Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou  
•   Home  •  Downloads  •  Your Account  •  Forums  •
Nabídka

· Bohoslužby
· Bude
· Bylo

· Oznámení
· Archiv
· Úvodník FL
· Poděkování

· Letní tábory
· Pronájem prostor

· Úmysly
· Historie farnosti
· Verze k tisku

· Fotogalerie
· Soubory ke stažení

· Smíření

· Kontakty
Hledat


Pokročilé vyhledávání
Jedna z věcí, která mě během letošní rodinné dovolené na Šumavě uchvátila (kromě přírody, lesů, řek, jezer a výhledů), byl Schwarzenberský plavební kanál. Nekonečné hektary lesů byly kdysi prakticky bezcenné, pokud nebylo možno vytěžené dřevo dopravovat do civilizace. Myšlenka dopravy dřeva po vodě s napojením na Dunaj a Vltavu údajně pochází až ze středověku z doby Karla IV., tehdy ale chyběli odborníci i technika.
Během osmi dnů bylo možno plavebním kanálem splavit až 24 metrů dlouhé klády až do Vídně. Takto byly přepraveny milióny kubíků dřeva. Kanál v délce 44 km prochází v jednom místě dokonce i kopcem – tunelem dlouhým 400 metrů. Pro umožnění plavby dřeva bylo potřeba minimálně 50 cm hloubky vody. Spád kanálu se měřil v milimetrech na metr délky.
Vrcholem mého obdivu bylo, že za projekcí a výstavbou velkolepé stavby stál „jakýsi“ Josef Rosenauer (1735–1804), nemanželské dítě, ke kterému se jeho otec vůbec nechtěl hlásit (asi netušil, jak velká celebrita se jednou z jeho dítěte stane). V životě to proto Josef neměl jednoduché, ale už v učení v oboru lesnictví projevil své mimořádné nadání. Jeho talent naštěstí objevil majitel panství. Nastartování slibné kariéry však znemožňoval jeho nelegitimní – nemanželský původ. Majitel panství ale svým vlivem dosáhl, že tehdejší panovnice Marie Terezie vydala v roce 1758 listinu, podle které mohl Josef používat otcovo jméno. Rosenauer potom mohl na náklady majitele panství studovat ve Vídni. Přestože byl se svým záměrem plavebního kanálu považován za snílka, svůj projekt nakonec prosadil a zrealizoval. Ze šumavských klád byla postavena velká část Vídně, sám Rosenauer byl jmenován čestným občanem Vídně. Geniální stavitel zemřel v 69 letech a zanechal po sobě vdovu s osmi dětmi.
Soudný člověk se musí sklonit před Boží dobrotou, když svými schopnostmi obdařil tohoto člověka, který vlastně v očích tehdejší společnosti měl být „mimo hru“. Přestože Rosenauer za svůj „nelegitimní“ původ nemohl, byl žijícím plodem jednání svých rodičů. V ideálním případě by tento génius vůbec neměl žít. Jakkoli je nejvýše žádoucí, aby se děti rodily v trvalých a legitimních rodinách, nelze se tvářit, že „jiné“ děti (a jejich rodiče) neexistují, a je potřeba je přijmout. Bylo by naivní si myslet, že tyto děti nejsou svou nelegitimitou nějak poznamenány. Bůh jistě dokáže průběžně aktualizovat své plány a i tyto své lidičky do nich zahrnovat. A to někdy nejen jako vedlejší postavy, ale jako hlavní hvězdy.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 01.10. 2018 - 22:23:40 (10 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Bude to letos přesně jenom sto let od ukončení tzv. „Světové války“, která po dalších hrůzách o dvacet let později dostala upřesnění „První“. Osudy stovek miliónů lidí byly závislé na mocenských a územních ambicích a přírodních zdrojích několika stovek či tisíců vlivných lidí. Většina států Evropy nezažila dlouhá desetiletí žádnou válku a lidi odvykli vojenským povinnostem a válečným hrůzám. Marnou se ukázala snaha papeže Benedikta XV. z 1. srpna 1917 o zastavení zbytečného krveprolévání a zahájení mírových hovorů. Papežská iniciativa byla většinou zemí odmítnuta, protože prý oslabuje síly národů v jejich spravedlivé válce. V nezáviděníhodné situaci se ocitly všechny místní církve, které podporovaly vojáky svých zemí, vzájemně bojujících proti sobě. V návaznosti na množství různých válek bylo prohlubováno neustálé oslabování Evropy, Spojené státy americké získaly definitivně vedoucí postavení ve světě.
Lidský život náhle ztratil cenu, člověk se stal jen číslem svých generálů, nástrojem, který zabíjí vojáky na druhé straně fronty, či potravou pro děla. Rozdíl mezi pravidelným vojskem a civilním obyvatelstvem byl setřen. Byly použity nové typy zbraní, jejichž účinky si tehdy lidstvo nedokázalo představit. Milióny mužů, kteří měli pracovat na polích, v dílnách či v továrnách, se pouhým rozkazem stali vojáky. Miliony žen je musely nahradit ve výrobě a musely si doma poradit bez svých mužů. To vše nemohlo přispívat ke stabilizaci rodin. Francie, Německo či Velká Británie údajně ztratily v odvodových ročnících narozených mezi roky 1892 až 1895 přibližně 35 až 37 procent mužů. Mnozí přeživší navíc utrpěli taková zranění, která z nich učinila doživotní invalidy. K úbytkům je možno připočítat i děti, které se v důsledky války nenarodily.
Celosvětový charakter války navíc v evropské společnosti do značné míry legitimizoval krutost, což se v meziválečném období projevilo ve zvýšené agresivitě a kriminalizaci evropské společnosti. Už během války se pak rozmohla kriminalita mládeže i uvolňování morálky. Pro mnoho vojáků a jejich rodiny válka bohužel po prožitých hrůzách a utrpeních znamenala ztrátu víry v Boha, ztrátu duchovních hodnot, velký odklon od organizovaného náboženství či pokračování
odklonu k národním církvím. A mnohem více lidí a národů začalo v touze po spravedlivějším světě podléhat iluzi komunistických ideálů. 
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 02.07. 2018 - 14:39:01 (95 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Ve finále fotbalové Ligy mistrů bylo možno vidět dva neuvěřitelné kiksy – dva hloupé góly, kterými brankář anglického Liverpoolu prohrál zápas a znehodnotil celé finále s Realem Madrid. Hned po zápase bylo vidět slzy na tváři nešťastníka, který skrýval svou tvář v triku a vztahoval ruce k divákům s prosbou o odpuštění. Jeho spoluhráči jej neodsoudili a hájili před fanoušky, nešťastník si ale ponese toto trauma možná celý život. A to se jedná „pouze“ o sport, hru. Což takhle, když se jedná o chyby v práci, v rodině, ve vztazích mezi lidmi, ve službě vlasti, kdy jde o osoby či životy miliónů lidí, ve službě církvi, kdy jde o spásu duší.
Je přirozené a logické, že pokud se člověk snaží dělat své věci správně, čas od času se mu něco nepovede a udělá chybu. Podle Zákonů profesora Parkinsona jsou neomylní lidé neoblíbeni. Každý člověk má tak svým způsobem právo na chybu.
Ale většina chyb zamrzí, zvláště pokud jsme domýšliví na svou zdánlivou dokonalost před druhými. Patří k nutnostem našeho života smířit se s vlastní chybovostí. Ne každá chyba je nevyhnutelně hříchem. Musíme žít se svými chybami. Musíme žít s chybami těch druhých lidí. Je obzvláště cenné, pokud člověk přijde na chybu sám a včas, kdy se dají ještě odstranit hrozící následky.
Je důležité se dokázat z chyb poučit, neopakovat je, najít správné řešení. Důvodem mnoha chyb je nepřipuštění si nebezpečí možnosti udělat chybu, podcenění problému, jednání ve chvatu. Přemíra chybování může být problém v případech, kdy se nás zpovědní zrcadlo ptá, „zda jsem konal vše, co jsem měl konat?“. Logickým předpokladem je, aby člověk či skupina lidí dělali své věci co nejlépe, předem promýšleli všechny okolnosti a rizika, ideálně bez chyb.
Lze jistě pozitivně hodnotit i samotnou snahu někoho, komu se něco při nejlepší vůli nepodaří. Bohužel život je o tom, aby se věci konaly správně, aby bylo dosaženo plánovaných či obvyklých výsledků a výkonů.
Dělat věci od počátku co nejpečlivěji a s rozvahou je sice mnohem náročnější, ale na oplátku to asi ušetří nemálo času při případné nápravě vzniklých chyb. Chybami se člověk učí, mnoho věcí se prověřuje cestou pokusů a omylů, prostě někdy nelze vše promyslet předem. Tak tedy lze aspoň možnost nezdaru předpokládat, na chybu se připravit, počítat s ní a zamezit velkým škodám. Nelze si myslet, že naše jednání či práce je něco mimo nás. Onou činností či prací konáme záměry, pro něž jsme na světě. Máme je tedy konat s co největším nasazením a rozvahou.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 01.06. 2018 - 19:49:01 (131 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Napadlo mne během letošních Velikonoc, jak málo se připomíná příběh „dobrého lotra“, který se na kříži zastal Ježíše, vyznal svou vinu i spravedlivý trest a požádal Ježíše, aby na něj ve svém království pamatoval.
Mnohem více bývají připomínána například podobenství o marnotratném synu, příběh Ježíše a ženy přistižené při cizoložství. Nebo podobenství o dělnících, kteří byli v různou denní dobu najímáni na práci, aby nakonec všichni dostali shodnou mzdu. To ti dělníci, které hospodář najal na práci až v pět hodin odpoledne a pracovali pouhou hodinu, alespoň nějakou dobu pracovali. To se bohužel o onom dobrém lotrovi nedá vůbec říci.
Ale pokusme se k onomu dobrému lotrovi přiblížit. On to tedy určitě žádný dobrák nebyl, rozhodně žádný kandidát na svatořečení. Ani Jánošík, který bohatým bral a chudým dával. 
Pravděpodobně bral všem a kromě toho i vraždil. Velice pravděpodobně bojovník proti režimu – římské nadvládě, možná kumpán onoho Barabáše, který byl Pilátem omilostněn místo Ježíše. Byl ukřižován společně s Ježíšem, visel v křečích na kříži, asi křičel bolestí, dusil se a trpěl žízní. Ale podobně jako římský setník, který velel popravě, viděl onen lotr Ježíše, jak pokorně a tiše trpí. A to asi změnilo jeho srdce. Opravdovost a upřímnost dobrého lotra je doporučeníhodným vzorem pro všechny, kteří se připravují ke svaté zpovědi. Také vzorem prosebné modlitby, protože onen lotr nebyl žádný „troškař“, nebál se, troufnul si a požádal o největší myslitelnou věc. Jeho vyznání hříchů, přijetí trestu a prosba o spásu byly záchranou v posledních chvílích. Více než vlastní spásu a nebe chtít nemohl a dostal je. I pro onoho lotra lze aplikovat Ježíšova slova o spáse „velkých“ hříšníků: „Nevěstky a celníci vás předejdou do božího království.“ 
Popravdě řečeno, kategorii teroristů, válečných zločinců, vrahů a násilníků si i já sám těžko představuji jako obyvatele nebe. Na druhou stranu asi většina z nás přeje věčnou spásu a nebe všem lidem, i největším hříšníkům, kteří se provinili proti Bohu, lidem a dokonce i proti nám samotným. Myslím, že i v těch nepředstavitelných mukách na kříži udělal dobrý lotr Ježíšovi nezměrnou radost. Jeho láska a milosrdenství k nám lidem je silnější než utrpení na kříži.
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 27.04. 2018 - 09:00:09 (152 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Žijeme v temném světě. Ale pokud víme, kam chceme jít a kudy, pak nepotřebujeme osvětlit vše kolem nás, stačí lucerna se světlem, která osvětluje naši konkrétní cestu. Potkáme-li někoho na cestě, kdo neví, kde je, nebo neví, kam vlastně jde, a jeho svíčka v lucerně tedy nesvítí, co ztratíme, když mu tuto svíčku od naší – hořící – rozsvítíme? O nic nepřijdeme! Naopak, jen můžeme získat vděčného společníka v našem putování, a hle – už nejsi sám, jste dva. Můžeme jít a přitom spolu sdílet vše. A když potkáme další takové? Co se stane, když jim rozsvítíte svíce v lucernách? Získáme další vztahy a z malého společenství se může stát osvětlený průvod, zdaleka viděný dalšími, kteří, pokud budou chtít, tak se mohou přidat a pak… Ztratili jsme něco tím, že jsme rozsvítili svíci v  lucerně někomu dalšímu?
Víra je světlem. Pokud se předá dále, je světla více. Nejen pro mne samotného. Kdo uvěřil, nemůže si to nechat pro sebe! Neboť žije resp. putuje v nebezpečí, že jeho svíce zhasne v poryvu větru, nebo dokonce zákeřným sfouknutím od závistivce bez světla. („Jen ať také klopýtá jako já, jen ať bloudí, ať je z(a)tracen.“) Ale putuje-li s dalšími, kterým svíce hoří a svítí na cestu, pak oni mohou tuto službu oplatit – rozsvítit zhaslou svíci.
Chápete, co se tím chce říci? Můžeme si víru nechat pro sebe? Pokud při velikonoční vigilii odpovídáme na otázku „Věříš?“ svým „Věřím!“, pak mám tuto hořící svíci v rukou (nejen tu fyzickou). Komu ji dále rozsvítíme? A chceme ji ostatním rozsvítit, nebo se stydíme? Bojíme se? A opravdu věříme?
Radúz Drozen
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Sobota, 31.03. 2018 - 17:40:03 (183 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 5)
V závěru roku 2017 se papež František sešel se skupinou teologů z celého světa. Česko bylo zastoupeno
děkanem KTF UK Prokopem Brožem, který o tom do Katolického týdeníku podal zprávu o myšlenkách papeže
Františka: „Pro teologickou práci jsou důležité schopnost žasnout nad osobou Ježíše Krista a dělat
teologii na kolenou.“
Bylo by smutné, kdyby se nám celá věrouka smrskla do pouhých pouček a pravd víry. To asi jako kdybychom
se domnívali, že pochopením fyzikálních zákonitostí a matematických vzorců mezi jednotlivými veličinami
jsme obsáhli všechna tajemství přírody a zkoumané jevy jsme „si přivlastnili“ a ovládli. O to více 
nemůžeme pravdy víry, biblické příběhy, pohledy na Boha brát za něco automatického, samozřejmého,
nevyhnutelného, co vlastně jinak ani nemohlo být. I při pečlivém přemýšlení nad naším životem můžeme
s úžasem a obdivem vidět, kolik dobra jsme nezaslouženě dostali, před kolika nástrahami a nebezpečími
jsme byli uchráněni i jaké viny a dluhy nám Bůh milostivě odpustil.
Bůh není neživotný a neosobní automat na konání dobra. Naopak, podle velikosti, rozmanitosti a krásy
jeho díla rozpracovaného do jednotlivých detailů a barev si ho ani nedokážeme představit, změřit jeho
kreativitu, myslící na nás už dopředu od věčnosti. Bůh by jistě dokázal stvořit vesmír a svět jinak,
mnoha dalšími způsoby; přesto jej stvořil tak, jak jej dnes můžeme obdivovat, zkoumat a využívat.
Podle pozemského působení Ježíše Krista doprovázeného neustálými projevy lásky a milosrdenství a taky
podle jeho doprovázení celého lidstva, židovského národa, křesťanů, ale i každého člověka si ani
 nedokážeme představit, změřit a vytušit, jak moc nás všechny miluje a po nás touží.
Je spravedlivé a osvobozující, pokud dokážeme na vše nahlížet touto optikou. Nikdo z nás nemá svou existenci, své bytí samo od sebe, nebyli jsme těmi, kdo se sami stvořili, naše bytí je odvozeno, jak věříme, od samotného Boha. Na nic v našem životě nemáme faktický nárok, vše dostáváme darem. A dokonce se můžeme i přes svou neustálou slabost, nedokonalost a hříšnost zapojovat do Božího společenství zde na zemi. Potom můžeme na všechny naše dílčí úspěchy, dary a radosti nahlížet jako projev osobní přízně a ochrany, jako součást naší výchovy a zapojení do života Boha na této zemi. Jednou snad budeme všichni na toto vše hledět
v plném rozsahu a pochopení. V úžasu a na kolenou. 
Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Sobota, 03.03. 2018 - 16:03:54 (227 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Ve středu 17. ledna se konala tisková konference nadačního fondu založeného pro restaurování varhan v kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Jablonci n. N. Dlouho připravovaná událost měla za cíl představit novou iniciativu veřejnosti, seznámit ji se stavem nástroje a hlavně s potřebou podniknout kroky k nápravě stavu. Pro konání tiskovky byla vybrána místnost jablonecké fary, protože pro část setkání s novináři byl vybrán právě kůr s varhanami. V rámci tiskovky tak bylo možno přejít k předmětu celé pořádané akce, tedy k samotným varhanám.
Tiskovky se účastnila celá správní rada nadačního fondu, dále pozvání přijal diecézní organolog a kampanolog z Litoměřic Radek Rejšek, za Národní památkový ústav Martin Tomášek, za vedení města Miloš Zahradník a samozřejmě nechyběli i dlouholetí andělé strážní našich varhan otec a syn Žloutkovi, kteří stav nástroje znají nejlépe, díky dlouholeté péči o něj.
V první části, ještě v teple, proběhlo představení nadačního fondu a okolností jeho vzniku, byl popsán význam a aktuální stav varhan. Přístup Národního památkového ústavu k ochraně relativně mladých památek přiblížil novinářům pan Tomášek a zaznělo také stanovisko kraje a města. Po dotazech novinářů nastalo velké oblékání do zimních svršků a přesun na kůr, k varhanám. Pan Rejšek předvedl mnohé zvukové krásy koncertních varhan, provázené jeho vysvětlujícím slovem. Tiskovky se účastnil i Tomáš Pospíšil, sbormistr Iuventus, gaude!, který nástroj skvěle zná – vždyť na něj hraje dvacet let při bohoslužbách. A tak se před objektivy novinářů odehrál zasvěcený rozhovor dvou fandů hry na varhany o tom, co a jak lze na našich varhanách použít, nastavit a zahrát. Nakonec si vyměnili místo na lavici a i náš titulární varhaník Tomáš Pospíšil předvedl na závěr krátkou improvizaci.
O hladký průběh celé tiskovky se postarala Jana Fričová, technicky ji zaštítil Robert Pánek. Díky tomu je k dispozici i úplný záznam tiskové konference (obraz i zvuk) na stránkách www.jablonec.online. Odvedli skvělou práci a patří jim za to veliký dík.
V následujících dnech byly prezentovány informace o potřebě záchrany varhan a nové nadaci jak v tištěných médiích, tak v televizi a rozhlase a samozřejmě také na
internetu. Podrobnosti najdete na webových stránkách www.jabloneckevarhany.cz.
Jiří Kreisel 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Středa, 31.01. 2018 - 08:59:50 (287 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Taky jste občas měli či máte pocity, že musíte některé výjimečné věci zvládnout sami, bez přispění druhých? Pochopitelně nemám přímo na mysli práce a rituály našich obvyklých pracovních či domácích povinností. Touha být hlavním hrdinou, který vše vymyslí, zorganizuje, zajistí, prostě zvládne něco výjimečného sám, je jistě lidsky přirozená. Kolem nás se to hemží příběhy supermanů, kteří vše dokáží sami, a proto nejsou tak závislí na svém okolí. Tím pádem se nemusí ani dělit o domnělou slávu, která by teoreticky měla po nějakém výjimečném a objektivně záslužném výkonu přijít. Bohužel častokrát není zbytí, aby se „sám voják v poli“ tím supermanem stal, ale to tak trochu proti své vůli, když už si nemá komu říci o pomoc. Po pravdě řečeno, může být ale tím největším potěšením nikoli individuální „hrdinský čin“, ale naopak společná práce více lidí dohromady. Není nezbytné ve všem vyniknout, ale převzít alespoň svůj díl zodpovědnosti za společné dílo, zodpovědnost, která odpovídá mým schopnostem. Ale i (anebo občas) převzít iniciativu tam, kde nikdo neví „kudy dál“.
Tím společným dílem nemusí být jen určitá „stavba“ nebo „projekt“, ale třeba i umělecké dílo, společná pomoc nebo vymyšlení komplexní argumentace k určitému problému. Někdy i samotná cesta může být cílem. Určitým rizikem při společných pracích je, aby se hledání nejlepšího řešení nezvrhlo v prosazování vlastních nápadů. Pokud si člověk není tím správným řešením hodně jist, měl by raději své nápady předkládat spíše jako variantu řešení, event. i s popisem výhod a rizik.
Mnohokráte je právě přímo prospěšné, aby se nad daným problémem potkali nejen lidé různého odborného zaměření, ale i zástupci různých životních přístupů a zkušeností, jiných pohledů na život. Říci si druhému o pomoc, vědět koho a jak se správně zeptat, vyžaduje občas stejnou dovednost, jako „věc sám zajistit”. Někdy může být snaha všechno organizovat, řídit, mít pod kontrolou až kontraproduktivní a nepříjemná, protože odrazuje od dalšího společného díla. Zvláště pokud se jedná o neustálé korigování či zamítání návrhů těch druhých. Někdy, ne vždy, nemusí jít přímo o nějakou absolutní dokonalost společného díla, někdy může být společně vykonané dílo lepší než dokonalé dílo jedince. I sám Bůh přizval do svého díla zde na Zemi člověka, a to nejen svaté Marii a Josefa, apoštoly, ale i nás všechny ostatní. Možná asi Bůh úplně nelpěl na dokonalosti, a proto se nebál zapojit do svého díla i lidi.
Jan Suchánek 
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pátek, 05.01. 2018 - 15:42:26 (293 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
Pro mnohé z vás musela být informace, která zazněla po mši v neděli 26. listopadu, překvapivá. Naše varhany, které nás provází svými bohatými tóny při mších, potřebují naléhavě opravu. Ale proč? Vždyť přece tak krásně hrají…
Ano, hrají a jsou to hudebně velmi hodnotné varhany, jedny z největších v naší diecézi. Navíc se po celou dobu vyhnuly modernizaci a nežádoucím úpravám a jsou tak cenné i po stránce technické. Již po více než osmdesát let hrají nejenom při mších, ale přivádí do lavic mnohé lidi za hudebním zážitkem z koncertů, které tak oslovují duši v nádherných prostorách našeho kostela. Ale zatímco lidé s věkem dozrávají, u varhan je tomu bohužel jinak. V létě jsme dostali informaci od varhanářů ze Zásady, rodiny Žloutků, že bez kompletního zrestaurování jsou další dny varhan spočteny. Žloutkovi nástroj důvěrně znají, roky jej ladí a udržují v hratelném stavu. Během pár let ale jejich pneumatický ovládací systém definitivně doslouží a červotoč dokoná dílo zkázy tak, že budou muset být rozebrány. Jinak by se zbortila celá skříň nesoucí váhu kovových i dřevěných píšťal. Dílčí opravy nepomohou, jedině celkové zrestaurování může nástroj zachránit.
Co dále? Nechat varhany dohrát nebo se pustit do jejich opravy, i když nebude jednoduchá? Zrestaurování našich varhan je technicky možné. To je dobrá zpráva. Celý nástroj, stejně jako kostel, pro který byly varhany navrženy architektem Josefem Zasche, tvoří jedinečné souznění do posledního detailu. I proto je vše památkově chráněno jako celek a tak je nutno k tomu přistupovat. Samozřejmě zde narážíme na finanční stránku, která je výlučně starostí majitele, tedy našeho děkanství. Požádat instituce o podporu? Určitě ano, bez „velkých“ peněz je takový projekt obtížný. Tyto peníze jsou vždy podmíněny spoluúčastí majitele, tedy opět našeho děkanství. A to má plnou hlavu starostí s kostelem jako stavbou, s odvlhčením, výmalbou.
Proto jsme se rozhodli pomoci založením nadačního fondu. Snažíme se získat finanční prostředky oslovením lidí nejenom v našem městě, místních firem a donátorů. Vždyť varhanní koncerty „u nás“ pravidelně lákají mnohé posluchače nejenom z okolí. To, co vybereme, poslouží na všechny práce kolem varhan nebo jako spoluúčast při získání veřejných peněz.
Když se jablonečtí před devadesáti lety skládali na nový katolický kostel, měli to složitější. Na nás je „jenom“ vše udržet v pořádku. Prosíme vás všechny o podporu finanční, přímou pomoc nebo modlitbu za zdar díla, děkujeme. Požehnání tomuto dílu již vyjádřil otec biskup Jan Baxant.
Za nadační fond Irena a Jiří Kreiselovi
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 04.12. 2017 - 14:16:34 (357 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 0)
To jsem si do nadpisu vypůjčil jednu z myšlenek P. Oldřicha Koláře z jeho kázání z neděle 8. října. Co by se stalo, kdyby Ježíš přišel na tento svět dnes? Věříme přece, že jednou znovu přijde. Kolik z nás by jej poznalo? A kolik z nás by jej přijalo? Přijala by jej i naše církev? Otázka v nadpisu je postavena tak, že si tím přijetím nejsme úplně jistí. Nedošlo by k tomu, že by byl Ježíš opět veřejně usvědčen, odsouzen, přesně podle církevního práva, jeho osoba pohaněna a pro zajištění veřejného klidu byl někam uklizen? Kolik z nás, včetně církevní hierarchie, by jej (podobně jako Židé a jejich velekněží) vědomě či vedeni „poslušnosti“ zradilo či svědčilo u výslechu proti němu, či dokonce výslechy přímo organizovalo? A kolik z nás by se k Ježíši hlásilo? Při čtení mnoha článků na různých serverech by byl Ježíš pravděpodobně obžalován za projevování většího milosrdenství, než se někomu zdá býti únosné. Nebo proto, že by dával přednost člověku před lidskými předpisy. Možná by byl odsouzen za odhalování našeho farizejství a pokrytectví, kdy se schováváme za krásné ideály i církevní právo a neřešíme nepříjemné výzvy a problémy, s úsměvem ve tváři děláme, že nejsou, nebo aspoň o nich nemluvíme. A když už o nich mluvíme, tak zpravidla aspoň ne veřejně nebo před těmi, kterých se přímo týkají a měli by je napravit. Možná by byl Ježíš napadán za odhalování naší vlažnosti, toleranci k hříchu, našeho pohodlí a mlčení ke špatným věcem. Každý si asi může dosadit do obecných formulací sama sebe, své vlastní slabosti nebo různé kauzy, o kterých slyší nebo čte. Konkretizace není cílem tohoto úvodníku, ba ani mně není úplně příjemné o tom psát a odkládal jsem to několik let čekáním na nějakou výzvu. Přesto je to téma, které nelze  přehlížet, vždyť kolik lidí vně i uvnitř církve má s tímto tématem problém a vnitřně tím trpí. Nemálo lidí žije tak, že v Boha věří, snaží se podle toho i žít, ale s církví nechtějí bohužel mít nic společného. Myslím, že přemítání o těchto nepříjemnostech je i cesta k prohloubení víry. Jedna věc jsou naše lidské omyly, selhání,  slabosti a hříchy, něco jiného ale je, pokud se jedná o přehlížení, neřešení problémů či zneužití moci, které přerostou do institucionálního rozměru. Milosrdenství a odpuštění, o které člověk žádá pro sebe, by měl upřímně přát i všem bližním. Jaké štěstí, že Bůh přislíbil ochranu církvi až do svého druhého příchodu. Historie dvou tisíc let je nám o tom nejlepším důkazem, že Bůh na svoji církev nezapomíná. Navíc soudný člověk by měl uznat nepřeberná množství dober a zásluh, které byly církví vykonány. Bůh sám nejlépe ze všech ví o všem špatném, zná celou pravdu a všechny okolnosti, a pokud bychom si Boha připodobnili do našich lidských představ, musel by Bůh tímto stavem také nejvíce trpět. Nezbude nám tedy, než taky trpět a všechno to snášet a dle možností a svého svědomí reagovat na výzvy, které jsou kolem nás. A taky se za naši církev modlit! Jan Suchánek
Vložil(a): Vlaďka Vaistauerová - Pondělí, 30.10. 2017 - 13:17:35 (357 čtenářů)
(Zobrazit celý článek | Hodnocení: 5)
94 článků (10 stránek, 10 článků na stránku)
[ 1 | 2 | 3 ]
Přejít na:
Teplota
Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
14 °C
8.10.2018
Aktuality
Aktuality | Archív aktualit |
05. 10. 2018 - Farní list na říjen ve formátu PDF opět ke stažení zde
26. 06. 2017 - Fotky - Kněžské svěcení Cyrila Tomáše Matějcezde
23. 06. 2017 - Fotky - Biřmování a Boží Tělo 2017zde
22. 06. 2017 - Fotky - požehnání Wallerovy kapličky na Rádle v neděli 19.6.2017zde
05. 09. 2016 - Předběžný rozvrh náboženství pro rok 2016/17 naleznete zde
08. 06. 2011 - Zde si můžete stáhnout seznam knih, které jsou k dispozici ve farní knihovně.
Počítadlo


Přihlášení do administrace
Římskokatolická farnost děkanství Jablonec nad Nisou
Horní náměstí­ 12 466 01 Jablonec nad Nisou
Powered by Copyright © UNITED-NUKE CMS. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.48 sekund
:: fisubsilver shadow phpbb2 style by Daz :: PHP-Nuke theme by coldblooded (www.nukemods.com) ::