zakončena „ať se stane Tvá vůle“.

Je jasné, že když se člověk ocitne v nějaké rizikové situaci, tak mu nic jiného ani nezbývá, než aby dělal rizikové věci, byl odvážný, kreativní a bojoval. Kolik lidí během válek nebo okupací bojovalo za svou zemi proti nepříteli, dobrovolně na frontě, doma v odboji. Vděčíme jim za svobodu. Riskovali nejen svůj život, ale i životy svých bližních. Kolik lidí v kriminálech nezapřelo svoji víru, nepodepsalo spolupráci, nezradilo a neudalo své spolupracovníky. Každé zastání se bližního, zastání se pravdy proti mocnějšímu bylo, je a bude rizikové.

A je jasné, že se člověk nemá zbytečně pouštět do situací, kdy se zbytečně vystavuje nebezpečí. Naopak se má ale všemi způsoby i vnitřně a tělesně posilovat, odborně vzdělávat, utužovat, motivovat, udržovat v kondici, pečovat o své zdraví (i dodržovat životosprávu), aby v situacích, kdy to bude třeba, se mohl zapojit, pomoci, zastat se potřebného, bojovat a dokonce se i obětovat. Podobenství o (ne)využitých hřivnách nám budiž povzbuzením. Je něco mnohem cennějšího než lidský život. Nemálo křesťanů prvních století i středověku mělo přání zakončit své pozemské putování mučednickou smrtí pro Ježíše.

Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Neděle, 31.10. 2021 - 17:43:07 (16 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Člověk je neustále překvapován, co všechno ještě obsahují biblická čtení, o nichž si myslí, že je už zná zpaměti. V neděli 29. srpna jsem takto objevil další novou skutečnost, slovíčko, které jsem nedoceňoval. V Evangeliu svatého Marka (Mk 7,1–8.14–15.21–23) totiž v závěru zazní Ježíšovy věty: „Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost.“
Nerozumnost, to poslední slovíčko z celkem třinácti špatností. Hned za pýchou. Postavena na podobnou významnost jako jiná zjevná zla: vraždy, cizoložství, krádež, ... Subjektivně je možné vytušit, že špatnosti či pohoršení způsobené nerozumností se mohou nejen vyrovnat, ale i přesáhnout špatnosti z jiných zlých příčin. V jiných překladech tohoto místa je místo pojmu „nerozumnost“ používá slovo „opovážlivost“. Opovážlivost je podle moudrých knih případ, kdy si je dotyčný člověk plně vědom své nerozumnosti, a přesto se dopouští onoho nemoudrého jednání. Tedy jakási nerozumnost na druhou.
Určitě není prostor zabývat se teorií rozhodování, v každé odbornosti je trochu jinačí. Všechno se zvažuje, bere v potaz: přínosy, klady, zápory, rizika, příležitosti atd. Včetně snahy o přidání „váhy“ jednotlivým kritériím. V mnoha případech se nerozumnost projevuje téměř totální absencí jakéhokoliv uvažování či snahou o získání rady. První nápad, který člověka napadne, skutečně nemusí být ten správný. První myšlenky často bývají o tom, co je pro mě výhodné, s čím budu mít nejméně práce. Samotná skutečnost, že člověk má v první chvíli dobrý úmysl, nemusí být zárukou dobrého výsledku. Každý z nás má asi v sobě malého či většího „manipulátora“, který ovlivňuje jeho rozhodování a s nímž je občas nutné bojovat. S malou nadsázkou praví moudrost, že „cesty do pekel jsou dlážděny dobrými úmysly“. V závažných věcech je dobré se poradit s odborníky. A může být opovážlivostí, pokud i přes opačné rady člověk zatvrzele trvá na svém, pokud k tomu nemá silné důvody.
Kdysi platilo, že aby bylo vše správné, musí být dobrý úmysl i výsledek. Pokud nebyl dobrý výsledek, byl zmařen i dobrý úmysl. Podle dnešního myšlení teologů špatný výsledek nemaří dobrý úmysl. To ale neznamená, že by o dobrý výsledek vůbec nešlo. Zaviněná neznalost při rozhodování je hřích jako každý jiný.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Neděle, 03.10. 2021 - 22:33:43 (17 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Dostal jsem za úkol sesmolit o sobě stať. Jakožto častý pronašeč pohřebních promluv však vím, jak málo o člověku vypoví jeho životopis. Jádro toho, kým kdo je, se totiž nedá shrnout do slov. Ukáže se to teprve tehdy, když se lidé znají tváří v tvář a dostatečně dlouho a zažili spolu nějakou tu krizi.
Nebudu se tu tedy snažit sebe sama sesumarizovat. Ostatně, bylo by pro mě vůbec lépe žít slova Jana Křtitele o Kristu: „On musí růst a já se musím menšit“. Ale abyste neřekli, že mlžím, svěřím se vám alespoň s několika zázraky, které mě potkaly na dosavadní životní cestě:
- Jako čtyřletý jsem poradil své tříleté sestře, že klidně může čůrat přes punčocháčky, a přesto později pojmenovala svého syna Štěpán a praktikuje katolickou víru, v níž nebyla vychována.
- Ve druháku na gymnáziu jsem se posmíval spolužačce za to, že věří těm křesťanským nesmyslům, a ve druháku na vysoké jsem se téže spolužačce stal biřmovním kmotrem.
- Uhynul mi kaktus (i když jsem ho často zaléval). Uhynul mi křeček (přeskočil k rybičkám do akvárka). A i přes toto mé bídné skóre, pokud jde o péči o živé tvory, mě biskup ustanovil pastýřem.
- Na Květnou neděli jsem jako seminarista zlomil Jeho Eminenci kardinálu Dominiku Dukovi berli, a přesto jsem neskončil v arcibiskupském vězení.
- Jako trenér FK Farnost Mladá Boleslav jsem se svým týmem po půl hodině kopané prohrával proti FC Gavirate (Itálie) 0:15, a přesto to byli naši protivníci, kdo prosil, ať už ten zápas skončí.
- Došel jsem jako bohoslovec od rakouských hranic pěšky do Říma a tam přesvědčil matku představenou sester minimek, aby mě v autě propašovala do vatikánských zahrad (za což pak byla popotahována švýcarskou gardou).
- Dokázal jsem nabourat cestou ze servisu, odkud jsem vezl auto opravené po předchozí bouračce, a přesto dál jezdím tímto slzavým údolím.
- Na závěr letošní pěší pouti přes Provence k ostatkům svaté Marie Magdaleny, k nimž jsme se dotrmáceli s třiadvacítkou boleslavských mladých, se mi podařilo 95,8% poutníků přesvědčit, že je dobrý nápad sníst šneka.
Snad jste si na základě těchto údajů udělali obrázek o tom, co za člověka má nyní na starosti jabloneckou farnost, a že to ve vás upevní potřebu se za ni a za něj intenzivně modlit.
Těším se, až se poznáme osobně, a budeme si navzájem pomáhat na cestě k Božímu království!
Štěpán Smolen
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Sobota, 11.09. 2021 - 23:00:44 (65 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 5)
S nedokonalostí musíme žít celý život. Jednak s tou vlastní, ale i tou v našem okolí. Za nedokonalost můžeme považovat celou škálu lidského jednání či vlastností od menších či větších slabostí, menších či větších neschopností, neochoty připustit jiný názor či zatvrzelé opakování domnělé pravdy, neřešení všemožných povinností přesahující až do hříšného jednání a podobně. Právě při vědomí vlastní nedokonalosti bychom měli odpouštět nedokonalosti těch druhých, být velkorysí, milosrdní, odpouštějící. Jakékoli jednání toho druhého má většinou své důvody a ne vždy o všech důvodech a okolnostech dobře víme. Stav plné a všeobecné dokonalosti nikdy nenastane a s tím se musíme smířit. K našemu „štěstí“ nemůžeme dojít teprve až po dosažení „plné dokonalosti“.
Příkladem nám budiž Ježíšova „svatá“ či spíše v pravdě božská nekonečná trpělivost se svými učedníky, kteří při všem svém nadšení a obdivu Ježíše byli všechno jiné než dokonalí. I když pomineme jejich selhání či zradu v extrémních situacích, při bouři na Genezaretském jezeře či při Ježíšově umučení. Evangelia obsahují bezpočet jejich selhání v „obyčejných“ situacích. Vzpomeňme třeba, jak si už Ježíšovi učedníci hráli na ministry v budoucí židovské vládě, odháněli od Ježíše malé děti, hledající a potřebné lidi. Ježíš své učedníky trpělivě snášel, neodsuzoval, poučoval a napomínal, a to přímo „tváří v tvář“ (tedy nikoli, že by je někde v zákulisí před jinými lidmi pomlouval). Přitom je nikdy nepřestal milovat, vyučovat, přetvářet. Chápal své učedníky, dobře věděl, proč se občas chovají tak, jak se chovají. Ježíš si proto se svými učedníky taky hodně „protrpěl“. Nepřestal je ale mít rád. Neodsoudil je. Nevyhnal je od sebe a nevyměnil je za nějaké „dokonalejší“ učedníky. A nepřestal se za své učedníky modlit k svému Otci. Cena a hodnota jeho učedníků byla větší než jejich nedokonalosti. Ježíšovo božské milosrdenství je často překládáno synonymem „velkorysost“.
Snášení slabostí a nedokonalostí těch druhých může být tím dokonalým dobrovolným pokáním a postem. Nebo dokonce křížovou cestou. Skoro bych řekl, že to může být hodnotnější oběť a sebezápor než obvyklá postní omezení jídla, masa a televize. Občas si při nějakém rozhorlení nad nedokonalostí někoho druhého snažím uvědomit, kolik snášenlivosti už se mnou museli mít mí bližní v rodině, rodiče, spolupracovníci, přátelé a další.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 02.07. 2021 - 14:53:23 (44 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)

V letošním roce si připomínáme 150. výročí narození Josefa Zascheho, architekta našeho hlavního kostela. Zároveň shodou okolností probíhají opravy interiéru této jeho stavby, vyvolané záchranou varhan. Než se nástroj vrátí, je třeba kostel vymalovat a dát i jinak do pořádku (obrovským problémem je mj. devastující útok červotoče). Smyslem domu Božího není zdobit náměstí, ale soustřeďovat farní rodinu, Boží lid, vytvářet viditelné místo pro setkání. Opravujeme-li kostel, opravujeme zejména sami sebe – živé kameny. Aby tomu tak bylo, je ovšem třeba poslouchat Ducha svatého. Jeho druhá rada (v čerstvém letničním podání papeže Františka) zní: „Hledejte celek. … Nepřítel chce, aby se rozmanitost změnila v opozici.“ To se zřejmě stalo i při stavbě ve třicátých letech, a i proto chrám přes veškerou Zascheho erudici a snahu nebyl dokončen a některými zásahy byl dokonce autorův záměr zmařen. 

Architektova čilá korespondence s vedením stavby jabloneckého kostela se sice zachovala jen torzovitě, přesto ve značném rozsahu. Zasche, působící ve svém ateliéru v Praze, psal do Jablonce dva tři dopisy týdně a během zhruba dvou a půl roku stavby připravil na 900 výkresů. Jde o svědectví neuvěřitelné pracovitosti, odbornosti a svědomitosti, do nejmenšího detailu, až k sebeobětování. Jeho práce však byla – Bohu budiž žalováno – někdy nejen nepřijata, ale dokonce i torpédována, a to i samotným zadavatelem. Pokud lze ze zachovaných dokumentů soudit, důvody odporu i intrik nebyly odborné, ale související nejspíše s nevzdělaností a ješitností. Tedy „obyčejná“ pýcha. Nedokončenost na nás působí podvědomě i viditelně. Náprava – pokud o ni skutečně budeme usilovat, abychom měli právo se hlásit k Zascheho odkazu, nebude snadná, ale dlouhodobá, půjde po krůčcích a bude třeba ji promýšlet v již změněných podmínkách. 

Ke zdravému společenství patří mj. vděčnost za práci našich předchůdců a péče o dědictví. Je to znamení i pro naše současníky, ztrácející smysl pro dlouhodobost (neřkuli věčnost). Náš monumentální kostel je navíc „korunou města“   a péče o něj dalece přesahuje možnosti jednotlivce i farnosti. Půjde to pouze v dlouhodobé spolupráci celku, při vědomí vlastní nedostatečnosti a úctě k druhému. Nejde ani tak o beton, ocel a dřevo, ale o „živé kameny“. Ježíšovo Srdce má pochopení pro naši slabost a pestrost, a může nás spojovat navzájem i přes propast času, budeme-li chtít.

Borek Tichý

 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Úterý, 01.06. 2021 - 09:15:58 (61 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Asi týden před letošními Velikonocemi jsem si trochu neplánovaně a s velkým dojetím opětovně vyslechl jedno z nejznámějších děl našeho hudebního skladatele Antonína Dvořáka – Te Deum. Skladba byla zkomponována na zakázku konzervatoře v New Yorku, kam měl Antonín Dvořák následující školní rok nastoupit. Tedy dílo vzniklo ještě v Čechách, před odjezdem do Ameriky. Původně to měla být kantáta na oslavu 400 let od objevení Ameriky mořeplavcem Kryštofem Kolumbem a touto skladbou se měl Antonín Dvořák v New Yorku „uvést“. Protože zadavatel práce nestihl dodat včas slíbený text, změnil Antonín Dvořák po předchozí dohodě určení skladby a začal komponovat oslavný hymnus na textovou předlohu svatého Ambrože – Te Deum laudamus – Tebe, Bože, chválíme. Znám spoustu skladeb, mnohé i celý život, ale Dvořákovo Te Deum se mě osobně stále silně dotýká. Možná i proto, že jsem se za svých studentských let účastnil jeho provedení. Je zvláštní a současně krásné, že skrze hudbu či umění dokáže člověk vnímat a prožívat.
Je to česká hudba, která má pro mě svoji hloubku, šířku, duchovní vážnost, stupňující se radost, sílu, místy i hravost a v závěru až rozpustilost. Mohutný nástup sólových tympánů – bubnů hned v úvodu skladby byl v hudebních komentářích označován za „liturgicky neobvyklý“, „téměř barbarský a světský“ a za sebe bych dodal „až surově vojenský“, ale každopádně tam patří. Posluchač se může cítit maličký před Božím majestátem a současně středem Boží lásky. Člověk není nahodilostí v nepřehlednosti světa. Bůh zde promluvil skrze svého skladatele Antonína Dvořáka, když mu dal schopnost složit takovou skladbu. Není to monumentální dílo, spíše meditativní, přitom vlastně jednoduché a silně působivé. Sbory se střídají a doplňují s výkony sólistů za doprovodu orchestru a všichni chválí a velebí Boha za vše, co Bůh udělal pro člověka.
Význam latinského textu hymnu Te Deum laudamus buď posluchač zná, či jej aspoň částečně tuší z českých překladů a parafrází. Univerzální církevní latina umožňuje provedení a pochopení latinských veršů v Čechách stejně jako v Americe a potvrzuje jednoznačné zacílení skladby. Člověk naštěstí nemusí být vystudovaným odborníkem na umění či hudbu, aby dokázal vnímat krásu a velikost. Spíše k tomu potřebuje čas, pokoru a touhu po pravdě.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Neděle, 02.05. 2021 - 15:04:11 (80 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
„Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ (Lk 23,40–41). Těmito slovy reaguje lotr na kříži po Ježíšově pravici (podle tradice svatý Dismas) na rouhavá slova svého kumpána ukřižovaného po Ježíšově  levici.
Oba lotry, a to ani toho po pravici, si nesmíme nijak idealizovat. Nebyly to žádné justiční omyly či dokonce justiční vraždy, jak se to v případě Dismase snažily vysvětlit některé legendy. Byli to vrazi, vzbouřenci proti režimu, kteří se neštítili vztáhnout ruku ani na své soukmenovce. Kriminálníci, kteří žili na úkor druhých, po kterých pátrali vojáci, protože narušovali přiměřený pořádek nutný pro chod země.
Ale ten jeden zjevně nebyl až tak zkažený, aby nevěděl, kde je pravda, spravedlnost. Ještě si na to zlo a násilí, které páchal, nezvykl a neztotožnil se s ním zcela. Taková nezkaženost má i nás vést k tomu, abychom při zpytování svědomí pravdivě zkoumali své skutky a zvažovali, jak je asi vidí Bůh. Právě tato nezkaženost, o které často hovoří i papež František, byla klíčem k jeho záchraně. Přiznal, že on byl soudem odsouzen spravedlivě, uznal svou vinu a přijal trest. Tedy přesně podle slov Písma, odsoudil sám sebe, nevymlouval se, nehledal polehčující okolnosti. Věděl, že se blíží jeho konec a v mukách kříže se navíc nejen zastal Ježíše, ale i vyznal jeho božství. Podobně jako setník pod křížem viděl, že Ježíš na kříži trpí, ale úplně jinak než jiní lidé: nikoho neproklíná, naopak se za své trýznitele modlí. I v takové chvíli je možné ucítit dotek Boha, a to vedlo k oné nepředstavitelné prosbě: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ (Lk 23,42).
Možná někdo řekne, že to byla drzost, opovážlivost, aby o něco takového zločinec žádal. Ale od Boha můžeme žádat cokoli, i velké věci, hlavně ty správné, vedoucí ke spáse, ke službě jiným, k vlastnímu růstu. Možná, že někdy žádáme zbytečně málo a nemáme odvahu žádat víc. Každý má možnost obrátit se a být spasen. Věřím, že i pro trpícího Ježíše bylo úlevou, když na kříži zachránil další lidskou duši od věčné záhuby. I v poslední chvíli. A navíc s okamžitou vstupenkou do nebe. Kolik z nás by bylo tak milosrdných jako Bůh?
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Úterý, 30.03. 2021 - 08:51:47 (108 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Nemůžu zapomenout na pěknou myšlenku z filmu „Konec velké epochy“ z roku 1965. Jedná se o tzv. „trezorový film“, tedy natočený v Československu v době politického uvolňování před rokem 1968, který byl následně cenzurními orgány zapovězen k promítání a v době normalizace uložen do „trezoru“. Jedná se o fiktivní příběh, film ale de facto předznamenal okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a zobrazoval typické reakce všech možných profesních a charakterových skupin lidí na nově vzniklou situaci, kdy celou naši Zeměkouli obsadili Marťani.
Herec Martin Růžek, který ve filmu hrál profesora matematiky, odpovídal na otázku kolegy filozofa, čemu vlastně v životě nejvíc věří, a co je pro něj v této kritické situaci nejsilnější oporou. Pan filozof logicky předpokládal, že u profesora matematiky bude tou životní oporou právě jeho matematika. Profesor matematiky ale překrásně vysvětlil, že kdyby měla pravdu pouze matematika, on sám už by nebyl mezi živými. Profesor byl totiž během 2. světové války odveden do koncentračního – asi vyhlazovacího tábora. A jako matematik si dokázal spočítat, jak dlouhou dobu vydrží naživu, při bídných energetických přídělech denní stravy, při denní pracovní zátěži a potřebě energie. „Jeho matematika“ naštěstí neměla pravdu, protože vůle k přežití byla silnější.
„Kde je vůle, tam je i cesta“, říká přísloví. Vůle a vytrvalost jsou mnohdy více než nadání a talent. Kdo skutečně chce něco dokázat, změnit, změnit sama sebe, něčeho dosáhnout a „ve dne, v noci“ o tom přemýšlí, zkouší, věří, ptá se, studuje, po chybných pokusech začíná opět znova a nevzdává se a je plný naděje, ten zpravidla po čase dosáhne kýženého cíle. Nemusí se sice jednat o provedení geniálního mistra světové úrovně, ale o vlastní originální a dostatečné řešení.
Ono ponaučení platí i pro náš praktický duchovní život. Každý člověk dochází k poznání, že sám sebe nedokáže v danou chvíli najednou a trvale změnit. Při zpytování svědomí sice opravdově lituje všeho špatného, co spáchal (nebo zanedbal), ale nevěří ve svou schopnost nápravy (parafrázováno slovy „lituji upřímně svých hříchů a slibuji, že se bohužel nezměním“). Ve skutečnosti už jen naše upřímná ochota a snaha se alespoň v bezprostřední chvíli, kdy daná věc, situace, člověk, pokušení, … přichází, zachovat se jinak, lépe, aktivněji, vstřícněji, … může stát tím prvním krůčkem na dlouhé cestě změn a cesty k lepšímu.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 01.03. 2021 - 20:42:23 (113 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Říká se, že ďábel je skryt v detailu. I ty nejlepší úmysly mohou být pokaženy či dokonce zvráceny na ruby (a to  záměrně či neúmyslně), pokud není vše domyšleno a dopracováno až do konce, do těch nejmenších detailů. Věci, které zdálky vidíme jako jasné a jednoduché, se při větším přiblížení stávají nejasnými, komplikovanými, náročnými na pochopení i vysvětlení. Zpravidla jen ten, kdo se musí do dané oblasti zhluboka ponořit, protože ji potřebuje aplikovat, musí ji plně pochopit a poznat všechna různá zákoutí. A to po svém způsobu, vlastními slovy. Většinou takové „ponoření“ představuje delší časovou námahu, studium, dotazy, přemýšlení. Bláhové jsou různé „knížecí rady“, že „to přece není žádný problém“. 
Plné pochopení předpokládá, že člověk je nejprve schopen vysvětlit určitou věc sám sobě, což je nezbytný první krok. Dalším stupněm může být schopnost vysvětlit tuto věc někomu, kdo má zájem a snahu daný problém pochopit a má   k nám důvěru a předporozumění. Horší je snažit se toto vysvětlit někomu, kdo se v dané věci orientuje, ale má na věc jiný názor, či dokonce disponuje určitou rozhodovací autoritou. Tedy kdo se chce přít s odborníkem, musí problematiku  skutečně ovládat do velké hloubky. Navíc musí mít schopnost porozumění a pochopení svého oponenta a k tomu ještě dobré vyjadřovací i přesvědčovací schopnosti.
Kdo se chce plně soustředit na určitou věc (nemusí to být jen práce, třeba i studium), musí zapomenout všechny nesouvisející věci. Tedy neřešit více záležitostí současně, neskákat z problému do problému, jakkoli je to někdy nutné; takové skákání bývá většinou zdrojem nemála chyb či nepochopení. Odborníci a lidé, kteří byli a jsou druhými  v mnoha oborech považováni za úspěšné, říkají, že v potřebnou chvíli zapomněli nejen na všechny vedlejší myšlenky, ale i na vidinu úspěchu, zvýšení platu, složení zkoušky, ... a plně se ponořili do svého problému. Často v dnešní uspěchané době chybí mnoha lidem schopnost soustředit se na cokoli.
Schopnost soustředění se na aktuální okamžik je vůbec jednou z duchovních rad, nemá smysl stále se vracet do minulosti, tu už nezměníme, ani žít budoucností, ta ještě nenastala. Schopnost plně se koncentrovat v danou chvíli na jedinou věc, problém, úkol, člověka, patří k velkým darům, na nichž ovšem může každý sám zapracovat. Plnění pracovních a jiných povinností i využívání přijatých hřiven je součástí našich povinností i před Bohem.
Jan Suchánek

Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Sobota, 30.01. 2021 - 15:20:34 (111 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
127 článků (13 stránek, 10 článků na stránku)
[ 1 | 2 | 3 ]
Přejít na:
Teplota
Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
7 °C
23.11.2021
Aktuality
Aktuality | Archív aktualit |
01. 11. 2021 - Farní list na listopaf ve formátu PDF je ke stažení zde.
25. 03. 2019 - Aktuální informace k jabloneckým varhanám a přípravě jejich opravy najdete zde.
26. 06. 2017 - Fotky - Kněžské svěcení Cyrila Tomáše Matějce zde
23. 06. 2017 - Fotky - Biřmování a Boží Tělo 2017 zde
22. 06. 2017 - Fotky - požehnání Wallerovy kapličky na Rádle v neděli 19. 6. 2017 zde
05. 09. 2016 - Předběžný rozvrh náboženství pro rok 2016/17 naleznete zde.
08. 06. 2011 - Zde si můžete stáhnout seznam knih, které jsou k dispozici ve farní knihovně.
Počítadlo


Přihlášení do administrace
Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou
Horní náměstí­ 12 466 01 Jablonec nad Nisou
Powered by Copyright © UNITED-NUKE CMS. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.75 sekund
:: fisubsilver shadow phpbb2 style by Daz :: PHP-Nuke theme by coldblooded (www.nukemods.com) ::